Víra a rozum

Poznání smyslové a rozumové

Lidské poznání je ve své podstatě dvojího druhu. To první, jež má společné i se zvířaty a to je poznání smyslové. Zde není rozum nijak podstatně zapojen. Toto poznání vzniká působením jistých podnětů na smyslová čidla (zrak, hmat, čich sluch, chuť) a vytváří v příslušných orgánech slovně neartikulovaný, těžko definovatelný smyslový zážitek (nikoli tedy pojem nebo ideu), který v mnoha případech může být pojmenován buď vzhledem k jisté fyzikálně postižitelné dimenzi (jistá frekvence zvuku jako tón např. C, jistá část spektra jako barva, např. červená) nebo přirovnáním se zážitkem spojeným s jistou obecně známou situací (např. vůně fialek, parfém voní jako fialka). Vzhledem k tomu, jak se budeme dále poznáním zabývat, můžeme tento typ poznání s klidem nazvat poznání "nižší" nebo i poznání v "nevlastním" smyslu slova.

**Pak je tu poznání typické pro člověka, které je založené na činnosti intelektu. Během řady smyslových vjemů fantazie vytvoří poměrně určitou ideu, se kterou intelekt pracuje jako s pojmem, více méně přesně definovanou kategorií, jejíž obsah přebírá z vnější zkušenosti.** Např. pojem člověk, kůň, číslo pět atd. To je poznání rozumové, pojmové a definovatelné. Můžeme ho zde nazvat poznáním vyšším, poznáním ve vlastním smyslu slova.

Vydávání Monitoru je financováno výhradně z dobrovolných darů Vás, čtenářů. Budeme vděční, pokud se rozhodnete Monitor podpořit darem, abychom mohli v této službě pokračovat.

poslat dar

300 Kč 500 Kč 1 000 Kč

DAROVAT 500 Kč

Tištěný publicistický čtrnáctideník Monitor bude ve vaší poštovní schránce každý druhý pátek. Zasílání je bezplatné a je hrazené výhradně z darů čtenářů.

OBJEDNAT MONITOR

Rozumové pochopení

Specifickou a pro člověka nejdokonalejší formou rozumového poznání je pochopení. Je to takový stav pojmového poznání, kdy je nám podstata jisté věci nejen přesně definovatelná, ale i skrz naskrz zřejmá, vysvětlitelná až do vnitřních důvodů a příčin. Nejtypičtějším příkladem toho druhu je pro lidské poznání, poznání matematické. Např. pojem čísla pět je zcela průhledný, vyjádřitelný, neobsahuje žádnou další variantu, která by nás překvapila a dosavadní poznání zvrátila. Je to poznání zcela a pevně uchopitelné, definovatelné, jisté a jasné.

Blízkým, ale již záludnějším, je poznání přírodovědecké, poznání vnějšího světa. Zde krom řady předchozích kvalit a dokonalostí vstupuje do hry hmota, která je schopna jistých variant, změn stále možných, byť aktuálně nerealizovatelných. (Poznávaný živočich je v jistém vývojovém stupni biologického stáří, rasy, individuální variace anebo dosud nepoznané kvality jistých chemických prvků, jejich mikrostruktury atd.) S tím přírodovědec počítá jako s jistou rezervou, která může dosavadní poznání stále, když ne zvrátit, alespoň upřesnit či obohatit.

Třetím a nejvyšším stupněm lidského poznání, je poznání filosofické, někdy též nazývané metafyzické. Je to poznání přesně definovatelné, rozumové a zcela jisté. Stojí na základním předpokladu, že povaha vnějšího světa a lidského rozumu jsou stejnorodé, tzn., že pro ně platí stejné principy, že vnější svět, nakolik je poznatelný, je po jisté námaze podstatně nezkreslený způsobem postižitelný lidským rozumem. Filosofické poznání už nepracuje s jednoduchými průhlednými skutečnostmi, jakými je např. číslo, ani s komplikovanými přírodními útvary obsahujícími proměnlivou hmotu. Filosofie se snaží pomocí obecně platných soudů nalézt poslední a zcela nutné zákonitosti a principy (např. že každému jevu odpovídá přiměřená příčina, nic nemůže stejným způsobem a v tutéž dobu být i nebýt, celek je větší než část atd.) vlastní celé poznatelné skutečnosti a na základě těchto pak dospívá i k podrobnějším analýzám a hodnocením (např. pojem "přirozený" vzhledem k povaze lidské osoby, jako takové, nutně inteligentní počátek světa atd.). Po této namáhavé cestě dochází lidské poznání svého pozemského vrcholu: pochopení skutečnosti v nejhlubších příčinách.

Poznání vírou

Hovoříme-li o poznání skrze víru, pak máme na mysli poznání, které se odehrává rovněž na úrovni rozumu, ale nedochází k němu díky pochopení nejvlastnějších důvodů, ale na základě souhlasu, ke kterému rozumu dopomáhá vůle, má-li k takovému "nátlaku" oprávněné a přiměřené důvody, rozumu již dříve srozumitelné. Vůle zde jakoby supluje okamžik vnitřního přesvědčení, které u přírodovědeckého či filosofického poznání nastává v okamžiku pochopení. V běžném životě se člověk z praktických důvodů k poznání vírou uchyluje velmi často, ne-li většinově, jedná-li se o běžně neověřitelné skutečnosti. Např. většina školního vzdělání je založena na přirozené víře v kompetentnost vyučujících. (Ani žíci vysokých škol nejsou často schopni ověřovat si existenci všech vyučovaných faktů, natož žáci škol nižších. Podobně to je s vírou v jízdní řády, kompetentnost obsluhujícího personálu atd.) Tato víra je však pro lidský faktor i omylná a tudíž v pozdějším věku bývá korigována a nahrazována poznáním zkušenostním. Nicméně poznání přirozenou vírou tvoří naprostou většinu lidského poznání.

Náboženská víra

Víra v náboženském smyslu slova je nadpřirozená poznávací kvalita lidského rozumu rozpoznat jako pravdivé a souhlasit s informacemi, které jsou podle přirozeného poznání sice bezrozporné, ale samy osobě nepoznatelné nebo v současném stavu člověka neověřitelné. Jsou obsaženy v Božím Zjevení, což je Tradice katolické církve a Bible. Týkají se především samotného Boha, Trojice, stvoření světa, ale i Boží záměry se světem, s člověkem, s církví atd. Nespadají sem ale např. rozumově filosoficky dokazatelná elementární fakta, jako je Boží existence! Ta není článkem víry, ale přirozeným předpokladem víry. Zárukou a autoritou pravdivosti oněch informací není jejich zřejmost a následné pochopení, ale neomylná pravdivost samotného Boha. Je nejen původce veškeré skutečnosti, ale projevuje se jako zvláštní autor a garant pravdivosti Bible a celé apoštolské Tradice pomocí již naplněných a historicky doložitelných proroctví, zázraku a jiných mimořádných činů. Bůh také niterně působí na každého člověka, aby s Jeho pomocí k víře dospěl. Křest, který reálně mění charakter lidské duše, dává člověku mj. trvalou disposici věřit, pokud víru sám nezničí jejím vědomím odmítnutím a později toho nelituje a nekaje se.

Víra jako ctnost

V souvislosti s nadpřirozenou, náboženskou, katolickou, Bohem zjevenou a vlitou vírou říkáme, že je nejen druhem nadpřirozeného lidského poznání, ale i ctností. Je to nová, Bohem vlitá kvalita naší dosavadní přirozené poznávací schopnosti, jíž je rozum. Rozum "obohacený" nadpřirozenou vírou je schopen stát se součástí lidského poznávacího aparátu a tak uschopňuje člověka s naprostou jistotou, aby ve svém životě disponoval a řídil se informacemi, které jsou přirozeně nedostupné: Bůh jako Soudce, Spasitel a Vykupitel, existence osobního soudu každého člověka po dokončení pozemské pouti, existence nebeského království, očistce i pekla, úloha svátostí na posvěcení člověka atd. Přijatá víra je pak vlastní činností člověka jako subjektu, a proto je pro člověka i záslužná. Je totiž sice Bohem darovaná, ale není nedobrovolnou či vnucenou činností samotného Boha v člověku! Pokud člověk žije podle přijaté víry a po smrti dojde do Božího království, víra zaniká a je nahrazena přímým rozumovým viděním toho všeho, čemu člověk dosud věřil a co nyní bezprostředně rozumem vnímá jako přítomné. Říkáme tomu světlo slávy. Tento okamžik je podnětem pro vůli, která na něj, jako na nevyšší možné dobro, reaguje nejvyšší možnou láskou, jíž je schopna. To také tvoří podstatu štěstí všech lidí, kteří docházejí do nebeského království.