Přítomnost Krista

Náš Pán Ježíš Kristus je, jak praví známá slova pseudoatanášského vyznání víry, "perfectus Deus" a "perfectus homo" — "dokonalý Bůh" a "dokonalý člověk", tj. má božskou a lidskou přirozenost. Musíme proto rozlišovat mezi přítomností jeho božství a přítomností jeho lidství. Jako Bůh je celý a podstatně přítomen úplně všude, protože spolu s Otcem a Duchem Svatým všechno, co je, stvořil, udržuje v existenci a řídí. To je, myslím, poměrně jasné. Poněkud komplikovanější vzhledem k našemu chápání je však to, co se týká přítomnosti Kristova lidství: k této přítomnosti také vpodstatě směřuje naše otázka.

Náš Pán nyní nepobývá mezi námi tak, jak pobýval zhruba před dvěma tisíci léty v Palestině, neboť svým slavným nanebevstoupením definitivně vstoupil do nebeské slávy. Na druhé straně on sám slíbil, že zůstane se svou Církví po všechny dny jejího pozemského putování: "Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa!" (Mt 28, 20).

**Způsoby, jakými je Pán Ježíš jako člověk přítomen ve své putující, neboli bojující Církvi zde na zemi jsou pak různé. Církev sama o tom vícekrát učí**, nejšířeji zřejmě papež Pavel VI. ve své eucharistické encyklice Mysterium fidei — Tajemství víry (z 3. září 1965). Tam přímo uvádí: "Kristus je přítomen ve své Církvi, když se modlí, neboť on je to, kdo «se modlí za nás a modlí se v nás a ke komu se modlíme my»1." Jak je vidět, Pavel VI. zmiňuje jako první tu Kristovu přítomnost, na kterou se odvolává otázka.

Encyklika pokračuje a píše o dalších způsobech Ježíšovy přítomnosti: "On je přítomen ve své Církvi, když koná skutky milosrdenství, a to nejenom proto, že když činíme něco dobrého jednomu z jeho nejmenších bratří, děláme to samotnému Kristu, nýbrž také proto, že je to Kristus, kdo skrze Církev koná tyto skutky (...).

"Je přítomen ve své Církvi, když putuje a touží dojít do přístavu věčného života, neboť přebývá v našich srdcích skrze víru a prostřednictvím Ducha Svatého v nich rozlévá lásku (...).

Vydávání Monitoru je financováno výhradně z dobrovolných darů Vás, čtenářů. Budeme vděční, pokud se rozhodnete Monitor podpořit darem, abychom mohli v této službě pokračovat.

poslat dar

300 Kč 500 Kč 1 000 Kč

DAROVAT 500 Kč

Tištěný publicistický čtrnáctideník Monitor bude ve vaší poštovní schránce každý druhý pátek. Zasílání je bezplatné a je hrazené výhradně z darů čtenářů.

OBJEDNAT MONITOR

"(...) je přítomen ve své Církvi, když káže, neboť Evangelium, které ona zvěstuje, je slovem Božím a je hlásáno jedině jménem a autoritou Krista, vtěleného Syna Božího (...)

"Je přítomen ve své Církvi, když řídí a vede lid Boží, poněvadž posvátná moc pochází od Krista a Kristus, «Pastýř pastýřů», stojí při pastýřích, kteří ji vykonávají (...).

"Mimoto je Kristus přítomen ještě vznešenějším způsobem ve své Církvi, když jeho jménem přináší oběť mše sv. a udílí svátosti (...)."

Když encyklika takto vypočítala rozličné způsoby Pánovy přítomnosti, uzavírá poukazem na přítomnost "nejvznešenější": "Ještě jiný je způsob, a to nejvznešenější, jímž je Kristus přítomen ve své Církvi ve svátosti Eucharistie."

Všechny tyto způsoby Kristovy přítomnosti jsou tajemné — nevidíme Pána přímo, ale zahaleně a pouze očima víry —, ale zároveň skutečné čili reálné, a ne pouze obrazné. Přesto pouze v případě přítomnosti v Nejsvětější svátosti se tato skutečná, neboli reálná skutečnost zvláštním způsobem zdůrazňuje a navíc se mluví, jak jsme právě viděli, o "nejvznešenější" přítomnosti. Proč? Odpovídá nám opět encyklika Mysterium fidei: "Tato přítomnost se nazývá ´skutečná´ ne výlučně, jako by ostatní nebyly ´skutečné´, ale je to přítomnost vynikající, protože je podstatná, tj. že tímto způsobem je přítomen Kristus, Bůh a člověk, naprosto celý."2 Schválně je zde zdůrazněno slovo: podstatná, protože v tom spočívá vyjímečnost Kristovy eucharistické přítomnosti.

Encyklika Mysterium fidei svým podtržením Pánovy podstatné přítomnosti v Eucharistii vědomě navazuje na slavná slova Tridentského koncilu o tom, že náš Pán Ježíš Kristus je přítomen v Nejsvětější svátostí oltářní "vere, realiter et substantialiter" — "opravdu, skutečně a podstatně"3. Tridentský koncil pak klade tuto Kristovu podstatnou přítomnost do protikladu s jeho přítomností "virtute" — "mocí". Je tedy rozdíl mezi podstatnou přítomností, kdy sám Kristus je přítomen, a virtuální či "duchovní" přítomností, kdy je přítomen jen svým působením, svou mocí, jako je např. rozdíl mezi mou osobní přítomností a mou přítomností v tom, kdo vykonává mé nařízení. Podstatně je náš Pán přítomen pouze v nebi a v Eucharistii a ve všech ostatních případech je přítomen pouze virtuálně.

Uvedený rozdíl mezi podstatnou a virtuální přítomností ještě více vysvitne, když si uvědomíme, že v případě Eucharistie "proměňováním chleba a vína nastává" — jak opět slavnostně vyhlašuje Tridentský koncil — "změna celé podstaty chleba v podstatu těla Krista, našeho Pána, a celé podstaty vína v podstatu jeho krve."4 Chléb tedy přestává být chlebem a stává se živým Kristovým tělem, tj. tělem s krví, lidskou duší a božstvím; obdobně víno přestává být vínem a stává se živou Kristovou krví, tj. krví s tělem, lidskou duší a božstvím. Obojí — chléb a víno — se tudíž proměňují v celého Krista a z obojího zůstávají zachovány jen případky čili způsoby, které skrývají skutečně a podstatně přítomného Pána a zároveň na jeho přítomnost ukazují. O Eucharistii tak můžeme v plném a přísném slova smyslu říci: "To je Kristus". Otec Armando Bandera OP, významný španělský teolog 20. století, to vyjádřil stručně, ale hutně, když napsal: "(...) když říkáme eucharistie, to, co říkáme ve skutečnosti, je Ježíš."5

K něčemu takovému v případě jiných způsobů Kristovy přítomnosti nedochází. Ku příkladu muž se ve chvíli svého kněžského svěcení stává Kristovým knězem, je do něho vtištěna pečeť kněžského svátostného charakteru, a on pak jedná v Kristově moci a jeho jménem, když např. při mši sv. říká: "Toto je mé tělo". Nepřestává však být sebou samým, nedochází k jeho podstatné změně, takže o něm nemůžeme říci v plném a přísném slova smyslu to, co můžeme říci o Eucharistii: "To je Kristus".

Podobně, když se více lidí spojí v lásce a modlitbě — a tím se dostáváme přímo k položené otázce —, Pán Ježíš je jistě v nich a mezi nimi podle svého příslibu skutečně přítomen, ale pouze virtuálně, a ne podstatně: vždyť ti lidé nepřestávají být sami sebou a nestávají se v přísném slova smyslu Kristem.

Možná ještě pár vyjasňujících slov ke Kristově virtuální přítomností: V jejím případě, jak jsme se snažili vysvětlit, je Kristus ve svém lidství přítomen, protože působí svou silou. Kristovo lidství je zde ovšem jen nástrojem jeho božské moci. Když např. kněz udílí ve svaté zpovědi odpuštění hříchů, Pán Ježíš je jako člověk jistě virtuálně přítomen, protože je to on, kdo v té chvíli v knězi působí, ale Kristovo lidské působení je tu pouze nástrojem jeho božské moci, neboť odpuštění hříchů je vposledku božským účinkem. Kristova virtuální přítomnost je tudíž přítomnost Kristovy božské moci procházející skrze jeho lidství, či — podle obrazného vyjádření kardinála Charlese Journeta, dalšího významného teologa 20. století — Kristovo božské působení "zabarvené" jeho lidstvím.

Tím se dostáváme k další doplňující poznámce: I když jsme na počátku na jedné straně správně rozlišili mezi přítomností Kristova božství a přítomností jeho lidství, na druhé straně platí, že tam, kde je náš Pán přítomen svým lidstvím — ať podstatně či virtuálně —, je také nerozlučně přítomen svým božstvím: na to jsme ostatně už v průběhu naší úvahy trochu naráželi. Vždyť Kristovo lidství a božství nejsou sice smíšeny, ale nejsou také odděleny. Neplatí to ovšem obecně opačně: že by totiž tam, kde je Kristus přítomen ve svém božství, byl také vždy přítomen ve svém lidství. Když např. jako Bůh (spolu s Otcem a Duchem Svatým) dává všemu bytí a všechno v bytí udržuje, činí tak pouze jako Bůh, a ne prostřednictvím svého lidství.

Na závěr se pokusme o shrnutí: Jedině v nebi a v Eucharistii je Pán Ježíš přítomen jako člověk skutečně a podstatně. Ve všech ostatních případech je Kristus přítomen jako člověk sice skutečně, ale virtuálně, tj. působí zde svým lidstvím jako nástrojem své božské moci. Máme tudíž Kristově eucharistické přítomnosti projevovat zvláštní úctu, a přitom neopomíjet a nepřehlížet ostatní způsoby jeho přítomnosti.

Poznámky:

1 Papež zde cituje slova sv. Augustina z jeho výkladu na žalmy: In Ps. 85, 1: PL 37, 1081.

2 Tato slova encykliky cituje také Katechismus katolické Církve [dále jen: KKC], čl. 1374.

3 Tato slova Tridentského koncilu jsou uváděna ve stejném článku KKC.

4 Tato slova Tridentského koncilu jsou opět uváděna v KKC, čl. 1376.

5 A. Bandera: La Virgen e los Sacramentos. Madrid, Rialp 1978, str. 141.