Pražský "summit disidentů"

"Jsem disidentský president" - řekl George W. Bush v Praze, na konferenci "Demokracie a bezpečnost."

Tři instituce, či lépe řečeno tři osoby - bývalý český president Václav Havel, bývalý španělský premiér José Maria Aznar a bývalý sovětský disident, nynější izraelský politik Nathan Šaranský - pojali myšlenku zorganizovat v Praze jakýsi "summit disidentů", setkání pro-demokratických aktivistů z nesvobodných a **nedemokratických zemí se západními státníky. Měsíc před konferencí si Šaranský řekl, že na konferenci by měl vystoupit i Bush. "To je nemožné, president USA na takových akcích nevystupuje." - říkali Šaranskému. "Nuže, zeptám se ho osobně." Jel za Bushem do Washingtonu a Bush řekl ano.

V panelu před presidentovým vystoupením neokonzervativní stratég Richard Perle označil Bushe za "disidenta ve své vlastní vládě" - v narážce na to, že v současné americké administrativě je Bush snad již posledním, kdo ještě věří v šíření demokracie ve světě; všichni ti ostatní, z jeho prvního volebního období, vládu opustili a byli nahrazeni tzv. realisty, kteří chtějí respektovat status quo a preferovat stabilitu před demokratizací. Jakoby Perle předem věděl, co Bush bude říkat...

Hodinu a půl před plánovaným příjezdem prezidenta je hlavní sál Černínského paláce uzavřen: nikdo již nesmí ven a ani dovnitř. Půlhodiny před příjezdem končí panel a všichni již jen čekají a baví se mezi sebou. Pak nastane příchod: doprovodu z jedné strany, presidenta z druhé.

Ve svém pražském projevu president Bush čerpal ze své doposud nejvíce filosofické řeči, svého druhého inauguračního projevu v lednu 2005. Zopakoval, že "svoboda je touhou duše každého člověka." Ano, každý člověk touží po svobodě - pro sebe a své příbuzné. Ne však nutně pro druhé. Častokrát v dějinách otroci vysvobození z otroctví svou nově nabytou svobodu využili - k zotročovaní druhých! Aby byla společnost svobodná, je nutné, aby lidé netoužili jen po svobodě pro sebe, ale byli ochotni připustit svobodu i pro druhé. Lépe než Bush to vyjádřil Lincoln: "Jako bych nebyl otrokem, nebyl bych ani otrokářem." Pokud byť jen jeden sentiment z obou chybí, společnost svobodná není. "Svoboda je touhou duše každého člověka" - řekl Bush; a proč tedy je - a vždy bylo - ve světě tolik nesvobody? A proč Bushova politika expanze svobody a demokracie neslaví úspěchy? Zřejmě proto, že mnozí lidé - i vlivní, či možná právě vlivní - po svobodě pro druhé zas až tak příliš netouží.

Bush se přihlásil ke svém výroku z druhého inauguračního projevu, že politikou Ameriky má být ukončení tyranie ve světě (dodává, že je to úkol pro víc než jednu generaci). Za tento výrok byl prý mnohými označen za "disidentského presidenta". Pak se usměje, koutkem oka šilhne po Šaranském, a mrkne na něj - s tou typicky bushovskou mimikou, která tak rozčiluje levici - a říká: " Pokud prosazování svobody ve světě ze mě dělá disidentského presidenta, pak jsem na toto označení hrdý!" Je to rétorický vrchol jeho projevu, po němž následuje nadšený potlesk všech přítomných.

Bush považuje rozšiřování svobody a šíření demokracie za identické, což ale není samozřejmé; někdo by mohl namítat, že vláda většiny za určitých okolností a na určitém místě může vést k omezení svobod jednotlivců. Bush si je toho zřejmě vědom, neboť svůj termín "demokracie" kvalifikuje a podmiňuje určitými atributy: svobodou projevu, tisku, shromažďování, náboženství, vládou práva, nezávislým soudnictvím, právem na soukromý majetek a vícero politickými stranami. Jinými slovy, pod demokracií rozumí jen její ušlechtilejší variantu, liberální či ústavní demokracii.

Ve svém projevu se snažil vypořádat se čtyřmi námitkami, podle nich je šíření liberální demokracie je nesprávné: (1) je to prý vnucování našich hodnot, (2) prý to rozpoutá chaos a povede k nestabilitě, (3) prý to vynese k moci extrémisty, a (4) prý je to nerealistické. Na tyto námitky Bush odpovídá přesvědčivě a překvapivě dobře, byť já osobně ty tři poslední považuji za určitých podmínek za netriviální a platné.

Bush ostře kritizuje mnohé nesvobodné, nedemokratické režimy: Severní Koreu, Irán, Kubu, Súdán, Venezuelu, Uzbekistán, Vietnam. Za partnery, které Amerika musí více tlačit ke svobodě, označil Egypt, Saudskou Arábii a Pákistán. Všechno jsou to malé ryby, snadné a lehké cíle, a já čekám, zda zmíní i ryby velké, "těžké váhy" - Čínu a Rusko. Ano, zmínil, ale ve velice mírné formě: zařadil je spíše do oné druhé kategorie zemí. "Čínští představitelé věří, že mohou pokračovat v otevírání své ekonomiky, aniž by otevřeli svůj politický systém. My s tím nesouhlasíme. Reformy v Rusku, které kdysi slibovaly posílit postavení občanů, byly vykolejeny, což má neblahý následek pro vývoj demokracie."

To je vše? Vše o zemi s brutální represí proti náboženským a politickým disidentům, jakož i se státem vynucovanými potraty (Číně)? Vše o zemi, kde jsou nezávislí novináři stříleni, nenásilné demonstrace brutálně rozháněny, a jejíž president vyhrožuje opětovným namířením jaderných raket na evropská města (Rusku)?

Když jde o tyto dvě země, které jsou - pokud jde o svobodu ve světě a její ohrožení - skutečně podstatné, Čínu a Rusko, vše, co říkal Bush, bylo velice, velice mírné, na samé dolní hranici únosnosti. Byl jsem jeho projevem zklamán. Čekal jsem něco tvrdšího, pravdivějšího, od člověka, který se označil za "disidentského presidenta."

Přesto si nemůžu pomoct, mám ho rád. Bush je hodný člověk, skutečně dobrý člověk, a všechny sentimenty, jež ve svém projevu zmínil, jsou ušlechtilé a správné. Škoda jen, že on nemá sílu či schopnosti je prosadit. Je to dobrý člověk, který však nestačí na post, jejž zastává. Začínám se klonit k názoru, že bylo chybou, že v roce 2000 nezvítězil v republikánských primárkách senátor McCain.

Ve stínu Bushe by však rozhodně neměl zapadnout mnohem lepší projev jiného presidenta; pronesl jej Toomas Henrik Ilves, president Estonska. Položil otázku: "Je-li pravdou, že demokracie mezi sebou neválčí, co potom země, která vyhrožuje, že namíří své jaderné rakety na Evropu, dělá na summitu G-8, klubu největších průmyslových demokracií?" A pokračoval: Jak to, že Rusko má špatné vztahy se všemi sousedními zeměmi, jež jsou demokracie, a dobré jen s těmi, jež jsou nedemokratické: Běloruskem a středoasijskými despociemi? Jak to, že ty malé demokracie - Estonsko, Lotyšsko, Litva, Polsko, Ukrajina, Gruzie, mají problém jen s Ruskem, zatímco Rusko má problémy s mnoha zeměmi - z nichž všechny jsou shodou okolností demokracie?

Fultonský projev Winstona Churchilla v roce 1946 nalezl svou důstojnou paralelu v pražském projevu presidenta Ilvese: ten první upozornil na studenou válku, kterou proti Západu rozpoutal Josif Stalin; ten druhý upozorňuje na jakési opakování studené války, jež Evropě čím dále tím hlasitěji vyhlašuje Vladimír Putin. Bude Evropa naslouchat? A přijme patřičná opatření?

Roman Joch