SUMMORUM PONTIFICUM

Motu proprio Benedicta XVI.

PŘEDBĚŽNÝ PŘEKLAD RADIA VATIKÁN

**Papežové vždycky pečovali o to, aby Kristova Církev důstojně vzdávala úctu Velebnosti Boha "ke chvále a slávě Jeho jména" a "k užitku celé jeho Svaté Církve".**

Od pradávna, jakož i do budoucna je nutností zachovávat zásadu, podle níž "každá partikulární církev musí být v souladu s všeobecnou církví, nejen pokud jde o učení víry a svátostná znamení, ale také pokud jde o zvyklosti všeobecně přijaté apoštolskou a nepřetržitou tradicí, které je třeba zachovávat, nejen aby se zabránilo omylům, nýbrž také k předávání neporušené víry, neboť to, jak se církev modlí, odpovídá tomu, jak věří”. [6]

Mezi papeži, kteří se vyznačovali takovouto nezbytnou péčí, se vyjímá jméno svatého Řehoře Velikého, který se zasadil o to, aby se novým národům Evropy předávala jak katolická víra, tak i poklady bohoslužby a kultury, které Římané během staletí shromáždili. Nařídil, aby byla definována a zachovávána forma svaté Liturgie, týkající se jak Mešní Oběti, tak Liturgie hodin a to způsobem, kterým se slavila v Římě. S největší pečlivostí se přičinil o rozšíření mužských i ženských mnišských řádů, které podle pravidel svatého Benedikta všude ve shodě s poselstvím Evangelia svým životem ilustrovali spasitelné naučení Řehole: "Nic není přednější než Boží dílo" (cap.43). Tím posvátná Liturgie slavená podle římského způsobu obohatila nejen víru a zbožnost, ale také kulturu mnoha národů. Z toho plyne, že latinská liturgie Církve v různých jejích formách v každém století křesťanského věku, vzbudila v duchovním životě početné Světce a v mnoha národech posílila ctnost nábožnosti a dala plody jejich zbožnosti.

Mnozí jiní římští papežové během staletí prokázali zvláštní péči o to, aby posvátná liturgie co nejúčinněji plnila toto poslání: mezi nimi se vyjímá svatý Pius V., který - veden velkou pastorační horlivostí - obnovil veškerou bohoslužbu Církve podle pobídky Tridentského koncilu, s pečlivostí vydal liturgické knihy, upravené a "obnovené podle norem Otců", a dal je latinské Církvi do užívání.

Mezi liturgickými knihami římského ritu se vyjímá Římský misál, který se vyvinul v tomto městě, a během staletí postupně přijímal formy velice podobné těm, které byly používány minulými generacemi.

"Tentýž cíl sledovali římští papežové během následujících staletí, když se starali o přizpůsobení nebo definování liturgických ritů a knih, i začátkem tohoto století, kdy se ujali všeobecné reformy" [7]. Takto jednali naši Předchůdci Klement VIII., Urban VIII., svatý Pius X. [8], Benedikt XV., Pius XII. a blahoslavený Jan XXIII.

2. Vatikánský koncil před časem vyjádřil přání, aby nezbytná uctivá vážnost ve vztahu k bohoslužbě byla opět obnovena a přizpůsobena potřebám naší doby. Náš předchůdce Pavel VI., podnícen tímto přáním, schválil roku 1970 reformované a částečně obnovené liturgické knihy pro latinskou Církev. Tyto knihy pak byly přeloženy do různých světových jazyků a vděčně je přijali biskupové, kněží a věřící. Jan Pavel II. pak vydal třetí typické vydání Římského misálu. Římští papežové se tak přičinili o to, "aby se tento druh liturgické budovy (...) znovu zaskvěl ve své důstojnosti a harmonii" . [9]

V mnoha regionech však nemálo věřících přilnulo a nadále s velkou láskou a upřímností lne k předcházejícím liturgickým formám, jimiž se hluboce sytila jejich kultura a jejich duch, takže papež Jan Pavel II., pohnut pastorační péčí o tyto věřící, roku 1984 zvláštním povolením Quattuor abhinc annos, který vydala Kongregace pro bohoslužbu a svátosti, dal možnost užívat Římský misál, vydaný blahoslaveným Janem XXIII. roku 1962; roku 1988 pak Jan Pavel II. znovu svým apoštolským listem Ecclesia Dei, daným Motu proprio, vybídl biskupy k širokému a velkodušnému využívání této možnosti k prospěchu všech věřících, kteří by o to žádali.

V důsledku naléhavých modliteb těchto věřících, které již vyslyšel náš předchůdce Jan Pavel II., po vyslechnutí otců kardinálů na konsistoři, konané 22.března 2006, a po hlubokém zvážení všech aspektů této otázky jsme po vzývání Ducha svatého a spoléhajíce se na pomoc Boží, rozhodli nynějším apoštolským listem ustanovit následující:

Čl. 1. Římský misál, promulgovaný Pavlem VI. je řádným výrazem onoho lex orandi ("zákona modlitby") katolické Církve latinského ritu. Nicméně Římský misál, promulgovaný svatým Piem V. a opětovně vydaný blahoslaveným Janem XXIII., má být považován za mimořádný výraz téhož lex orandi a má se mu prokazovat potřebná úcta pro jeho ctihodnost a starobylost. Tyto dva výrazy lex orandi Církve nevnášejí žádným způsobem nějaké rozdělení do lex credendi ("zákona víry") Církve, neboť představují dva způsoby jediného římského ritu.

Proto je dovoleno slavit mešní oběť podle typického vydání Římského misálu, promulgovaného blahoslaveným Janem XXIII. roku 1962 a nikdy nezrušeného, jako mimořádnou formu liturgie Církve. Podmínky pro užívání tohoto Misálu, stanovené předcházejícími dokumenty Quattuor abhinc annos a EcclesiaDei, se nahrazují následujícími:

Čl. 2. Každý katolický kněz latinského ritu, ať diecézní nebo řeholní, může ve mších slavených bez účasti lidu užívat Římský misál vydaný Papežem Janem XXIII. roku 1962 anebo Římský misál promulgovaný papežem Pavlem VI. roku 1970, a to kterýkoli den, s výjimkou Velikonočního tridua. Ke slavení podle jednoho či druhého Misálu kněz nepotřebuje žádné dovolení ani apoštolského stolce, ani svého ordináře.

Čl. 3. Komunity institutů zasvěceného života a společnosti apoštolského života, ať již papežského či diecézního práva, které při komunitním či konventuálním slavení ve vlastních oratořích chtějí slavit mši svatou podle vydání Římského misálu promulgovaného roku 1962, tak smějí činit. Pokud jednotlivá komunita nebo celý institut nebo společnost chce slavit tímto způsobem často, převážně nebo trvale, musí o tom rozhodnout vyšší představení podle práva, zákonů a zvláštních ustanovení.

Čl. 4. Ke slavení mše svaté, o kterém je řeč v čl.2, mohou být při zachování právních norem připuštěni také věřící, kteří by o to dobrovolně požádali.

Čl. 5. § 1. Ve farnostech, v nichž je stabilně přítomna skupina věřících, která se drží předešlé liturgické tradice, farář ochotně přijme jejich žádost o slavení mše svaté podle ritu Římského misálu vydaného roku 1962; postará se o to, aby to bylo pro dobro těchto věřících v souladu s řádnou pastorační službou farnosti pod vedením biskupa podle normy kán. 392; vyhne se nesvornosti a bude podporovat jednotu celé Církve.

§ 2. Slavení podle Misálu bl. Jana XXIII. se může konat ve všední dny; o nedělích a slavnostech je tímto způsobem možné celebrovat jednu mši.

§ 3. Věřícím a kněžím, kteří o to požádají, farář dovolí slavení v této mimořádné formě také při zvláštních příležitostech, jako jsou svatby, pohřby nebo při jiných příležitostech, např. při poutích.

§ 4. Kněží, kteří užívají misál blahoslaveného Jana XXIII., musejí být způsobilí a bez právních zábran.

§ 5. V kostelech, které nejsou farní ani konventuální, je věcí jejich rektora udělovat výše stanovenou licenci.

Čl. 6. Při mších slavených za účasti lidu podle misálu blahoslaveného Jana XXIII., mohou být liturgická čtení pronášena v národním jazyce za použití vydání schválených apoštolským stolcem.

Čl. 7. Pokud farář nevyhoví žádosti skupiny věřících laiků, o kterých je řeč v čl. 5 § 1, budou o tom informovat diecézního biskupa. Biskup je vroucně nabádán vyslyšet jejich touhu. Pokud se však nemůže postarat o konání tohoto slavení, předloží se věc papežské komisi Ecclesia Dei.

Čl. 8. Biskup, který se chce postarat o takovéto žádosti věřících laiků, ale různé důvody mu v tom brání, může věc postoupit komisi Ecclesia Dei, která poskytne radu a pomoc.

Čl. 9. § 1. Farář, který všechno pozorně zvážil, může také vydat povolení k užití staršího rituálu při udělování svátostí křtu, manželství, pokání a pomazání nemocných, pokud je to pro dobro duší.

§ 2. Ordinářům je dána možnost slavit svátost biřmování za užití předešlého papežského pontifikálu, pokud to bude pro dobro duší.

§ 3. Klerikům ustanoveným in sacris je dovoleno užívat Římský breviář promulgovaný blahoslaveným Janem XXIII. roku 1962.

Čl. 10. Místní ordinář, pokud to uzná za vhodné, může podle kán. 518 ke slavení podle starší formy římského ritu ustanovit personální farnost nebo jmenovat rektora či kaplana, při zachování norem práva.

Čl. 11. Papežská komise Ecclesia Dei ustanovená Janem Pavlem II. roku 1988 [10] nadále plní svůj úkol. Tato komise má formu, úkoly a normy, udělené jí římským papežem.

Čl. 12. Tatáž Komise bude kromě kompetencí, které jí už náleží, jednat autoritou Svatého stolce a bdít nad dodržováním a aplikací těchto dispozic.

Nařizujeme, aby všechno to, co jsme stanovili tímto apoštolským listem daným motu proprio, bylo pokládáno za "pevné a platné" a zachováváno ode dne 14.září tohoto roku, na slavnost Povýšení Svatého Kříže, navzdory všemu, co by s tím mohlo být v rozporu.

Dáno v Římě, u sv.Petra, 7.července 2007, v třetím roce našeho pontifikátu.

Přeložil Milan Glaser , redakční úprava Res Claritatis

[1] Institutio generalis Missalis Romani, Editio tertia, 2002, 397.

[2] IOANNES PAULUS PP. II, Litt. ap. Vicesimus quintus annus (4 Decembris 1988), 3: AAS 81 (1989), 899.

[3] Ibid.

[4] S. PIUS PP. X, Litt. Ap. Motu proprio datae Abhinc duos annos (23 Octobris 1913): AAS 5 (1913), 449-450; cfr IOANNES PAULUS II, Litt. ap. Vicesimus quintus annus (4 Decembris 1988), 3: AAS 81 (1989), 899.

[5] Cfr IOANNES PAULUS PP. II, Litt. ap. Motu proprio datae Ecclesia Dei (2 iulii 1988), 6: AAS 80 (1988), 1498.

[6] Všeobecné pokyny k Římskému misálu, 3aed., 2002, n.397. Vydala Česká biskupská konference, 4.2.2004.

[7] Jan Pavel II., Apoštolský list, Vicesimus quintus annus, 4.prosince 1988, 3: AAS 81 (1981),899.

[8] Ibid.

[9] Sv. Pius X., Apoštolský list, Motu proprio data, Abhinc duos annos, 23.říjen 1913: AAS 5 (1913),449-450; srov. Jan Pavel II., apoštol.list Vicesimus quintus annus, n.3: AAS 81 (1989),899.

[10] Srov. Jan Pavel II., Apoštolský list Motu proprio data, Ecclesia Dei, 2.července 1988, 6: AAS 80 (1988), 1498.