Víc než nahá opice

Ještě nebylo řečeno, že připravovaná evropská ústava nebude obsahovat žádnou zmínku o Bohu (invocatio Dei), že tedy nebude uvozena preambulí s odvoláním na Boha. Kdyby tento zřetel chyběl, bylo by to nepochybně škoda. A i tak musíme vidět vlastní důvod, proč by bez invocatio Dei evropské ústavě něco chybělo.
**

Podle deklarace Druhého vatikánského koncilu o náboženské svobodě již katolíci rozhodně nejsou povinni považovat stát - jak se říkalo ještě koncem padesátých let v posledním vydání směrodatné Morální filosofie jesuity Viktora Cathreina - za [tzv.] dokonalou společnost (coetus perfectus), která by tudíž byla skutečností církvi podřazenou, takže by se tedy stát měl ve všech otázkách týkajících se křesťanské víry a katolické morální nauky podřizovat církvi.

Koncil měl odvahu prohlásit stát za věc veskrze světskou, přičemž církev chce pouze připomínat zásady přirozeného práva. Proto už pro katolíky nemůže být legitimním cílem prosazovat katolický nebo jen křesťanský stát. Stát je tu proto, aby zajišťoval mír, spravedlnost a pořádek, nic víc; a to vůči občanům, jimž přísluší právo na volbu vlastních přesvědčení a právě také své víry, a právo podle toho i jednat, pokud tím není ohrožen veřejný pořádek. Dříve vládlo mínění, že se omyly sice dají kvůli pokoji a míru tolerovat (tak se příležitostně vyjadřoval ještě Pius XII.), ale že omyl nemůže mít žádné právo. Koncil přesunul důraz z práva pravdy na právo osoby: přesvědčení víry patří natolik k jádru osoby [des personalen], že nikdo na tomto světě nemá právo lidem, kteří v určitých přesvědčeních vyrostli nebo se pro ně rozhodli, v nich bránit (ovšem za předpokladu respektování míru a veřejného pořádku) nebo je dokonce nutit k jiným přesvědčením.

Koncil se při tom neodvolával na nikoho menšího než přímo na našeho Pána: "Vytýkal sice posluchačům nevěru, avšak potrestání přenechal Bohu v den soudu" (Dignitatis humanae 11). Kdo si staví dům, vyrábí židli nebo - lepší příklad - píše stanovy nějakého spolku, nebude se kvůli tomu obracet na Boha, třebaže také platí dobrá a duchovními vůdci doporučovaná rada, aby se člověk před každým důležitým rozhodnutím v duchu postavil před tvář Kristovu. Stát není žádným způsobem posvátnější než všechny ostatní věci a výtvory našeho světa; tak o tom rozhodl koncil, navzdory dlouhé tradici. Stát je "světská věc", je tu jen k tomu, aby chránil občana - jeho život, jeho bezpečnost, jaho svobodu - a aby hledal cesty, jak spravedlivě rozdělovat výhody a břemena.

Tím však ještě není ohledně invocatio Dei řečeno všecko. Preambule ústav poskytují také jedinečnou příležitost dát jasně najevo, jaký máme názor na člověka. A je to příležitost říci to tak, aby bylo občanům, zejména politikům, ale také třeba soudcům jasné, kdo my lidé jsme. První věta preambule ústavy Spolkové republiky Německo je dobrý příklad. Začíná: "Ve vědomí své odpovědnosti před Bohem a před lidmi..." a načrtává tím implicitní, avšak snadno rozvinutelnou teologickou antropologii, jejíž význam můžeme sotva podceňovat. Je tu jasně vysloveno, že otcové ústavy považovali za samozřejmé nejen to, že Bůh existuje, nýbrž také, že člověk má své myšlení a konání zodpovídat ne pouze před lidmi [Mitmenschen] nebo dokonce jen před dějinami, ale i před Ním, Stvořitelem a Pánem vesmíru.

Když první článek o několik odstavců dále trvá na tom, že důstojnost člověka je nedotknutelná, pak je odpověď na zcela přirozenou otázku "Pročpak?" naznačena už na začátku preambule: Protože lidé jsou tvorové, jež Stvořitel neponechal prostě jako květiny jim samým a jejich osudu, ale dal jim příkaz - aby na Zemi působili jakožto Jeho obraz [Ebenbild] v Jeho smyslu. Nemůžeme jistě mít odpovědnost před někým, kdo nám - jelikož je to snad jen jakási moc, ne osoba - nezanechal žádný příkaz a nic od nás neočekává.

Skutečnost, že máme před Bohem odpovědnost, vyjadřuje navíc i to, že existuje svědomí - zákon, o němž koncil říká, že je to "nejtajnější střed a svatyně člověka; v ní je člověk sám s Bohem, jehož hlas mu zaznívá v nitru" (Gaudium et spes 16). Kdo schvaluje ústavu ve vědomí své odpovědnosti před Bohem, zavazuje tím sám sebe i všechny, pro něž je ústava vydávána, aby vždy znovu - ať sebeskrytěji - poklekali před Bohem a ptali se: "Je to, Pane, to, co ode mne chceš?" Pak je jasné, že je člověk víc než nahá opice. A že ať jakkoli velice má [soll] realizovat sám sebe, má poslouchat Někoho, kdo stojí nad ním; že se tedy musí ptát, čím je vposledku jeho já [sein Selbst], jehož realizace mu jak se zdá tolik leží na srdci.

Uvedeným slovním obratem je dokonce nepřímo řečeno, že existuje hřích - ten druh pochybení, o němž se dnes tak nerado mluví. Neboť kdo je si své odpovědnosti před Bohem vědom, ví také o svých slabostech, ví o možnosti vůči své odpovědnosti selhat, a ví, že může dělat leccos, co nedokáže zodpovědět, jelikož se to příčí Boží vůli. Bylo by škoda, kdyby toto vše chybělo v ústavě, kterou si chce Evropa v nejbližší době dát. Kvůli tomu by to ještě nemusela být špatná ústava; ale její autoři by promeškali jedinečnou příležitost právě teď připomenout osvíceným Evropanům, co a kdo jsou.

Mikuláš Lobkowicz (Deutsche Tagespost, 16. 11. 2002, s. 9)

Z němčiny přeložil Dr.Václav Frei