Americký skandál

Nejnovější sexuální skandál - zneužívání nezletilých ze strany kněží - otřásá celou katolickou církví ve Spojených státech.. Veřejný rozruch začal v Bostonu. Loni v červenci uvedl list Boston Globe, že kardinál Law už v roce 1984 věděl o obviněních proti Johnu J.Geoghanovi, který mezitím opustil kněžskou službu. Média uvádějí, že v bostonské diecézi bylo obviněno 80 kněží z pedofilního chování (přečiny jsou rozloženy do posledních 50 let); kardinál Law je obviňován z nedbalosti (přesouval Geoghana z farnosti do farnosti) a tlak na jeho odstoupení sílí. Jak se ale ukazuje, jsou kořeny dnešního skandálu komplexnější.

Otázka peněz

**V roce 1997 byl v texaském Dallasu odsouzen bývalý katolický kněz Rudy Kos za sexuální obtěžování ministrantů. Jeho proces ustavil precedent, že za škodu způsobenou knězem je finančně odpovědná Církev. Diecéze Dallas zaplatila jedenácti obětem 121 milionů dolarů odškodného. Advokáti žalobců, jimž v době procesu bylo 25 až 33 let, přesvědčili porotu, že biskup Grahmann a jeho předchůdce Tschoeppe věděli o Kosově chování, nezarazili je a naopak je kryli.**

Tento precedens je uplatňován v dalších případech. Dosud bylo obviněno přes 3000 amerických kněží a bylo vyplaceno přes 2000 náhrad. S těmito požadavky se musely vyrovnat prakticky všechny diecéze v USA. V srpnu 2001 souhlasily dvě kalifornské diecéze, Los Angeles a Orange County, s vyplacením náhrady 5.2 milionu dolarů v případě populárního kněze Michaela Harrise.

Kosův případ zásadně ovlivnil myšlení amerických církevních představitelů; ti začali s podobnými žalobami počítat stejně jako například tabákové společnosti. Změnilo se i myšlení (nevinných) kněží a mnoha farníků. Začali daleko více než dříve myslet obranným způsobem a zajišťovat se proti možným žalobám, a to nejen žalobám ze sexuálního zneužití: měsíčník Crisis uvádí, že se v řadě slumů zavírají církevní školy, aby se předešlo žalobám za úrazy ve zchátralých budovách.

Decézi Dallas ovšem hrozí, že ji 121 milionů odškodného za sexuální obtěžování finančně zruinuje. Bylo třeba prodávat půdu i nemovitosti a propouštět zaměstnance. Hrozilo i zavírání některých církevních škol, ale to paradoxně dallaským katolíkům pomohlo, protože hrozba uzavření školy svaté Anny, jež po generace slouží chudým dětem mexického původu, vyburcovala město i veřejnost k pomoci. Poprvé po letech se tehdy tisk postavil na stranu Církve.

Pocit, že obvinění ze zneužití mladistvých je problémem finančním stejně jako sexuálním, potvrzuje i postup biskupa Sullivana z Fargo v Severní Dakotě, který dal podepsat zaměstnancům smlouvu, kde se zavazují zdržet se čtrnácti specifikovaných hříchů. Patří sem pedofilie, exhibicionismus, voyeurismus, obtěžkání ženy mimo manželství, sexuální harassment, homosexualita, zpronevěra a řízení pod vlivem alkoholu. Biskup do seznamu nezahrnul bankovní loupež ani terorismus, i když jsou to nepochybně také těžké hříchy. Ale všech uvedených čtrnáct činů spadá do kategorie, za niž může být finančně zodpovědná diecéze jakožto zaměstnavatel. (Biskup ovšem musel tyto smlouvy stáhnout, protože ho za ně zaměstnanci chtěli žalovat a soudit se o náhradu.)

Na žaloby o náhradu doplatila také diecéze Santa Rosa v Kalifornii, kde se biskup Ziemann zavázal, že zaplatí každému poškozenému psychologickou léčbu. To vyvolalo řadu žalob včetně žaloby proti biskupovi samotnému (žalujícím byl kněz); na náhrady padly peníze, jež diecéze našetřila na stavbu škol, na misie a na charitu.

Po Kosově skandálu se americká církev rozhodla řešit tyto případy tiše - kněze suspendovat a vyplatit náhradu. Evanstonova pojišťovací společnost vypracovala speciální program pro církve, který pokrývá odškodné za nezákonné intimní styky, sexuální obtěžování nebo útok. Diecéze teď mohou získat pojištění, které stojí 2.500 dolarů na měsíc a kněze. Právě tento postup se ale letos stal terčem kritiky, jež se koncentruje především na bostonského arcbiskupa kardinála Law.

Jenkinsovy údaje

Ve dnech, kdy bostonský skandál vrcholí a noviny přinášejí senzační titulky ("Sex a hanba katolické církve!"), napsal Philip Jenkins, autor knihy "Pedofilové a kněží: anatomie současné krize", do listu Pittsburgh Post Gazette článek s názvem "Mýtus pedofilního kněze". (Profesor Jenkins je protestant; v roce 1997 se zúčastnil pražského Kongresu rodin). V článku uvádí, že se problémem pedofilie mezi duchovními zabývá 20 let a že za tuto dobu neshledal, že by mezi katolickými kněžími byla tato perveze častější než mezi duchovními jiných církví, resp. mezi muži jiných profesí. Uvádí, že skandály s pedofilním chováním se vyskytly u všech náboženských komunit, u letničníků, u mormonů, u Jehovových svědků, u židů, u budhistů, u krišnovců, atd. Jedné z anglikánských diecézí v Kanadě hrozí bankrot kvůli masivním žalobám tohoto typu, i když na anglikánských duchovních se celibát nevyžaduje.

Jenkins se opírá mj. o vlastní interní šetření, které prováděly některé katolické diecéze, např. v devadesátých letech Chicago; tvrdí, že závadné chování se vyskytlo zhruba u 1.8 % kněží (nebylo definováno soudním důkazem, ale konsensem) . Podle chicagských statistik se mezi 2.200 kněžími vyskytl jeden pedofil. Jenkins vychází z definice, podle níž je pedofilie sexuální zájem o předpubertální děti, a říká, že většina kněžských přečinů nemá tento charakter. Ve většině případů jde naopak o nezletilé ve věku 16, 17 let. Jako příklad uvádí novinářské zprávy o "pedofilním knězi" z kalifornského Orange County, který svedl (současný newspeak mluví o konsensuálním sexu) sedmnáctiletého mládence. Bylo by tedy třeba mluvit spíše o efébofilii (zálibě v dospívajících chlapcích), nebo prostě o homosexualitě.

Jenkins také upozorňuje, že některá čísla jsou přehnaná. Řada žalob podaných po 25, 30 letech, se netýká sexuálního zneužití, ale prostě tělesného trestu, který tehdy kněží udělovali dětem běžně (pro obojí má angličtina výraz "child-abuse").

Otázka kontextu

To není důvod k zlehčování problému. Naopak. S tím, jak narůstá tolerance k pedofilii v současné kultuře, lze se obávat, že počet aktivních pedofilů v pečujících profesích, k nimž kněžství patří, může narůstat. Pozadím pro "americký skandál" je narůstající produkce a distribuce dětské homosexuální pornografie ("česká pornografie", jak ji nezdvořile nazývají některé americké zprávy), nárůst dětské prostituce a podobné jevy. Pedofilie je obhajována i "vědecky": je přeznačována na "mezigenerační sex". Letos v květnu má v USA vyjít kniha Judith Levinové: "Poškozování nezletilých: nebezpečí ochrany dětí před sexem", a Kinseyho institut chystá vydání série dokumentů o dětské sexualitě - "nikoli z negativní, ale z pozitivní perspektivy". "Děti jsou poslední baštou staré sexuální morálky", napsal pohrdlivě profesor společenských věd z University v Missouri, Harris Mirkin. Skupiny obhajující "pedofilii a dětskou emancipaci" působí jak v USA, tak v Evropě (NAMBLA, IPCE...).

Kde je tedy katolický problém?

Všichni autoři, kteří o současném skandálu píší (prostudovala jsem přes 30 textů), se shodují v tom, že podhoubím "amerického skandálu " je nárůst počtu homosexuálů mezi kněžími. Poukazují na to, že v posledních desetiletích biskupové neuplatňují dokument Posvátné kongregace pro klérus z r. 1961, který zakazuje přijímání homosexuálů do seminářů a řeholí. Naopak roste nátlak na změnu učení Církve v tomto směru. Nejnovější vatikánské prohlášení tedy přichází v hodině dvanácté.

Toby Westerman ve zpravodajství WorldNet Daily cituje P. Charlese Fiore, který se po celou dobu svého kněžského působení (přes čtyřicet let) zabývá poradenstvím v této oblasti a léta bojoval za větší pozornost biskupů o tento problém. I páter Fiore upozorňuje, že naprostá většina obětí hříšného chování kněží jsou adolescenti. "Zatímco pedofilie je věcí několika málo izolovaných jedinců, chápe se homosexualita jako alternativní způsob života."

Katoličtí laici, frustrovaní dlouholetou laxností biskupů vůči homosexuálnímu chování kněží, založili v roce 1996 skupinu Roman Catholic Faithful, Inc., která se snaží upozorňovat na homosexuální propagandu mezi kněžími: identifikovali například webové stránky, které se jí věnují, a monitorují činnost skupin s podobným zaměřením (např..iniciativa Dignity/USA).

Tlak na změnu církevního učení o homosexualitě je ve Spojených státech značný. Iniciativa New Ways Ministry ("Národní duchovní služba spravedlnosti, dialogu a smíření pro homosexuální katolíky") zde působí už 25 let: před jejím shromážděním v březnu t.r. požádal sekretář vatikánské kongregace pro učení víry Tarsicio Bertone místního biskupa (Louisville, Kentucky), aby zakázal tomuto shromáždění sloužit mši. Ve své žádosti arcibiskup Bertone uvádí, že " New Ways Ministry neprosazuje autentické učení katolické církve". Vedení organizace konzultovalo odborníky na kanonické právo a rozhodlo se na mši trvat; sloužil ji penzionovaný biskup Leroy Matthiesen z Texasu, oblečen do roucha duhových barev. - Shromáždění pracovalo ve skupinách. Na jednání skupiny "Katolická škola a homosexuální mládež" požadovali účastníci řadu opatření, kterými by katolické školy vedly mládež k naslouchání homosexuálům. Jiná skupina jednala o "Zpochybnění heterosexismu ve farnostech": požadovala! mj. odstranění znaků heterosexismu, jakými jsou oslavy Svátku matek a Dne otců.

Patrně nejtvrdší kritikou katolické církve v USA je kniha Michaela S.Rose "Sbohem, dobří muži", založená na autorově výzkumu v kněžských seminářích. Rose tvrdí, že uchazeči o vstup do semináře, kteří zastávají názory souladné s církevním učením o homosexualitě, o svěcení žen apod., mají v řadě seminářů potíže s přijetím a že atmosféra v takových seminářích hříšné jednání podporuje. Rose používá některá velmi tvrdá vyjádření, jako "homosexuální subkultura v seminářích". Jeho obvinění potvrzuje řada vyjádření, jež v této době vyplouvají na povrch. Tak v listě Boston Herald cituje komentátor Joe Fitzerald dopis kněze, který používá podobných charakteristik jako Rose. Fitzgerald uzavírá: "Homosexuální subkultura v seminářích existuje a všichni o tom vědí. Média o tom mluví nerada, protože jinak obhajují práva homosexuálů".

Otázka celibátu

Jakýkoli sexuální skandál spojený s kněžími vyvolává jaksi automaticky otázku po účelnosti kněžského celibátu. Z Jenkinsových údajů vyplývá, že počet incidentů s dětmi je ve všech náboženských komunitách prakticky shodný; srovnání s nenáboženskými pečujícími profesemi (učitelé, vychovatelé, trenéři) chybí. V americké debatě zazněla i poznámka o tom, že letadla, směřující do Thajska za sexuální turistikou, nebývají obsazena duchovními.

Homosexualizace amerických seminářů, o které píše Rose i další autoři, je spíše věcí ideologickou. - Je tu ovšem otázka celibátní kultury, která v období po tzv. sexuální revoluci v USA skutečně upadla. Ilustrativním příkladem tohoto úpadku je kauza pátera Kimballa z už citované diecéze v Santa Rosa: stojí před porotou za to, že před pětadvaceti lety znásilnil čtrnáctileté děvče přímo v kostele. Došlo k tomu ovšem tak, že tehdy mladý kněz uspořádal bohoslužbu slova pro mládež, kde kombinoval čtení z Písma s rockovou hudbou a masážní terapií.

Zdá se tedy, že doba, kdy jakákoli kázeň a pravidla in puncto sexu byla terčem výsměchu, bude pomalu za námi a Církev, se bude muset vrátit k tradiční kultuře askese a odpovědnosti.

Katolický publicista Deal Hudson k tomu napsal: "Kritici Církve tuto situaci využívají k obajobě zrušení celibátu a svěcení žen. Neřeknou už, že kněz věrný svým slibům se zdržuje sexuálních vztahů jakéhokoli druhu. Nikdo mi nevysvětlil, jak kněžská manželství - předpokládáme heterosexuální - omezí případy pedofilie."

Je v Česku situace podobná?

Od americké situace nás dělí několik útěšných rozdílů. Především chybí sudičská obsese, podporovaná v USA úspěšně získanými náhradami za zjevné nesmysly: my neumíme např. žalovat zaměstnavatele za to, že jsme v práci spadli ze židle, na kterou jsme si nešikovně stoupli. Sexuální revoluce u nás proběhla mnohem tišeji a také díky skromnějšímu stylu života se u nás zatím neujalo psychologizující náboženství, podle něhož je sexuální seberealizace svatou povinnost člověka a jakýkoli ohled na ostatní je patologickým jevem, který vyžaduje terapii.

Přesto nelze očekávat, že bychom se vyhnuli kterékoli z chorob současné západní kultury; bude proto dobré inspirovat se těmi směry, jež přinášejí uzdravení a smíření. Fráze o "Církvi jako domu ze skla" nám nebude nic platná, dokud v tomto domě nesejdeme do komory se starým harampádím a nevyneseme odtud pojmy jako "zdrženlivost", "odříkání", "sebekázeň", ale především "osobní čest".

Michaela Freiová