Jeho měnou je pravda - říká Žid o Benediktu XVI.

Prof. Joseph Weiler v Rimini

**Mítink za přátelství mezi národy, jehož již 28.ročník pořádá v italském Rimini katolické hnutí Comunione e liberazione, má tradičně široké rozpětí, pokud jde o účast významných osobností. Jedním z hostů včerejší diskuse byl např. prof. Joseph Weiler z New York University, odborník na mezinárodní právo. Prof. Weiler je členem židovské obce, narodil se v Jihoafrické republice. Vatikánskému rozhlasu poskytl interview, ve kterém analyzoval přínos Benedikta XVI. v oblasti náboženské svobody a to nejenom v souvislosti s jeho řezenskou přednáškou.**

První věcí, kterou považuji za novou, je papežova myšlenka o svobodě. Svatý stolec a papež tvrdí, že náboženské svoboda je základem svobody. V naší široce sekularizované kultuře to bývá přijímáno se shovívavým úsměvem: "Jakou svobodu lze čekat od Vatikánu?" V papežově homilii v Řeznu se vyskytuje věta, která mne oslovila. Papež tam říká: "Naši víru nevnucujeme nikomu", což odráží i známý výrok Jana Pavla II. v encyklice Redemptoris missio: "Církev předkládá a nikdy neukládá." Pro mne pravá náboženská svoboda není jenom svoboda věřících praktikovat svoje náboženství. V naší židovské tradici se praví: "Všechno je v rukou Božích, kromě lásky". Náboženská svoboda je svobodou říci "ne" Bohu. Pouze u toho, kdo má vnitřní i vnější schopnost říci Bohu "ne", řekne-li Bohu "ano", pak jeho přitakání čerpá z vůle, která, přesahuje lidskou bytost. Když tedy papež brání náboženskou svobodu - a sem patří i záležitost dialogu mezi různými náboženstvími nebo vnucování apod. - není to jen proto, aby křesťan směl praktikovat vlastní náboženství v té či oné zemi. Je v tom hlubší pojetí svobody. Pravá náboženská svoboda je také možnost říci Bohu "ne". A pouze z tohoto hlediska nabývá přitakání Bohu svůj význam, protože ukazuje lidskou bytost v její svrchovanosti, kterou uplatňuje, když přijímá Boží Slovo. "Víra se může rozvíjet jedině ve svobodě" - říká papež.

Může užití rozumu posílit křesťanskou identitu a veřejnou dimenzi víry?

Myslím, že ano. Je to jeden z nejdůležitějších aspektů řezenské přednášky. Mezi křesťany - podle mého názoru, bohužel - došlo k určitému vnitřnímu přijetí laicistického postoje, podle něhož náboženství stojí proti víře. Samotní křesťané začínají věřit tomu, že "moje víra je tajemstvím, věcí, kterou nemohu vysvětlit a která nesouvisí s rozumem" atd. Moderní křesťan se skoro ocitá v rozpacích, má-li o sobě říci, že je věřící. Proč? Protože se domnívá, že víra není rozumná. Proto papež klade důraz na skutečnost, že víra sama je zakořeněna v rozumu a že přírodovědný rozum je velice omezený, třebaže pravdivý - existují totiž problémy, které přírodovědný rozum nevyřeší - a povzbuzuje křesťana, aby důvěřoval nejenom ve víru, ale také, aby měl odvahu integrovat svou víru do celku svého života, ať privátního či veřejného. V tomto smyslu je zásadní, aby křesťan vyšel z ghetta, které si sám zbudoval a s důvěrou se projevil jako osoba víry, zakořeněné v rozumu. Toto je velmi důležité pro obyčejnou, kolektivní identitu křesťana v evropské laické společnosti.

A co nám říká rozum na poli vztahů mezi jednotlivými náboženstvími?

Tady je papež znamenitý. Proč znamenitý? Protože se nesnaží ukrývat rozdíly. Když nedávno kázal, postavil se jako muž pokoje, jímž je, čelem k výzvě, před kterou stavělo biblické čtení z církevní liturgie, jež bylo vzato z Izaiáše: "Hle, Bůh váš, přichází pomsta" - hlásá prorok. Papež klade právem otázku po způsobu, jakým chápe toto slovo lid i ten, který mu naslouchá dnes, a jak si má představovat onu "pomstu". Bezděčně bychom odpověděli, že prorok Izaiáš je tady vším jiným než pacificistou. "Pomsta".. Papež ji však vykládá ve světle křesťanské tradice jako ne-násilí: lásku až do konce. "Definitivní vysvětlení Slova prorokova nacházíme v Tom, který zemřel pro nás na Kříži, v Ježíši, vtěleném Bohu, který na nás odtud naléhavě shlíží. Jeho "pomsta" je Kříž" - říká papež. Jako žid se bouřím proti takovémuto výkladu Izaiášova Slova, nebudu moci nikdy přijmout, že tato jednoduchá prorokova slova se vztahují na Trojici. Benedikt však pokračuje dále: "Neumenšujeme svůj respekt k jiným náboženstvím a kulturám; neumenšujeme hluboký respekt k jejich víře, vyznáváme-li nahlas a bez okolků onoho Boha, který proti násilí postavil své utrpení". To se mi líbí. Protože, když mluví ke svým souvěrcům, říká to, co říká i příslušníkům jiných náboženství. Jeho měnou je pravda. A pro něho je pravdou ona pravda, v jejímž světle interpretoval Izaiáše, a třebaže já nikdy nebudu moci tuto interpretaci přijmout, plně souhlasím s papežem, když říká "neumenšujeme respekt k jiným kulturám a k jiným náboženstvím" - necítím se uražen! Protože podle mne nepoctivost nikdy, zdůrazňuji nikdy, nemůže být základem opravdového dialogu. Jeho vyznání křesťanské pravdy je způsobem vyjádření hlubokého respektu k mojí víře. Kdyby se snažil to nějak zaobalovat, nebyl by to výraz úcty ke mně.

A ještě poslední otázka: co může dát rozum tváří v tvář pokušením, zlu, bolestem aktuálního dějinného okamžiku?

Podle mne je právě toto hlavním charismatem nynějšího papeže: klid, který se rodí z rozumu. Jde o určitý druh vášnivého zaujetí: vášeň se rozumu jeví jako určité napětí, nejsou zajedno. Avšak jeho charismatem je právě toto vášnivé zaujetí rozumem.

Přeložil Milan Glaser