Zmrtvýchvstalý Ježíš

Co je pro člověka typické, když tělo se mění?

**Jak vlastně vypadá oslavené tělo? To je opravdu těžká otázka uvědomíme-li si, že tělo, které známe, totiž neoslavené, se stále mění.** Člověk stárne, jeho tělo vypadá jinak v deseti letech, jinak ve třiceti, jinak v šedesáti. A přece je to stále totéž tělo, tentýž člověk, táž osoba. A až se duše opět s tělem spojí, jak budete vypadat? Jako dvacetileté, desetileté, nebo třicetileté? Vždyť by mělo všechny podoby.

Vydávání Monitoru je financováno výhradně z dobrovolných darů Vás, čtenářů. Budeme vděční, pokud se rozhodnete Monitor podpořit darem, abychom mohli v této službě pokračovat.

poslat dar

300 Kč 500 Kč 1 000 Kč

DAROVAT 500 Kč

Tištěný publicistický čtrnáctideník Monitor bude ve vaší poštovní schránce každý druhý pátek. Zasílání je bezplatné a je hrazené výhradně z darů čtenářů.

OBJEDNAT MONITOR

Ve skutečnosti to však nepřekonatelný problém není. Na vzhledu totiž záleží velmi málo. Jsou jiné typické znaky, podle nichž můžeme člověka poznat. Třeba podle jeho gest. Podle způsobu, jak vezme šálek s čajem, jak podává ruku... Tak Ježíše mohli poznat například při lámání chleba. Jeho typický "rukopis", s nímž se modlil, pozvedal ruce, lámal chléb... Máří Magdaléna se zaradovala, kdykoli slyšela své jméno z Ježíšových úst. Oslovoval ji s nenapodobitelným způsobem, protože do všeho dával své nenapodobitelné srdce. Proto ho poznala okamžitě podle způsobu, jakým vyslovil její jméno.

Spoustu dalších příkladů bychom mohli uvést, které ukazují, že existuje jakýsi "rukopis lásky". To jsou ty drobnosti, které děláme pro bližní, děláme je ze srdce a jsou jaksi nenapodobitelné. Zub času se podepisuje na vnějším vzhledu, ale tento "rukopis" zůstává. Naše matka může už být stařičká, ale podle způsobu, jakým je složená košile, poznáme, že to udělala ona. Vždyť je to řeč její lásky, kterou jsme zvyklí vnímat od malička. Tak možná sv. Jan uviděl něco typického pro Ježíše na způsobu, jakým byly složeny roušky v prázdném hrobě. Stejně tak můžeme tušit, že v Galileji, kam Ježíš zval své učedníky po Zmrtvýchvstání, jim chtěl připomenout všechno to strhující a krásné, čím jejich srdce získal na začátku, když je právě v Galileji povolával svým nezaměnitelným způsobem za apoštoly.

Z oslaveného těla září krása duše

Neoslavené lidské těla v sobě nese, navenek projevuje, ale současně i skrývá krásu a život nesmrtelné duše. Vidíme povrch, ale nevidíme, co se děje v člověku. Samozřejmě na očích a tváři lze i tak občas něco z vnitřních hnutí a nálad spatřit, ale jinak tělo skrývá své vnitřní tajemství. Evangelia zmiňují jediný případ, kdy Ježíš před Zmrtvýchvstáním ukázal tajemství svého nitra. Bylo to na hoře Tábor. A tehdy, jak známo, jeho šat zbělel a Ježíš celý zářil. Zářil krásou, která jinak byla ukrytá pod povrchem.Tak předpokládáme, že z oslavených těl doslova září krása duše. Na druhou stranu z těl, která po vzkříšení budou určena k zavržení, bude také vyzařovat, ale nenávist, hrůza a děs, obraz jejich duše. Tento obraz předtím nebylo vidět, jen občas třeba v nenávistném pohledu. Naproti tomu duše zapálená láskou k Bohu již na této zemi občas prozradí něco ze své hloubky třeba v pohledu nebo úsměvu.

Člověka nepoznáme podle vzhledu, ale podle srdce

Ježíš nemusel nutně po svém Zmrtvýchvstání při setkání s apoštoly zářit. Tělo bylo dokonale podřízeno duši. Když chtěl, zářil, když nechtěl, nezářil. Když chtěl, byl v místnosti, když nechtěl, nebyl tam. Ale matoucí bylo to, že jeho tělo navenek ukazovalo jeho nitro. Krásu a obsah jeho duše. Tak bylo snadnější poznat ho pouze pro ty, kdo již dříve stačili poznat a pochopit něco z tajemství jeho nitra, jeho Srdce. Lidé, kteří Ježíši před umučením dokázali naslouchat, chápat jeho slova, jeho lásku a milosrdenství, mohli nyní lépe poznat Ježíše Zmrtvýchvstalého. Vždyť to, co předtím chápali z jeho slov, gest a skutků, nyní vyzařovalo z celého jeho oslaveného těla. Oni totiž, ačkoli tělesnýma očima nemohli proniknout do Ježíšova nitra, pronikali tam alespoň svým chápáním. A tak nyní měli výhodu. Napovrch Ježíše poznat nemuseli, ale znali jeho Srdce a to bylo stále stejné, nyní ještě více zřetelné. Apoštolové přiznali, že dlouho nerozuměli Písmu. To znamená, že nerozuměli ani Ježíši. Ale teď, když otvíral jejich srdce a mysli pro Písmo, začali rozumět i Ježíši, který ty věci přišel vyložit, připomenout a naplnit a poznávali ho.

Jednou jim Ježíš řekl, že tělo nic neznamená, co dává život, je totiž duch. A oni nyní skutečně pronikali do Ducha, který inspiroval Písmo, do Ducha, který vychází z Otce i Syna a pochopili, že se to vše muselo stát a že před nimi stojí Ježíš.