Více liturgických kalendářů

Znamená možnost sloužení "tridentských mší" dva paralelní liturgické kalendáře v jedné farnosti resp. v sousedních farnostech? Neohrozí to jednotu Církve?

**Odpověď na otázku, zda širší zavedení staršího římského ritu podle Misálu bl. Jana XXIII. přinese různost kalendářů, je celkem jednoduchá: ano**, tato možnost nepochybně přináší dva paralelní kalendáře.

Tyto kalendáře mají společný základ: datum liturgických období jako Advent, Velikonoce, Seslání Ducha svatého, ale i Narození Páně, Boží Tělo a řadu jiných významných svátků. Je zde ale i mnoho odlišností jako Devítník v postní době (tzv. předpostí - delší postní dobu), slavnost Krve Páně 1. července, oktáv Seslání Ducha svatého, počítání neděl "po Duchu svatém", nikoli "během roku" apod. Různost slavení jednotlivých světců je rovněž nepřehlédnutelná, čtení jsou samozřejmě vlastní a to z jednoročního cyklu. Další zajímavostí je např. v národním kalendáři různý stupeň slavení některých svátků v Čechách a na Moravě: např. sv. Cyril a Metoděj je na Moravě slavnost 1. třídy (tedy 1. nešpory, Gloria i Credo), ale v Čechách svátek 2. třídy (bez 1. nešpor, a bez Credo, ovšem s Gloria).

Vliv těchto rozdílů bude v jednotlivých farnostech přiměřený počtu věřících sledujících ten či onen kalendář. Tzn. že asi mnohé čistě tradicionalistické farnosti ve Švýcarsku, Francii či v Brazílii novější kalendář třeba ani neuplatní, kdežto např. i české farnosti s "tridentskou" liturgií budou užívat oba s nepřehlédnutelnou převahou kalendáře nového.

Obava o "rozdělení Církve" liturgickým kalendářem zdá se mi poněkud přehnaná. V katolické církvi už nyní existuje hned několik, více či méně odlišných kalendářů, jen v ČR vzpomeňme zcela odlišný kalendář byzantský, řeckokatolický nebo i méně odlišný např. dominikánský či karmelitánský. Nezdá se, že by liturgický kalendář jak v současnosti, tak v minulosti ohrožoval jednotu Církve. Jediným sporným bodem bylo v historii slavení Velikonoc, což je zde evidentně mimo jakoukoli diskusi.

Stojí za to si připomenout, že např. "předkoncilní" liturgická praxe, která viděla v latinském jazyce téměř nenahraditelný princip církevní jednoty, byla i v jednotlivých farnostech mnohem pestřejší a různorodější, než je tomu dnes. (Nemluvím zde o nedovolené "lidové tvořivosti" jednotlivých duchovních!) Jde ale např. o soužití římského "piánského" ritu s jinými, převážně řeholními liturgiemi: dominikánské, karmelitánské či ambrosiánské v Miláně, nebo mozarabské ve Španělsku. Obřad kartuziánský si svoji jedinečnost zachoval ve všech dobách, nebyl ale nikdy součástí bohoslužeb farních. Pro chlapce - ministranty - to rozhodně nebylo snadné "přecházení", ve skutečnosti si tyto různosti ale nijak nepřekážely.

Poslední zajímavostí, o které bych se zde rád zmínil, je postoj samotného svatého Pia V. (papežem 1566 - 1572), který ještě různorodější "předtridentskou" liturgii sjednotil svým Římským misálem z roku 1570. Třebaže tato liturgie je s ním tak neodmyslitelně spojována, on sám ji sloužil jen při oficiálních a veřejných slavnostech. V soukromí pokračoval dále v celebraci dominikánského ritu, vlastní bohoslužbě své řeholní rodiny.

Zdá se tedy, že církevní jednota nejspíš leží v jiném patře trvanlivější reality.