Kremace a křesťanský pohřeb

Jak je to s kremací - proč to dříve byl hřích, a dnes není? Je dnes jedno, jak se s tělem naloží, nebo ne, a proč?

Za otázkou "zda kremace někdy byla hříchem" stojí v první řadě otázka, do jaké míry je hříšné jednání, které je v rozporu s tím, co nařizuje Církev. **Konkrétní způsob nakládání s tělem zemřelého není totiž přímým předmětem žádného z deseti přikázání, proto musíme odpověď dohledávat v rámci disciplinárních nařízení jednotlivých křesťanských společenství**. Pokud jde o Římskokatolickou církev, tak ta kremaci dříve skutečně zakazovala.

Nebylo tomu však proto, že by katolíci dříve nevěřili tomu, že i spálené tělo může být vzkříšeno. Ani svou silou známá středověká úcta k tělesným ostatkům není hlavní příčinou toho, proč dříve nebylo možno "legálně" spálit tělesné ostatky. Důvodem zákazu bylo právě to, že kremace se stala praktikou těch, kteří jejím postřednictvím chtěli vyjádřit svůj nesouhlas s učením Církve.

Dnešní Kodex kanonického práva výslovně říká, že kremace je povoleným způsobem nakládání s tělem zemřelého, způsobem, který nebrání uskutečnění pohřebních obřadů podobně jako v případě, kdy je tělo uloženo do země. Katechismus katolické církve jasně říká, že "Církev dovoluje kremaci, jestliže taková volba nezpochybňuje víru ve vzkříšení mrtvých" (Katechismus katolické církve, č. 2301).

Můžeme tedy z toho, co bylo řečeno výše, vyvodit, že je dnes jedno, jak se s tělem zemřelého naloží? V době, která prožívá velký úpadek úcty k zemřelým, se k odpovědi na tuto otázku rozhodně nemůžeme postavit lhostejně. Na prvním místě musí vždy stát naše víra ve spásu duše zemřelého a vzkříšení jeho těla na konci časů, na druhém místě její co nejlepší realizace v konkrétních podmínkách v okamžicích následujících po jeho odchodu z tohoto světa. Jestliže dnes mnoho zemřelých odchází z tohoto světa bez jakéhokoli pohřebního obřadu, pak otázka, zda jeho tělo bude spáleno, nebo ne, nestojí na prvním místě.

Přesto musíme trvat na tom, že uložení těla zemřelého do hrobu zůstává stále nejvhodnějším způsobem z hlediska katolické víry. Umožňuje totiž pozůstalým těsněji se spojit s bytostí zemřelého, a tak plněji uskutečňovat jednotu církve putující, trpící a oslavené v případě, že zemřelý, jemuž tělo náleží, byl blahoslaven nebo svatořečen. Víme sice, že možnost průzkumu tělesných ostatků není dnes podmínkou beatifikačních a kanonizačních procesů (například tělo sv. Terezie Benedikty od Kříže bylo spáleno po jejím usmrcení v plynové komoře), ale jak by dnes mohli věřící přicházet prokazovat úctu, děkovat a prosit například ke hrobu sv. Bernadety ve francouzském Nevers, kdyby její tělo, po více než sto letech stále neporušené, bylo po smrti spáleno?

Na závěr můžeme nahlédnout přímo do Kodexu kanonického práva, kde je v kánonu č. 1176 jasně shrnuto vše základní, co se týká naší problematiky:

§ 1. Zemřelí křesťané mají mít pohřeb podle norem práva.

§ 2. Církevní pohřeb, jímž církev vyprošuje zemřelým duchovní pomoc a prokazuje úctu jejich tělům a zároveň živým dodává útěchu z naděje, je nutno konat podle předpisů liturgických knih.

§ 3. Církev velmi doporučuje zachovat zbožný zvyk pohřbívání těl zemřelých do země; nezakazuje však pohřeb žehem, pokud nebyl zvolen z důvodů odporujících křesťanské nauce.