Důkazy Boží existence

Je pravda, že lze Boha, tedy jeho existenci, poznat a dokázat rozumem?

Různé názory

**Mnoho lidí je dnes přesvědčeno, že v Boha lze jen věřit, popř. nevěřit a že Ho nemůžeme poznat. My, kdo jsme zažili vnucování marxistické ideologie v totalitním režimu, si pamatujeme na úpornou snahu komunistů dokázat, že Bůh není**. Ve školách bylo učeno, že věda dokonce již dokázala Boží neexistenci a že všichni vzdělání lidé samozřejmě přijímají "vědecký" světový názor, který s Bohem nepočítá. Byla to jedna z největších lží komunismu. Exaktní vědy nemají metodu ani prostředky, aby se mohli k otázce Boží existence vyjadřovat a ani to není předmětem jejich výzkumu. Univerzální věda — filosofie — nejenže neodhalila Boží neskutečnost, ale naopak zná objektivní důkazy existence svět přesahujícího Jsoucna, jehož další poznatelné vlastnosti korespondují s Bohem, jenž se nám ukazuje ve Zjevení.

Možnosti rozumu

Lidský rozum je totiž vynikajícím nástrojem, díky kterému můžeme proniknout k pravdě o skutečnosti. Když ho správně (ve shodě s jeho vnitřními logickými pravidly) užíváme, můžeme dosahovat objektivního poznání a to i o Bohu. Není to žádná novinka. Již Platon a Aristoteles dospívají k poznání transcendentního Absolutna. Po nich mnoho dalších nahlíží tuto rozumovou cestu vedoucí k Bohu, v čele se sv. Tomášem Akvinským. Ten ve své Teologické sumě formuloval dokonce pět cest, jak poznáváme, že Bůh je: z pohybu, z příčinnosti, z nahodilosti a nutnosti, ze stupňů dokonalosti a z účelnosti. I v dnešní době jsou snadno dostupné precizované důkazy o Boží existenci a některých jeho nutných vlastnostech (např. v knihách Jiřího Fuchse: Bůh filosofů či Romana Cardala: Bůh ve světle filosofie).

Objektivní důkaz Boží existence vychází z běžné lidské zkušenosti, že něco je, a z principu kauzality, jehož platnost se zjišťuje v ontologii. Poměrně náročný důkaz, v kterém je třeba prověřit všechna východiska a vyvrátit všechny možné námitky, lze pro informaci představit ve zkrácené formě a ve dvou populárních podobách: důkaz z příčinnosti a důkaz z účelnosti.

Důkaz z příčinnosti

V něm jde o řešení jedné základní filosofické otázky: Proč vůbec něco je a proč není spíše nic?

Existence něčeho je zřejmá. Toto něco, které bezprostředně poznáváme (např. ovocný strom, počítač nebo já sám), nutně předpokládá příčinu svého bytí (např. pecku, konstruktéra, rodiče). Bez těchto nutných příčin, by věci, které poznáváme, nebyly. Ale i tyto předchůdné příčiny opět nutně potřebují nějaké příčiny pro svou vlastní existenci... atd. Skutečnost se nám tak ukazuje jako množství kontinuálních řetězců příčin a jejich účinků. Lze však v tomto předřazování minulých příčin pokračovat do nekonečna? Správná odpověď zní nikoliv. Při nekonečné řadě, by totiž nebyla žádná první příčina. Ale kdyby nebyla první, nebyla by ani druhá, desátá... ani ta, která způsobuje současnost.

Tedy nutně existuje první Příčina. Ta je ovšem diametrálně odlišná od všech druhotných příčin. Zatímco druhotné příčiny jsou podmíněné (svými předchozími příčinami) a nenutné (nemusely být). První Příčina je nutná (jinak by nebylo nic) a nepodmíněná (nemá svou existenci od jiných příčin, ale ze sebe). Tuto první Příčinu věřící nazývají Bohem.

Důkaz z účelnosti

Odpovídá se na další základní otázku: Když už něco je, proč je to uspořádané? Proč je kosmos a ne spíše chaos? Ve vesmíru nacházíme množství systémů (galaktické, hvězdné, planetární, biologické, molekulární a systémy uvnitř atomů). Ze zkušenosti víme, že všechno co člověk vyrobil a co má v sobě nějaký řád a slouží nějakému účelu (židle, letadlo, socha, počítač, program...), musel člověk nejprve vymyslet. Nejprve musela být myšlenka, idea, byť by navazovala na předchozí poznatky, a teprve potom se mohla nová věc sloužící nějakému účelu stát skutečností.

Ale jmenované systémy ve vesmíru nevymyslel člověk a přesto jsou účelně uspořádanou skutečností. Musí tedy nutně existovat nějaká Inteligence, která měla Ideu právě tohoto vesmíru, v kterém žijeme a jehož řád stále lépe poznáváme.

Tento důkaz by se dal formulovat i jinak: Ve vesmíru objevujeme zákony (fyzikální, chemické, biologické,...), jejichž původcem není člověk. Každý zákon, ale vyžaduje nějakého zákonodárce. Bez něho by byla existence přírodních zákonů (i časoprostorové dimenze) nevysvětlitelná. Tento první Uspořadatel či Zákonodárce má moudrost a moc, kterou věřící připisují jen Bohu.

Význam důkazu

Rozumové poznání Boha je zajisté mnohem chudší, než víra v Boha. Jednak svým omezeným rozumem nemohu poznat ničím neomezeného Boha v jeho plnosti. Potom jsou věci o Bohu, ke kterým bych cestou pouhého rozumu nikdy nedospěl, a které nám přesto Bůh chtěl ukázat ve Zjevení (např. vnitřní život Boží). Filosofické poznání Boha, navíc nevyvolává nutně změnu života k lepšímu a vytvoření osobního vztahu s Bohem. Ale přesto je i toto poznání užitečné a mám význam jak pro věřícího, tak pro nevěřícího.

Věřící člověk, znalý filosofického důkazu Boží existence, má radost, že víra i rozum ukazují tímtéž směrem. Jeho víra tím může ještě posílit. Stává se schopnějším pro diskuzi s těmi, kdo Boha dosud nepoznali.

Nevěřícímu člověku zas může důkaz pomoci odstranit mylné předsudky a představy o Bohu a přivést ho až na samý práh víry. Pak již je to na jeho svobodném rozhodnutí, chce-li Bohu, kterého poznal také důvěřovat, rozhodnout se pro něj a vytvořit s Ním přátelský vztah. Bůh nám k tomuto rozhodnutí napomáhá svou milostí a zjevováním své lásky.

Magisterium

Je ještě dobře připomenout, že pro katolické křesťany je fakt rozumové poznatelnosti Boží existence zároveň i pravdou víry vyhlášenou na I. vatikánském koncilu. V dogmatické konstituci o katolické víře Dei Filius (z 24. 4. 1870) čteme v druhé kapitole: "Svatá matka Církev drží a učí, že Bůh, původce a cíl všech věcí, může být s jistotou poznán přirozeným světle lidského rozumu ze stvořených věcí. Co je u něho neviditelné, je možné poznat rozumem z toho, co stvořil. (Řím 1,20) Jeho moudrosti a dobrotě se však zalíbilo jinou, a to nadpřirozenou, cestou zjevit lidskému rodu sebe sama i své věčné úradky, jak praví Apoštol: Mnohokrát a mnoha způsoby mluvil kdysi Bůh k otcům skrze proroky. V těchto posledních dnech k nám promluvil v Synu." (Žid 1,1-2).