Stupně závaznosti ve víře v učení Církve

Redakce RC Monitoru obdržela několik dotazů čtenářů na to, jaké jsou stupně závaznosti ve víře v učení Církve. Požádali jsme o upřesnění P. Štěpána Maria Filipa OP, odborného asistenta dogmatické teologie na CMTF UP v Olomouci.

I. ČÁST

Pyramida pravdy

I. Teologické známky a cenzury

**Někteří, když slyší o učitelském úřadu Církve, neboli magisteriu, se poněkud ošívají: zdá se jim někdy, že je to jakési byrokratické diktování církevní vrchnosti, moc, která zbavuje života a tvořivosti, svěrací kazajka myšlení a překážka pravého teologického pokroku.** Pokud se ovšem na věci díváme pohledem víry a vidíme je ne tak, jak se nám někdy mohou zdát, ale tak, jak skutečně jsou, musíme říci, že magisterium není překážkou pravého dobra, ale naopak velikým Božím darem, darem Ježíšova Nejsvětějšího Srdce. Vždyť učitelský úřad Církve "z Božího příkazu a za pomoci Ducha svatého Boží slovo zbožně slyší, svědomitě střeží a věrně vykládá a z tohoto jediného pokladu víry čerpá všecko, co předkládá k věření jako zjevení od Boha." (II. Vatikánský koncil: Věroučná konstituce Dei verbum, čl. 10.) Velký anglický teolog, kardinál John Henry Newman, ve svém známém spise Vývoj křesťanské nauky říká, že když nám Bůh dal své zjevení, ve skutečnosti by nám nedal nic, kdyby nám také ze svého božského ustanovení nedal prostředek — neomylný orgán —, který by toto zjevení chránil a zaručil, že jeho poselství v celé své pravdě a plnosti, a ne v zmatené či narušené podobě, přijde ke všem generacím lidí. A tímto božským prostředkem je právě magisterium.

Různé stupně závažnosti a závaznosti

Na druhé straně, když nás Církev učí, neznamená to, že máme všechna její vyhlášení přijímat stejným způsobem. Jsou zde jistě různé stupně závažnosti a následné závaznosti. A právě u nich se chceme zastavit v našem článku.

V Církvi se postupně vypracovala celá stupnice pozitivních teologických známek (notae theologicae) a negativních teologických cenzur (censurae theologicae), jak se s nimi můžeme setkat v dokumentech magisteria a v klasických teologických učebnicích, např. v u nás dobře známé dogmatice od Ludwiga Otta. (Srov. také příručku S. Cartechini: De valore notarum theologicarum et de criteriis ad eas dignoscendas. Romae: Pontificia Universitas Gregoriana, 1951.) Pokud si tyto teologické známky a případně cenzury představíme jako jakousi pomyslnou pyramidu, pak na jejím vrcholu stojí jako nejvyšší teologická známka sententia de fide divina et catholica (tvrzení z božské a katolické víry), neboli dogma fidei (dogma, článek víry), tedy to, co je Bohem výslovně zjeveno (proto mluvíme o divina — božské víře) a magisteriem Církve neomylně a definitivně předkládáno jako Bohem zjevené (proto hovoříme o catholica — katolické víře). Magisterium tak může činit řádným a všeobecným způsobem, tj. když se na nějaké nauce shodnou biskupové rozptýlení po světě ve svých diecézích, ale duchovně spojení mezi sebou a se svou hlavou, papežem: to se např. týká učení o tom, že úmyslná vražda je těžký hřích.

Učitelský úřad Církve tak dále a především může činit slavnostním a mimořádným způsobem, totiž vyhlášením ekumenického koncilu, jakým je např. učení Tridentského koncilu o tom, že Pán Ježíš je vpravdě, skutečně a podstatně přítomen v Nejsvětější svátosti oltářní, nebo učením papeže "ex cathedra", jakým bylo např. prohlášení dogmatu o Nanebevzetí Panny Marie papežem Piem XII. v roce 1950. V tomto druhém případě slavnostního způsobu se přidává přívlastek definita — definované, a mluví se pak o sententia de fide divina et catholica definita (tvrzení z božské a definované katolické víry).Všechna dogmata víry přijímáme a máme přijímat se souhlasem božské víry, který je svou povahou absolutní a neodvolatelný. Jestliže někdo tato dogmata přímo popírá, např. odmítá, že by Panna Maria byla s tělem i duší vzata do nebeské slávy, jedná se o sententia haeretica (heretické tvrzení): to je tedy nejvyšší (a nejhorší) teologickou cenzurou.

Co je Bohem zjeveno?

Co předkládá Církev k věření?

Z toho, co jsme si právě říkali, je patrné, že při stanovení významu určitého učení Církve se přihlíží k dvojí skutečnosti, totiž k tomu, nakolik je Bohem zjeveno, a dále k tomu, nakolik je Církví předkládáno k věření. Pokud se v jednom nebo druhém ohledu nedostává oné plnosti, kterou se vyznačuje dogma víry, sestupujeme na naší pomyslné pyramidě o něco níže a dospíváme k druhé nejvyšší teologické známce. Tou je nejprve to, co někteří autoři nazývají sententia de fide ecclesiastica (tvrzení z církevní víry), totiž to, co není Bohem výslovně zjeveno, nýbrž jenom zavinutě, implicitně, avšak je Církví neomylně a definitivně předkládáno k věření. Církevní magisterium tak opět může činit řádným a všeobecným způsobem, což se např. týká učení o nezákonnosti eutanazie, nebo mimořádným a slavnostním způsobem, což je např. případ svatořečení nějakého blahoslaveného papežem "ex cathedra”. Jak můžeme vidět, nedostatek oproti dogmatu víry zde spočívá ve způsobu zjevení Bohem. Tvrzení, které přímo oponuje církevní víře, je pak označováno teologickou cenzurou error in fide ecclesiastica (omyl v církevní víře).

Druhou nejvyšší teologickou známkou je také sententia fidei proxima (tvrzení blízké víře), tedy to, co je podle jednomyslného mínění teologů Bohem výslovně zjeveno, ale Církví není ještě nejvyšším způsobem předkládáno jako Bohem zjevené, což je např. případ učení o papežské neomylnosti před jeho dogmatizací na I. vatikánském koncilu v roce 1870 nebo současný případ nauky o vyhrazení kněžského svěcení pouze mužům. Jak je zjevné, zde nedostatek nespočívá ve způsobu zjevení Bohem, nýbrž ve způsobu předkládání magisteriem k věření. Přímo opačné tvrzení je pak označováno teologickou cenzurou sententia haeresi proxima (tvrzení blízké herezi). Přestože tvrzení z církevní víry nebo tvrzení blízké víře postrádají dokonalost dogmatu víry, přijímáme je také a máme přijímat se souhlasem božské víry.

Katolické učení

Na naší pomyslné pyramidě sestupujeme opět o stupínek níže, a tak se dostáváme k třetí nejvyšší teologické známce, kterou je doctrina catholica (katolické učení) s opačnou teologickou cenzurou error in doctrina catholica (omyl v katolickém učení). Katolickým učením nazýváme to, co je Bohem výslovně nebo zavinutě zjeveno a Církví předkládáno ne neomylným a definitivním způsobem: je to např. to, co papežové učí ve svých encyklikách. Jedná se tzv. pouze autentické magisterium (magisterium mere authenticum), které se nevyznačuje neomylností, neboť se týká nauky, jež svou povahou není a nechce být definitivní. Na druhé straně se však nejedná pouze o jakýsi příspěvek do diskuse, ale opravdu o autentické, neboli Kristovou autoritou opatřené učení, které máme přijímat s náboženským souhlasem rozumu a vůle. Tento souhlas není svým charakterem absolutní a neodvolatelný, jako je jím souhlas božské víry, neboť ”přitakává” učení, které se může ještě dále vyvíjet a případně měnit.

Všechny tři probrané teologické známky s opačnými teologickými cenzurami spadají do oblasti učení Církve, tedy toho, co Bůh přímo nebo nepřímo zjevil a co Církev různým způsobem učí. Následujícími teologickými známkami již sestupujeme do oblasti nauky teologů, tudíž do oblasti detailnějšího teologického vysvětlení a rozvedení nauky Církve. Zde zaujímá první (a celkově čtvrté) místo teologická známka sententia theologice certa (teologicky jisté tvrzení) s opačnou teologickou cenzurou error in theologia (omyl v teologii). Teologicky jistým tvrzením je to, co je podle obecného mínění teologů jistě uznáváno jako nutně spojené s Božím zjevením a z něho přímo vyvoditelné: je to např. učení o nemylnosti Kristova lidského poznání.

Jako další teologická známka bývá uváděna sententia communis (obecné tvrzení), tedy to, co je podle obecného souhlasu teologů teologicky dobře podložené a dlouho vyučované v různých teologických školách. Jedná se tudíž o nauku, v níž se jednotlivé teologické školy, např. tomisté a skotisté, nerozcházejí, ale naopak se shodují. Jako příklad si můžeme uvést učení o tom, že Panna Maria byla od svého početí prosta všech hnutí žádostivosti. Opačná teologická cenzura bývá označena jako sententia temeraria (opovážlivé tvrzení), v tomto případě ovšem s podmínkou, že obecné tvrzení teologů je popíráno bez nějakého vážného důvodu. Mám-li naopak vážný a dobře fundovaný důvod, abych učil s rozporu s obecným teologickým učením, pak se samozřejmě o opovážlivé tvrzení nejedná.

Zbožná a pravděpodobná tvrzení

Jako nejnižší teologické známky můžeme zmínit sententia pia et probabilis (zbožné a pravděpodobné tvrzení), která má ve svůj prospěch solidní, avšak ne zcela přesvědčující důvody, např. tvrzení o tom, že od Mariina nanebevzetí se bez její aktuální přímluvy neuděluje lidem žádná milost, a sententia tollerata (tolerované tvrzení), jíž je možno zastávat, např. učení o nanebevzetí sv. Josefa. Také se můžeme někdy setkat s teologickou známkou doctrina tuta (bezpečné učení), kterou Církev označuje nauku nějakého teologa či filosofa pro její shodu s Božím zjevením, např. filosoficko-teologickou nauku sv. Tomáše Akvinského či morální nauku sv. Alfonse Maria de Liguori. Toto označení — doctrina tuta — dané určitému učení nevylučuje, aby bylo uděleno jiné nauce, i když se může s předchozím učením v některých bodech rozcházet. Pokud vyjdeme z již uvedeného příkladu, jak učení sv. Tomáše, tak nauka sv. Alfonse jsou Církví označovány jako doctrina tuta, i když se oba v nemálo věcech liší a někdy i protiřečí.

Na právě probranou stupnici teologických známek a cenzur navázala v roce 1998 Kongregace pro nauku víry svou Doktrinální poznámkou k vyznání víry, v níž se rozlišují tři stupně vyhlášení magisteria, ale u toho se zastavíme až příště.

II. ČÁST

Dokumenty Kongregace pro nauky víry ohledně Vyznání víry

Nejprve je třeba krátce objasnit, o jaké dokumenty Kongregace pro nauku víry se vlastně jedná. Na prvním místě je to Vyznání víry (Professio fidei), které kongregace připravila a vydala 9. ledna 1989: skládá se z nicejsko-cařihradského vyznání víry, které říkáme při každé slavnostní mši sv., a z tří doplňujících odstavců, jimiž jsou právě vyjádřeny ony tři stupně vyhlášení magisteria. Toto vyznání jsou povinni skládat ti, kdo jsou povoláni zastávat specifické úřady v Církvi a v jejím jménu, např. ten, kdo má být vysvěcen na jáhna či na biskupa, nebo ten, kdo se má stát farářem či vyučujícím teologie (koho všeho se to přesně týká, vypočítává kánon 833 Kodexu kanonického práva). Vyznání víry bylo poté doplněno Doktrinální poznámkou ke druhé části Vyznání víry, kterou vydala kongregace 29. června 1998, a již podepsal její tehdejší prefekt, kardinál Josef Ratzinger, tedy nynější papež Benedikt XVI. V ní se vysvětlují, jak už to napovídá její název, zmiňované tři doplňující odstavce (oba dokumenty vyšly také česky: Kongregace pro nauku víry: Stanovisko učitelského úřadu k "Professio fidei”. Praha: Sekretariát České biskupské konference, 2000; http://www.cirkev.cz/res/data/004/000494.pdf).

První stupeň vyhlášení magisteria: dogmata víry

V prvním odstavci v nicejsko-cařihradském Krédu se vyznává:

Věřím též pevnou vírou vše, co je obsaženo v Božím slově psaném i předávaném a co Církev předkládá k věření jako Bohem zjevené buď formou slavnostního prohlášení, nebo formou řádného a univerzálního magisteria.

Za samotného textu je zjevné, že se vlastně jedná o to, co jsme minule označili teologickou známku sententia de fide divina et catholica (tvrzení z božské a katolické víry), neboli dogma fidei (dogma, článek víry). V textu jsou také naznačeny dva naposledy probírané způsoby, jakým může Církev předkládat s nejvyšší závazností něco k věření, totiž forma řádného a všeobecného magisteria a forma slavnostního prohlášení, tedy prohlášení ekumenického koncilu či papeže "ex cathedra" (tuto druhou formu jsme minule označili jako sententia de fide divina et catholica definita — tvrzení z božské a definované katolické víry).

Doktrinální poznámka připomíná, že to, co je Církví neomylně vyučováno řádným a všeobecným magisteriem, může být papežem jako takové výslovně potvrzeno či znovupotvrzeno. Tak např. papež Jan Pavel II. ve své encyklice Evangelium vitae (z 25. března 1995) píše: «Proto my s autoritou, kterou Kristus přenesl na Petra a jeho nástupce, ve spojení s biskupy katolické Církve, potvrzujeme, že přímé a úmyslné zabití nevinného člověka je vždy aktem zcela nemorálním» (čl. 57). Neznamená to, že zde papež hovoří "ex cathedra" a vyhlašuje nové dogma, ale, jak je evidentní ze samotné formulace, pouze potvrzuje, co už Církev neomylně učí svým řádným a všeobecným magisteriem. Nejvyšší autorita a závaznost této morální pravdy není tudíž dána samotným prohlášením encykliky Evangelium vitae, ale tím, že byla a je pastýři Církve vždy a všude vyučována. Na druhé straně taková vyhlášení papeže přispívají k větší jasnosti a zřejmosti.

Druhý stupeň vyhlášení magisteria: to, co je s Božím zjevením nutně spojeno

V druhém odstavci se vyznává:

Pevně přijímám a uznávám také všechny jednotlivé pravdy nauky o víře a mravech, které Církev předkládá definitivním způsobem.

Tento druhý odstavec vyžaduje největší vysvětlení (také Doktrinální poznámka mu věnuje nejvíce místa). Protože neměl náležitou odezvu v kodexech kanonického práva, vydal papež Jan Pavel II. 18. května 1998 apoštolský list daný motu proprio Ad tuendam fidem, kterým doplnil příslušné kánony Kodexu kanonického práva a Kodexu kánonů východních církví (jeho český překlad se nachází tamtéž, jako oba výše zmíněné dokumenty Kongregace pro nauku víry). Co se zde myslí «pravdami nauky o víře a mravech, které Církev předkládá definitivním způsobem»? List Ad tuendam fidem odpovídá, že jsou to «pravdy nutně spojené s božským zjevením (...) buď na základě historické souvislosti, nebo na základě logické vazby» (čl. 3). Jako příklad pravd, které nejsou Bohem výslovně zjeveny, ale jsou s Božím zjevením nutně spjaty dějinným poutem, můžeme uvést legitimitu volby papeže, svatořečení nebo prohlášení papeže Lva XIII. o neplatnosti anglikánských svěcení. Bůh např. přímo nezjevil, že Otec Pio je svatý, ale Církev to s pomocí Ducha Svatého, která je Božím slovem výslovně a přímo dosvědčena, neomylně a definitivně vyhlásila, a my to máme jako takové přijímat. Je patrné, že tyto skutečnosti vpodstatě spadají pod to, co jsme minule označili teologickou známku sententia de fide ecclesiastica (tvrzení z církevní víry), respektive jsou částí pravd, které můžeme takto nazvat.

U pravd, které mají s Božím zjevením logickou vazbu, může nastat dvojí případ: buď nejsou výslovně zjeveny, ale pouze implicitně, zavinutě — to je např. minule uváděné učení o nezákonnosti eutanázie —, nebo jsou «za zjevené ještě výslovně neuznané», což nevylučuje, «že v určitém okamžiku dogmatického vývoje může v životě Církve pokročit pochopení jak skutečností, tak slov pokladu víry natolik, že magisterium prohlásí některé z těchto nauk za dogmata božské a katolické víry» (Doktrinální poznámka, čl. 7) — uváděli jsme příklad učení o papežské neomylnosti před jeho dogmatizací na I. vatikánském koncilu v roce 1870. První případ vpodstatě splývá s druhou částí toho, co jsme nazvali teologickou známkou sententia de fide ecclesiastica (tvrzení z církevní víry), a druhý případ s tím, co jsme pojmenovali teologickou známku sententia fidei proxima (tvrzení blízké víře).

Pravdy, jež spadají pod druhý odstavec, mohou být — stejně jako dogmata víry — vyhlášena slavnostním způsobem papežem "ex cathedra” či ekumenickým koncilem nebo vyučována řádným a všeobecným magisteriem, které může být následně potvrzeno či znovupotvrzeno papežem: tak např. Jan Pavel II. ve zmiňované encyklice Evangelium vitae potvrdil učení o nezákonnosti eutanázie (srov. čl. 65).

Pravdy, které spadají pod první a druhý odstavec, přijímáme a máme přijímat se souhlasem božské víry. Tento souhlas víry je v obou případech podstatně týž, avšak v pravdy, o kterých se hovoří v prvním odstavci, věříme pro autoritu samotného Božího slova, zatímco pravd, o kterých se mluví v druhém odstavci, se držíme na základě víry v pomoc Ducha Svatého církevnímu magisteriu a v jeho neomylnost (srov. Doktrinální poznámka, čl. 8).

Třetí stupeň vyhlášení magisteria: pouze autentické učení

Ve třetím odstavci říkáme:

S oddanou podřízeností vůle i rozumu přijímám rovněž učení, které hlásá římský biskup nebo kolegium biskupů při výkonu autentického magisteria, i když tyto nauky nemíní vyhlásit zvláštním úkonem za definitivní.

Je to učení, které jsme označili teologickou známkou doctrina catholica (katolické učení): je předkládáno «proto, aby bylo dosaženo hlubšího pochopení zjevení, nebo aby byl ozřejměn soulad určitého učení s pravdami víry, anebo jako varování před pojetím, jež je s těmito pravdami neslučitelné, či před nebezpečným a do bludu uvádějícím míněním» (Doktrinální poznámka, čl. 10). Magisterium je nepředkládá definitivně a neomylně, ale pouze autentickým způsobem, takže je přijímáme a máme přijímat s nábožnou poslušností rozumu a vůle, tedy se souhlasem, který vychází z ctnosti nábožnosti (religio), a jenž se od souhlasu víry liší tím, že není absolutní a neodvolatelný. Není zde však všechno na stejné úrovni: je třeba přihlédnout k tomu, jak často a jakým způsobem magisterium určitou nauku předkládá a také jakým druhem svého dokumentu (papežská encyklika je např. důležitější než běžné papežovo kázání).

K tomu, co jsme vyjádřili jako různé známky a cenzury nauky teologů, už stupně vyjádření magisteria nesestupují: týkají se opravdu jen učení Církve.

Na závěr jedna důležitá poznámka: Při všem nutném rozlišení různé závažnosti a závaznosti jednotlivých pravd víry i pravd teologických je třeba mít na paměti jejich vzájemnou propojenost a jednotu, tedy to, co známý filosof Jacques Maritain vyjadřoval úslovím: distinguer pour unir — rozlišení kvůli sjednocení Tímto různým způsobem nás totiž Církev jako naše Matka vychovává jednomu: «učí nás řeči víry, aby nás naučila víře rozumět a žít ji» (Katechismus katolické Církve, čl. 171).