Katolík v roli politika

I. SPOLEČNOST, VE KTERÉ ŽIJEME

**Společnosti se od sebe navzájem liší svými historickými a národními tradicemi. Dnes, kvůli právě probíhajícímu procesu globalizace, je všude patrný vliv eticky liberálního a socialistického modelu společnosti. Tento znepokojující proces ovlivňuje negativně všechny společnosti**.

Etický liberalismus a socialismus

Etický liberalismus, který zpočátku zakrýval svou nebezpečnou ideologii lacinými ozdobami vypůjčenými z křesťanství, se v současné době naprosto odtrhl od trvalých hodnot a stal se ateistickou nebo agnostickou ideologií. Úcta k některým nepopiratelným ideálním hodnotám, které nepodléhaly rozkladu, byla jistým způsobem částí jeho dědictví, když byl ještě spojen s křesťanským dědictvím společnosti. Každý vnímavý historik by však už v počátcích liberalismu rozpoznal jeho schopnost zrušit ve jménu svobody veškeré svazky s trvalými hodnotami. Jan Pavel II. to odsoudil už před více než 15 lety: "Dnes se projevuje sklon k tvrzení, že agnosticismus a skeptický relativismus jsou filozofií a základním postojem, jež odpovídají demokratickým politickým formám." [1] Socialismus, jak učil papež Pius XI., "zůstává neslučitelný s učením katolické církve: to by musel přestat být socialismem; jeho pojetí společnosti je totiž od křesťanské pravdy naprosto odlišné". [2] Jak současný etický liberalismus tak i socialismus jsou zajedno v tom, že lidská společnost existuje kvůli materiálním výhodám člověka, což je postoj, který je z katolického hlediska naprosto nepřijatelný.

Pokus o vytlačení křesťanství

Současná směsice etického liberalismu a socialismu se snaží přímo i nepřímo vyloučit křesťanství z veřejného života a zatlačit náboženství do soukromé oblasti. [3] Tuto situaci n emůžeme přijmout a ani katolický politik by ji neměl přijmout, protože by to znamenalo, že jsme sníženi na něco bezvýznamného. Nelze přijmout nešťastné přirovnání, které razil americký prezident Thomas Jefferson, že mezi církví a státem musí být dělící zeď. [4] Znepokojující je také prohlášení, že "náboženství je výlučně záležitostí mezi člověkem a Bohem".

Křesťanství a veřejný život

Zaprvé bychom měli zvážit, že "jak církev, tak stát, i přes jejich naprostou odlišnost, a v souladu s jejich příslušnými úkoly, rozsahem působnosti a prostředky, mají sloužit člověku, který je předmětem spasitelného poslání církve a zároveň i občanem státu. V člověku se tyto dvě společnosti setkávají a spolupracují na prosazování společného dobra." [5]

Zadruhé, i když víra v prvé řadě spočívá ve svobodných vnitřních úkonech, kterými se člověk obrací k Bohu, jeho přirozenost vyžaduje, aby těmto vnitřním úkonům víry dal vnější výraz, aby o věcech víry s ostatními hovořil a svou víru vyznával ve společenství s druhými. [6] Snaha vyloučit víru z veřejného života má své kořeny v relativismu, který ji považuje za pouhou subjektivní záležitost lidí a neměla by se projevovat veřejně před lidmi, kteří proti ní mají námitky.

Za třetí musíme mít na paměti křesťanskou tradici o učení církve, že všechny společnosti i jednotlivci mají morální povinnost vůči pravé víře a té Kristově církvi, která je církví katolickou. [7]

Prázdnota - znamení úpadku i naděje

Vymírání křesťanských hodnot ve společnosti vede k pocitu prázdnoty, kterou popsal Jan Pavel II. ve své apoštolské exhortaci Ecclesia in Europa. [8] Je zřejmé, že společnost, která je relativistická a nemá pravou víru, nemůže naplnit vnitřní touhu člověka. Tento pocit úzkosti z prázdnoty dává naději. Člověk může tuto prázdnotu na krátký čas zakrývat všemi možnými materiálními požitky, ale potlačit ji natrvalo není možné.

Relativistická parodie lidských práv

Relativistický model společnosti nabízí parodii lidských práv. Ideologicky se snaží ukázat, že bude bránit lidská práva. Při bližším pohledu však vidíme, že je to velký klam. Zaprvé se tato práva nezakládají na povaze člověka, ale na čemkoliv, co společnost chce nabídnout. Za druhé jsou tato práva směsicí omezených skutečných práv a vymyšlených práv, jaká nikdy v reálném životě neexistovala.

Svoboda k otroctví

Tato "práva" by měla zajistit maximum osobní svobody. Měli bychom však pamatovat na to, co říkával Cicero: "Ovoce přílišné svobody je otroctví." [9] Je důležité si uvědomit, co zastánci takové společnosti rozumí pod pojmem osobní svobody. Je to svoboda, která nemá žádné rozhodné stanovisko, ale subjektivní volby nebo výhody rozdílných členů této společnosti. Někteří autoři ji správně nazývají negativní svobodou, protože je to taková svoboda, která není řízená žádnými zákony. Jan Pavel II. učil: "Skutečná svoboda není rozvinuta v liberální společnosti, která nerozlišuje mezi svobodou a povolením dělat cokoliv, a která ve jménu svobody hlásá jakýsi druh všeobecné amorálnosti." Je to karikatura svobody, která tvrdí, že lidé si mohou libovolně zařizovat svůj život bez ohledu na morální hodnoty a také říká, že společnost nemusí bránit a podporovat etické hodnoty." A pak dodává: "Existuje mnoho příkladů této chybné představy o svobodě jako např. ničení lidského života legalizací nebo všeobecně schvalovaným umělým potratem." [10]

Totalitní tendence demokracie

Současná demokracie má za cíl především posvětit proceduru, která rozhoduje o tom, kdo bude mít ve společnosti moc. Takže základem tohoto modelu je posvěcení relativismu, tak jak na to poukázal Benedikt XVI. ve svém proslovu v říjnu 2006. [11] A tak se všechny ideologie, které pochlebují tomuto zúženému chápání demokracie, mohou ucházet o hlasy a uplatňovat získanou moc. Tato moc se však nezakládá na žádných principech, ale na získání většiny hlasů, tudíž na hrubé síle většiny. V důsledku toho pak tato většina má moc vydávat zákony, jak si to ona přeje, bez jakýchkoliv zábran a ohledu na základní hodnoty, které nemohou být dotčeny žádnou pomíjivou vládou. Vládnout společnosti pak může teoreticky kdokoliv, kdo je schopen získat hlasy většiny lidí, kteří mají voličské právo.

Jan Pavel II. však varuje, abychom si byli vědomi toho, že "všichni, kteří jsou přesvědčeni, že znají pravdu a trvají na ní, nejsou z demokratického hlediska důvěryhodní, protože neakceptují, že pravda je určována většinou, případně že kolísá podle rozdílné politické rovnováhy. V této souvislosti je třeba říci, že neexistuje-li žádná konečná pravda, která řídí politické jednání a dává mu orientaci, lze ideje a přesvědčení snadno zneužít pro mocenské účely. Jak dokazuje historie, demokracie bez hodnot se snadno mění v otevřenou nebo skrytou totalitu." [12]

Relativismus - předzvěst totality

Tento relativismus je předzvěstí totality, která "vzniká z popření pravdy v objektivním smyslu; neexistuje-li transcendentní pravda, které poslušen dospěje člověk ke své úplné identitě, pak neexistuje ani zásada, která by spolehlivě zaručovala spravedlivé vztahy mezi lidmi." [13] Jestliže neexistuje žádná objektivní pravda, která by stanovila hranice politické moci ve společnosti, je možné, že stát tím, že přijme socialistickou ideologii, která tak mocně ovlivňuje současné společnosti, se bude neustále pokoušet rozšířit kontrolu, kterou ve společnosti má, a stane se totalitní.

Mezi liberálními společnostmi a církví je roztržka, která narůstá, protože je stále zřejmější, že se církev pevně drží neoddiskutovatelných hodnot. [14] Součástí totalitních tendencí etického liberalismu jsou pokusy umlčet církev a katolické politiky, kteří předkládají pravdu a odmítají řídit se pravidly tak, jak je představují liberálové. [15] Tento problém není nový, je možno vidět jej jasně u Voltaira, který obvinil církev z netolerance a následně pak netoleranci vůči katolíkům podporoval. [16]

Diskriminace záminkou k pronásledování

V liberálních společnostech vidíme rostoucí riziko pronásledování církve. Je to patrné v nebezpečném a mylném rozšíření nebo nesprávném použití pojmu o odmítání nespravedlivé diskriminace. Ten je sám o sobě platný. Logicky je však zřejmé, že některé formy diskriminace jsou spravedlivé. Do pěveckého sboru si nevybíráte někoho, kdo nemá hudební sluch. Snaha ukázat, že diskriminace je vždy nespravedlivá, se děje obvyklými formami jazykové manipulace. [17] I Ratzinger poukázal, že "pojetí diskriminace se neustále rozšiřuje a to znamená, že zákaz diskriminace je možno přeměnit více a více na omezování svobody názoru a náboženské svobody. Záhy už nebude možné tvrdit, že homosexualita (jak učí katolická církev) vytváří objektivní poruchu ve struktuře lidského bytí. Skutečnost, že církev je přesvědčena o tom, že nemá právo udělovat kněžské svěcení ženám, už někteří chápou jako něco, co je nesmiřitelné s duchem evropské ústavy." [18]

Silný stát a socialistické pokušení

Socialistická složka současného státu je obzvlášť znepokojující, protože vládní úřady stále více ovládají velké sektory života společnosti a to také znamená, že obrovské procento ekonomických zdrojů společnosti je kontrolováno státem. Ve většině evropských zemí jsou výchova, zdravotnictví a sociální péče pod kontrolou státu. Důsledek toho je, že základní oblasti života lidí jsou ovládány státem. Kontrola státu nad vzděláním je obzvlášť znepokojující, protože pod pláštíkem ideologické neutrality se ve většině evropských zemí podporuje sekulární humanistický pohled na společnost. Nelze zapomínat na to, že katolická výchova se neděje zdaleka jen v hodinách náboženství, ale je to celkové úsilí školy.

Je třeba mít na paměti, že existuje katolický způsob výuky, zejména společenských věd. Všichni víme, že výuka historie je mocný nástroj, který víru obhajuje nebo ničí. Závažným problémem v mnoha evropských zemích je vládou dotovaný program sexuální výchovy. Jak poznamenal kardinál López Trujillo, tyto programy podporují "mylnou, nevyzrálou mentalitu, nevhodnou pro budoucí manželské spojení". [19]

Současný sociální stát - parodie křesťanství

Vážné problémy a zneužití současného sociálního státu ostře kritizoval Jan Pavel II. [20] "Funkční poruchy a nedostatky v sociálním státě vycházejí z nesprávného pochopení úkolů státu" a dodává, že "sociální stát způsobuje ztrátu lidské energie a přebujelost státních aparátů, které ovládá více byrokratická logika než snaha sloužit občanům; ruku v ruce s tím jde nesmírné zvyšování výdajů". Tuto obavu sdílí Benedikt XVI. ve své encyklice Deus caritas est. [21]

Státní zdravotní péče

Státní zdravotní péčí mám na mysli zdravotnický systém, který je dominantně nebo totálně kontrolovaný státní správou. Státní zdravotní péče, která je založena na předpokladu, že všem by mělo být zajištěno základní zdravotní ošetření, vede ke kontrole státu nad důležitými oblastmi života lidí. Záleží na inteligentních a schopných politicích, aby našli alternativní řešení, která by sice zajistila právo na zdraví, které, jak učí Jan Pavel II, je částí základních práv na život, [22] a přitom se vyvarovali vážným problémům, které státní zdravotnictví přináší. Je dobře známo, že v mnoha evropských zemích není státní zdravotnictví schopné poskytnout to, co slibuje a v mnoha případech musí pacienti použít soukromý sektor za značné finanční náklady.

Státní zdravotnictví může vést k hrůzným situacím. Zaprvé, jak už se to v některých evropských zemích děje, k eutanázii. Jelikož žijeme ve společnosti, ve které následkem nízké porodnosti bude neustále stoupat procento starších a nemohoucích, používá se eutanázie ke snížení nákladů na zdravotnictví. Druhým případem, ke kterému zatím nedochází, ale který se už s jistotou rýsuje, je státem nařízený potrat postižených dětí. Důvodem bude: postižené děti nejenže nejsou schopny se samy podporovat, ale společnost bude kvůli nim mít vyšší náklady na zdravotnictví. Ženy proto nemají právo být příčinou takových výdajů. Teď, když už umíme určit, zda dítě bude normální nebo postižené, bude mít žena morální povinnost potratit dítě, které bude pro společnost zátěží (pozn. překl. - toto se v České republice děje v psychologické rovině již dnes). V případě, že odmítne, bude k potratu donucena. To by byl hrozný dvojí zločin. Byla by to vražda nenarozeného dítěte a porušení práva ženy dítě donosit. Nucené potraty se provádějí např. v komunistické Číně, aby se prosadily naprosto nespravedlivé zákony, které mají zabránit manželským párům v tom, aby měli více než jedno dítě.

Popření principu subsidiarity

Toto soustředění moci do rukou státu vede také ke zničení legitimní autonomie organických struktur, jako jsou rodina, město, kraj. To je v rozporu se zákonem o podpoře, jak to učí církev. [23] Pravý politický život je praktikován uvnitř přirozené společnosti, ne za pomyslnými hranicemi velkého státu. Pro katolíka je velmi důležité zdůrazňovat, že větší komunity (obce) si nesmí osobovat právo na výsady rodiny nebo se do jejich života vměšovat. [24]

V naší konfrontaci s touto politickou skutečností na celém světě bychom měli s obavou poznamenat, jak etický liberalismus pronikl do církve a jak nás jistým způsobem oslabuje. Benedikt XVI. při mnoha příležitostech kritizoval pronikání relativismu a sekularismu do církve. [25] Proto by nás nemělo překvapovat, že někteří katoličtí politikové jsou ochotni k nepřijatelným kompromisům s vedoucí politickou ideologií dneška.

II. POLITICKÉ POSLÁNÍ KATOLÍKŮ

Jedním z nejvyšších povolání, jaké může člověk od Boha obdržet, je povolání stát se politikem. Je povolán Bohem, aby podporoval dočasné společné dobro společnosti a měl přitom na paměti, že život v lidské společnosti je přípravou na konečný vstup do Božího království. Jak tomu učí sv. Tomáš Akvinský, politik musí usilovat o vytvoření společnosti, která v co největší míře povede ke štěstí v nebi. [26] Ví, že politika není způsob jak zakrývat lidem oči a tak dosáhnout moci tak, jak to někteří politikové dělají a vrhají tak na politiku špatné světlo, ale je to služba jak opravdově a na profesionální úrovni podporovat společné dobro společnosti. Musí to být člověk modlitby a člověk, který se stále zdokonaluje studiem. Jak může tvrdit, že koná vůli Boží, když Mu nejprve nenaslouchá? Všichni členové společnosti mají politické poslání, protože všichni musí podporovat společné dobro, avšak někteří jsou povoláni k tomu, aby se v tomto úsilí stáli v popředí.

Katolík nemůže být pouhý pasivní divák, který kriticky sleduje, co se ve společnosti děje, a přitom odmítá jednat, aby řešil zlo, které vnímá. Mnozí se domnívají, že to, co mohou konat, je velice omezené. Z lidského hlediska je to snad pravda, ale musíme si uvědomit, že v Božích očích neexistují žádní neznámí hrdinové. Pius XI. ve svém dobře známém proslovu k federaci studentů katolických univerzit je povzbuzoval, aby se připravovali na spoluúčast v politice a podporovali tak společné dobro společnosti pomocí politické charitativní činnosti, což představuje její nejkomplexnější formu, protože v sobě zahrnuje celou společnost. [27]

III. SOULAD MEZI VÍROU A ČINY

Jednání člověka je důsledkem jeho bytí. Katolík jedná jistým způsobem, protože věří. To první a zároveň to nejmenší, co musíme od politicky aktivně angažovaných katolíků vyžadovat, je soulad. Soulad mezi vírou, kterou vyznávají, a jejich činy. Kardinál Alfonso López Trujillo se o tom zmínil na eucharistickém synodu v roce 2005: "Eucharistická soudržnost (mezi vírou a jednáním) u politiků a zákonodárců je vážným problémem mnohých národů a parlamentů." [28]

Církev učí, že "by bylo chybou zaměňovat skutečnou samostatnost, s jakou církev v politickém životě jedná, s požadavkem, aby zákony nebyly vázány morálním a sociálním učením církve". [29] Na tomto místě musíme odmítnout nebezpečné tvrzení, že katolíci, kteří se angažují v politickém životě, se musí vzdát své víry.

Správné principy jednání katolických politiků

Samostatnost jednání katolíků v politickém životě musíme chápat správně. Zaprvé, katolík nikdy nejedná bez Boha. Ve všem, co koná, ve všem co říká, je závislý na Bohu. Před tím než jedná, musí rozpoznat vůli Boží v té situaci, ve které se právě nalézá. Zadruhé, v záležitostech víry a morálky musí vždy jednat v souladu s učením církve. Kardinál López Trujillo to zdůrazňuje: "Často je možno slyšet nesprávný argument pro tzv. svobodnou politickou volbu, která má přednost před principy evangelia i před přesným uvažováním." [30] Zatřetí, v záležitostech, které vyžadují moudrost, jedná katolický politik nezávisle na církevní hierarchii.

Varianty přístupu k péči o chudé

Arcibiskup Myers zdůrazňuje, že základním aspektem sociálního učení církve je, že chudí mají přednostní právo. Existují však rozdílné názory na to, jak skutečně nejlépe pomoci chudým v naší společnosti. Jak ti, kteří navrhují zvýšení sociální péče, tak i ti, kteří navrhují snížení daní k posílení ekonomie, se mohou ve vší upřímnosti domnívat, že jejich způsob je tou nejlepší metodou jak skutečně chudým pomoci. [31] Uplatnění této myšlenky se může v různých společnostech lišit. Záleží na profesionálním talentu politika, aby našel odpovídající řešení. V ožehavých záležitostech by se katolíci neměli snažit tvrdit, že daný přístup je z katolické strany jedinou možnou odpovědí. Na těchto otázkách se katolíci nemusí shodnout, ale neměli by dovolit, aby jejich rozdílné názory poškodily společné dobro.

Eucharistická důslednost

Paragraf Sacramentum Caritatis o eucharistické důslednosti je namířen proti katolickým politikům a ostatním katolíkům, kteří odmítají být zásadoví ve víře. Benedikt XVI. říká: "Je důležité podtrhnout to, co synodní otcové označili za eucharistickou důslednost a k čemu je naše existence objektivně povolána. Bohoslužba, která se líbí Bohu, totiž není nikdy pouze soukromým úkonem bez důsledků pro naše sociální vztahy. Vyžaduje totiž veřejné svědectví vlastní víry. To platí samozřejmě pro všechny pokřtěné, ale zvláště naléhavě se to jeví u těch, kteří pro své společenské nebo politické postavení mají udělat rozhodnutí, která se týkají základních hodnot, jako je respektování a ochrana lidského života od početí po přirozenou smrt, rodina založená na manželství mezi mužem a ženou, svoboda výchovy pro děti a úsilí o společné dobro ve všech jeho formách. Tyto hodnoty jsou nezadatelné. Proto se musí katoličtí politikové a zákonodárci, vědomi si své společenské odpovědnosti, cítit ve svědomí zvláště interpelováni, aby navrhovali a podporovali takové zákony, které jsou inspirovány hodnotami, jež mají základ v lidské přirozenosti. To má také objektivní spojitost s eucharistií (srov. 1 Kor 11,27-29). Biskupové mají stále připomínat tyto hodnoty; to je součástí jejich odpovědnosti za stádce, jež jim bylo svěřeno." [32] Tento odstavec nepřináší ve skutečnosti nic nového, ale navazuje na stále platné učení církve, jak je možno vidět v článku 915 kanonického práva.

V tomto odstavci papež nejen podtrhuje odpovědnost katolických politiků, ale také jasně ukazuje povinnosti biskupů. Toto velice důležité konstatování povzbudí a posílí biskupy a kněze, kteří mají odvahu odmítnout svaté přijímání politikům a osobám veřejně činným, jako jsou televizní moderátoři, kteří podporují potraty a jiné zákony proti životu a rodině. Z těchto důvodů by katoličtí politici, kteří nežijí podle své víry, neměli přistupovat k svatému přijímání a bylo by logické odmítnout podat jim svaté přijímání na základě základního přikázání o eucharistické soudržnosti. Jestliže se někdo označuje za katolíka a odchyluje se od základního učení církve, sám se z církve vylučuje. Není to požadavek, katolická církev nenutí nikoho, aby se stal katolíkem. Rozhodnutí je na každém jednotlivci.

IV. VIZE

Katolický politik se nemůže omezit jen na to, že bude odvážně a rozhodně hájit život a rodinu. To by byl částečný a nedostatečný přístup, který by nakonec neposloužil ani životu ani rodině. O své politické angažovanosti musí mít jasnou a odůvodněnou představu. Pán neposlal apoštoly, aby obrátil jednotlivce, ale celé národy. [33]

Zároveň bychom si neměli nikdy představovat, že je možné vybudovat na zemi dokonalou společnost, která by zaváněla představou o tisícileté říši. A co je ještě horší, katolický politik by se neměl nechat ovlivnit světskou vírou v tisíciletou říši, tak jak tomu je v marxismu, který usiluje o vybudování ideální socialistické společnosti. Samozřejmě že existuje napětí mezi tím, o čem ví, že může na tomto světě dosáhnout a jeho ideálem společnosti řízené zákony evangelia. K uskutečnění tohoto ideálu však nemůže učinit krok, pokud není motivován představou ideální společnosti, která by měla být ustanovena, protože je to vůle Boží.

Některé hlasy uvnitř církve hovoří o neslučitelném pluralismu ve společnosti, jako by to bylo dobro samo o sobě. Já velice pochybuji o tom, že je vůlí Boží, aby společnost označoval a charakterizoval neslučitelný pluralismus. On si přeje, aby se "všichni lidé zachránili a (došli) k poznání pravdy." [34]

Je třeba být také velmi nedůvěřivý k těm, kdo hlásají možnost neutrální společnosti tvořené lidmi, kteří svou víru žijí soukromě. [35] Jak můžeme mluvit o neutrální společnosti jako o toužebném ideálu, když Jan Pavel II. ve své exhortaci Christifideles Laici mluvil o povinnosti - zejména laiků, která "vlastním a nezastupitelným způsobem zavazuje ke křesťanské inspiraci pozemského řádu". [36] Svět, který je opravdu oživován křesťanským duchem, už nebude neutrální nebo vlažný, ale bude formován duchem evangelia. Měli bychom mít vždy na paměti příkaz z Apokalypsy pro církev v Laodiceji: "Znám tvé skutky: nejsi ani studený, ani horký. Kéž bys byl studený nebo horký! Takto však, protože jsi vlažný, ani horký, ani studený, vyplivnu tě z úst." (Zj 3,15-16).

Ti, kteří jsou aktivní v sociální a politické sféře, si musí být vědomi, že jako svědci víry mají zásadní úkol. Společnost musí přivést k víře ne pro to, co říká - nejsou povoláni být kazateli, ale svým jednáním. Zároveň, jako hierarchická církev, musí přispívat k vytváření správného svědomí ve společnosti, ve které působí. [37] Je však také zřejmé, že schopnost politika ovlivňovat společnost bude úměrná úspěchu, jaký mohou hierarchie církve a katolické výchovné instituce v evangelizaci společnosti mít.

V. PRVOŘADÉ ÚKOLY

Obnova katolické identity

Rád bych krátce uvažoval nad konkrétními prvořadými úkoly, které by katolický politik měl splňovat, když přihlíží k současným problémům, které ovlivňují dnešní Evropu. Musí hájit katolickou identitu, život a rodinu a dělat všechno pro to, aby zvrátil současný demografický pokles, který Evropu ovlivňuje. Musíme pochopit, že obrana a podporování silné katolické identity jeho národa jsou jeho základní povinností. Také by mělo být samozřejmé, že podpora, kterou dostane, bude záviset na tom, nakolik jeho voliči tuto identitu sdílejí.

Právo na katolickou výchovu

Zároveň si musíme uvědomit, že ve většině evropských zemí je mladým vštěpována výchova, která je naprosto v rozporu s vírou. Katolický politik musí jít ve šlépějích Jana Pavla II. a jménem katolických rodin prohlašovat: "Právo všech rodin na vzdělání ve školách, které mají stejný světonázor, a zvláště absolutní právo věřících na to, že jejich děti se nebudou muset podrobovat ateistickým učebním osnovám." [38] Jestliže si přejeme křesťanskou společnost, musíme k tomu vytvořit podmínky. Na obranu katolické identity musí podporovat konkrétní programy, které skutečné katolické výchově pomohou. Tato výchova by měla zajistit dvě věci.

Zaprvé, mladí lidé by měli získat znalosti ve víře, která by neměnné učení o víře postavila do středu jejich života. Tuto výuku by měli předávat pouze oddaní učitelé. Když mluvil současný papež, tehdy ještě kardinál Ratzinger, o obtížích při výuce víry, podtrhnul, že tak jako v minulosti, pouze přesvědčení přesvědčí. [39] Pouze osobní přesvědčení učitele může mladým vštípit víru.

Zadruhé by tato výchova měla být přípravou pro získání základní formace a k získání zaměstnání. Nejlepší ochranou pro pracujícího je jeho technická nebo odborná schopnost. Jan Pavel II. správně zdůrazňuje hodnotu "know how", technologie a zručnosti v současné společnosti. [40]

Socialistické předsudky katolíků k tržní ekonomice

Málo se mluví o povinnosti katolického politika vytvářet nutné podmínky, které by podnítily ekonomický růst a kupní sílu pracujících. Dlouhodobě je nejlepší cestou k zaručení práv pracujících a blaha rodiny silná ekonomika, která dává možnost zaměstnání a mladým dává naději založit rodinu. Katolický politik nesmí mít předsudky o volné tržní ekonomice pramenící ze socialistické mentality a podle učení Jana Pavla II. musí rozumět pozitivním aspektům moderní obchodní ekonomiky. [41] Musí si být vědom toho, že "technický pokrok, novátorství, snaha o zakládání a rozšiřování podniků" [42] jsou základní aspekty ekonomického rozvoje národa. Jeho starost o prosazování nejmodernějších technologií a zavádění novot by neměla vést k zanedbávání nezbytné ochrany tradičních umění a řemesel, které jsou velkým kulturním a ekonomickým zdrojem mnoha národů.

Spravedlivý právní řád

Katolický politik si musí být vědom, že "hospodářství, zvláště pak tržní hospodářství, se nemůže odehrávat v institucionálním, právním a politickém vakuu. Naopak, předpokládá jistotu individuální svobody a vlastnictví, jakož i stabilní měnu a výkonné veřejné služby. Hlavním úkolem státu proto je zaručovat tuto jistotu tak, aby ten, kdo pracuje a vyrábí, mohl užívat plodů své práce a byl motivován k tomu, aby ji vykonával efektivně a řádně." [43]

Péče před nadměrnou koncentrací moci

Zároveň musí dávat dobrý pozor na to, aby chránil práva pracujících a byl si vědom velkého nebezpečí koncentrace ekonomické moci v rukou národních nebo mezinárodních společností. Také se musí mít zajímat o ochranu práv malých podniků, kteří jsou často velkými společnostmi opomíjeni. Trh by měl být odpovědně řízen silami ve společnosti a státem, aby se tak zaručilo, že základní potřeby celé společnosti jsou uspokojovány. Aby toto mohl vykonávat, musí politik mít jako součást své profesionální přípravy základní znalost o ekonomických principech. Ekonomika je věda se zákony tak jasnými a přesnými jako zákon o gravitaci.

Maximální snižování daní a podpora osobní iniciativy

V případě, že katolík získá politický úřad, musí být příkladem moudrého správce. Musí snižovat finanční tlak a dobře hlídat umělé vytváření peněz, které má za následek inflaci a vytváří krátkodobý falešný pocit blahobytu. Daně by měly být snižovány na nejnižší možnou hranici tak, aby byla oceněna individuální iniciativa, ale také umožněna tvorba kapitálu pro příští investice. Vztah mezi vytvářením nových zaměstnání a snižováním daní na sociální zabezpečení je třeba pečlivě studovat. V některých evropských zemích jsou daně, které musí zaměstnavatel na každého pracovníka platit, neúměrně vysoké a tím se zamezuje vytváření nových pracovních příležitostí. Daně na mzdy musí být sníženy. Na tomto místě musíme pamatovat na varování Lea XIII. v encyklice Rerum novarum: "Socialisté tedy tím, že chtějí jmění jednotlivců převést na společnost, zhoršují postavení všech dělníků, protože tím, že je zbavují možnosti ukládat mzdu, olupují je o naději a možnost, že by si mohli rozmnožit rodinný majetek a zlepšit své postavení." [44]

Nedostatky trhu a rodina

Aby se nedostatky trhu zlepšily, je potřeba zavést všechny možné druhy pečlivě sestavených a vyvážených metod, jako např. ochrana malých podniků před nepoctivou konkurencí a opatření ve prospěch velkých rodin, zvláště těch, ve kterých matka zůstává doma, aby se o rodinu starala. Tato sociální politika by neměla být financována dodatečným zdaněním, ale společným úsilím snížit nespravedlivé a nepotřebné veřejné výdaje. Církví hlásané přirozené právo na založení rodiny [45] může být zavedeno pouze tehdy, když jsou mladí muži schopni podporovat svou rodinu. Nezaměstnanost je vážným problémem v celé Evropě. To je velmi důležité, protože vysoká úroveň zaměstnanosti je důležitým faktorem ke zvyšování platů. Podle toho, jak budou stoupat platy, bude možné, aby každý pracovník podporoval rodinu a žena pak nebude muset pracovat a bude se moci věnovat péči o rodinu. [46]

Nezaměstnanost mladých a nízké počáteční mzdy mladých pracovníků a zaměstnanců jsou také jednou z příčin dalšího vážného problému v mnoha evropských zemích, a tím je opožděné uzavírání manželství. Samozřejmě, že existují vážné sociální důvody pro opožděný sňatek, které nejsou ekonomické. Je to např. obava před závazkem, kterou kritizoval Jan Pavel II. [47] Opožděné uzavírání manželství má vážné důsledky a je to jedna z příčin demografického poklesu, který postihuje Evropu.

Útoky na přirozenou rodinu

Přirozená rodina tvořená stálým a věrným spojením muže a ženy je terčem útoků v celé Evropě. Mnoho zemí v Evropě uzákonilo jiné formy manželství, které jsou v rozporu s přirozeným zákonem a Božím učením. Zvlášť znepokojující je zavádění všech možných forem homosexuálních sňatků. Katolický zákonodárce musí svůj nesouhlas s těmito útoky na rodinu vyjadřovat jasně a veřejně a hlasovat proti všem těmto návrhům, které vycházejí z jakéhosi druhořadého sňatku. Ty už existují ve Francii pod jménem solidarity s uzavíráním homosexuálních manželství. V souvislosti s těmito nepřirozenými svazky doporučuji prostudovat dokument Kongregace pro nauku víry "Úvaha ohledně návrhu právního uznání svazků mezi homosexuály" z 3. června 2003. Tento dokument byl podepsán o svátku sv. Karla jeho druhů, mučedníků. Karel Lwanga trpěl mučednickou smrtí, protože odmítl požadavky krále, který byl homosexuál.

Adopce dětí homosexuálními páry

Katolický politik musí udělat vše pro to, aby zabránil tomu, že těmto svazkům, ať už mají jakoukoliv formu, bude přiznáno právo adoptovat děti. Je zřejmé, že homosexuální pár může být příčinou morálního a psychologického poškození těchto dětí. Je také zřejmé, že nestabilní přirozený manželský pár nemá ty nejlepší podmínky pro adopci. Církev vykládá přirozený zákon a ve svém morálním učení se výslovně staví proti adopci dětí homosexuálními páry. "Jak ukazuje zkušenost, absence pohlavní bipolarity vytváří překážky normálního vývoje dětí, které by se případně staly součástí takovýchto svazků. Chybí jim zkušenost s rolí matky či otce. Začleňování dětí do homosexuálních svazků prostřednictvím adopce znamená dopouštět se na těchto dětech násilí v tom smyslu, že je zneužíváno jejich slabosti a ony jsou umisťovány do prostředí, které neprospívá jejich plnohodnotnému lidskému rozvoji." [48]

Podpora rodin - klíč k demografii

Jedním z hlavních problémů v dnešní Evropě je nedostatek dětí. Je smutné konstatovat, že mnozí politici, místo toho, aby učinili přísnější opatření a pomohli tak rodinám být ochotné mít více dětí, podporují sterilitu. V dnešní době je naprosto nutné podporovat rodiny, obzvláště ty, které mají hodně dětí.

ZÁVĚR

Dnešní doba je v mnoha směrech těžká. Zdá se, že život z víry vymírá a zvěst evangelia přijímá stále méně lidí. Mělo by však být zřejmé, že "církev by neplnila své poslání, kdyby se rozhodla čekat na lepší časy. Taková pasivita by tomu naopak bránila". [49] Když Bůh stvořil naši nesmrtelnou duši, věděl, že nás posílá do obtížného světa. Avšak právě v okamžiku stvoření naší duše nás povolal, abychom v tomto tmavém věku konali svou službu. Žijeme v době, kde světlo ve společnosti a v církvi jako by pohasínalo. Již dříve zdůraznil současný papež: "Skutečnost, že v církvi mohou být dlouhotrvající období úpadku, je z historie známá. Historie však také ukazuje, že celá církev v sobě nese oživující sílu, takže povstává znovu a znovu z prachu, aby hlásala zvěst o spáse." [50] Neměly by nás tedy odradit zdánlivě neúrodné časy, do kterých nás Bůh postavil, a důvěřovat, že pokud budeme plnit svou povinnost věrně, časy se změní.

Literatura

[1] Jan Pavel II.: Encyklika Centesimus annus, 46

[2] Pius XI.: Encyklika Quadragesimo anno, 117

[3] "Téměř všude existuje snaha vystavět pokrok a blahobyt bez vztahu k Bohu a vytlačit náboženský rozměr člověka do soukromé oblasti. Společnost, která je oddělená od nejzákladnější pravdy o člověku, totiž jeho vztahu ke Stvořiteli a jeho vykoupení Kristem v Duchu svatém, se stále více a více odklání od skutečných pramenů života, lásky a štěstí." (Jan Pavel II.: Apoštolská exhortace Ecclesia in Asia, 29) "Bůh je vyloučen z kultury a veřejného života a věřit v něho je stále těžší také proto, že žijeme ve světě, kde je vše jakoby naším dílem, ve kterém se Bůh nezjevuje přímo, ale zdá se být nadbytečný, dokonce do něho nepatří." (Benedikt XVI.: Proslov k účastníkům 4. národního církevního kongresu, Verona, 19. říjen 2006)

[4] Dopis Thomase Jeffersona baptistům v Danbury z 1. ledna 1802

[5] Proslov Benedikta XVI. během oficiální návštěvy Giorgio Napolitana, prezidenta Itálie, 20. listopad 2006; dokument II. vatikánského koncilu Gaudium et spes, 76

[6] Dokument II. vatikánského koncilu Dignitatis humanae, 3

[7] Dignitatis humanae, 1; "Odpovědi na otázky týkající se některých aspektů nauky o církvi", 29. červen 2007

[8] Jan Pavel II.: Apoštolská exhortace Ecclesia in Europa, 8

[9] Cicero: De republica

[10] Poselství papeže Jana Pavla II. ke Světovému dni míru 1981, 8. prosinec 1980

[11] Audience členů Mezinárodní teologické komise u Benedikta XVI. 5. října 2007

[12] Centesimus annus, 46; Michel Schooyans: La Dérive Totalitaire du Libéralisme,

Mame, Paris, 1995

[13] Centesimus annus, 44

[14] Benedikt XVI.: Proslov k účastníkům 4. národního církevního kongresu, Verona, 19. říjen 2006

[15] Alfonso López Trujillo: La Libertad de Proclamar Los Derechos de Dios y de la Iglesia

[16] Voltaire: Traktát o toleranci

[17] Ignacio Barreiro: Verbal Engineering. In: Lexicon - Ambiguous and Debatable Terms Regarding Family Life and Ethical Questions. Editováno Papežskou radou pro rodinu, v angličtině publikováno organizací Human Life International, Front Royal, Virginia, 2006

[18] Joseph Ratzinger: Evropa Benedikta z Nursie v krizi kultur

[19] Alfonso López Trujillo: Rodina a život v Evropě, 14. červen 2003

[20] Centesimus annus, 48

[21] Benedikt XVI.: Deus caritas est, 28b: "Stát, který se chce starat o všechno a který všechno pohlcuje do sebe, se v posledním důsledku stává byrokratickou institucí, která není s to zajistit to nejdůležitější, co trpící člověk a každý člověk potřebuje, tedy osobní láskyplnou pomoc. Nikoli stát, který by reguloval a řídil všechno, je tím, co potřebujeme, nýbrž takový stát, který by na základě principu subsidiarity velkodušně uznával a podporoval iniciativy pocházející od různých společenských sil, jež propojují bezprostřednost s blízkostí k lidem, kteří potřebují pomoc."

[22] Jan Pavel II.: Proslov k diplomatickému sboru na Mozambiku, 30. duben 1989

[23] Katechismus katolické církve, 1883: "Socializace přináší také nebezpečí. Příliš pronikavý zásah státu může ohrožovat svobodu a osobní iniciativu. Církev vypracovala zásadu nazývanou ‚subsidiarita'. Podle této zásady "nadřazená společnost nesmí zasahovat do vnitřního života podřízené společnosti tím, že by ji oloupila o její pravomoci. Má ji nanejvýš podporovat a pomáhat jí k tomu, aby sladila své jednání s jednáním ostatních společenských sil s ohledem na obecné blaho."

[24] KKC, 2209

[25] Benedikt XVI.: Proslov k účastníkům 4. národního církevního kongresu, Verona, 19. říjen 2006

[26] Sv. Tomáš Akvinský: De regimine principum

[27] Pius XI.: Proslov k federaci studentů katolických univerzit, 18. prosinec 1929

[28] Alfonso López Trujillo: Připomínka na 11. generálním shromáždění biskupské

synody 7. října 2005

[29] Kongregace pro nauku víry: Instrukce k některým otázkám ohledně působení

a chování katolíků v politickém životě, 6

[30] viz. pozn. č. 28

[31] John J. Myers: A Time for Honesty

[32] Benedikt XVI.: Sacramentum caritatis, 83

[33] Mt 28,19 a Lk 24,47

[34] 1 Tim 2,4

[35] Miguel Ayuso: La Política Oficio del Alma, Ediciones Nueva Hispanidad,

Buenos Aires - Santander, 2007

[36] Jan Pavel II.: Apoštolská exhortace Christifideles laici, 36

[37] Jan Pavel II.: Proslov k thajskému velvyslanci, 17. únor 1979

[38] Jan Pavel II.: Proslov k UNESCO, 2. červen 1980

[39] Joseph Ratzinger: Dnešní obtíže s předáváním víry

[40] Centesimus annus, 32

[41] Centesimus annus, 32

[42] Gaudium et spes, 64

[43] Centesimus annus, 48; KKC, 2431

[44] Leo XIII.: Rerum novarum, 4

[45] Charta práv rodiny, 1, 22. říjen 1983

[46] Charta práv rodiny, 10

[47] Ecclesia in Europa, 8

[48] Kongregace pro nauku víry: Úvaha ohledně návrhu právního uznání svazků

mezi homosexuály, 7

[49] Joseph Ratzinger: Dnešní obtíže s předáváním víry

[50] Joseph Ratzinger: Dnešní obtíže s předáváním víry

Mons. Ignacio Barreiro Carámbula pochází z Uruguaye. Před vysvěcením na kněze vystudoval práva, působil na ministerstvu zahraničí a několik let reprezentoval svoji zemi v OSN. Od roku 1998 je ředitelem římské pobočky Human Life International. V roce 2004 se stal kaplanem papeže Jana Pavla II.

Z anglického originálu The Catholic as a Pro-Life Political Leader předneseného na mezinárodní konferenci v Krakově v říjnu 2007 přeložila Krista Blažková.

Pro občanské sdružení Res Clariatis (http://res.claritatis.cz) vydalo Hnutí Pro život ČR,o.s. (http://prolife.cz) v roce 2008.