Křesťanství je duší Evropy

Diskuse o tom, zda má Ústava EU obsahovat odvolání na Boha, se přiostřuje. Přijetí takového odvolání důrazně požadovali na sympoziu ve Vézelay (19.-21. 7. tr.) profesoři a spisovatelé ze šesti zemí: Francie, Polska, Německa, Ruska, Švýcarska a Ukrajiny. Německý účastník, i u nás dobře známý profesor Spieker, ukazuje, že křesťanství není odpůrcem svobodného ústavního státu, naopak pomáhalo při jeho zrodu. **

Tezi, že svobodný ústavní stát [stát řízený podle ústavy a uznávající občanské svobody] bude nutno v Eropě prosazovat proti křesťanským církvím, se dá zdánlivě snadno doložit. Nebojovala katolická církev proti Francouzské revoluci, která bývá chápána jako chvíle zrodu moderního ústavního státu? Nenarážely požadavky po uznání základních práv i lidských práv na rozhořčený odpor papežů? Nestýskalo se evangelickým zemským církvím v Německu po svazku trůnu a oltáře a po zeměpánu úřadujícímu jako "nejvyšší biskup" ještě dlouho poté, co monarchie zanikla a byla nahrazena demokracií? Kdekoli v Evropě se objevil svobodný ústavní stát nebo se dále vyvíjel, vždy docházelo, jak se zdá, ke konfliktům s církvemi.

Vliv křesťanství

Přesnější sledování dějin politických idejí a vývoje politických uspořádání však ukazuje, že křesťanství nejen nebylo odpůrcem svobodného ústavního státu, nýbrž podstatně napomáhalo jeho zrodu. Právě křesťanství zprostředkovalo a zprostředkuje ty vnitřní impulzy a spojující síly, z nichž svobodný, sekularizovaný stát žije, jež však sám nemůže zabezpečit. Křesťanství je duší Evropy.

Křesťanství jako pomocník při zrodu svobodného ústavního státu? Tato teze potřebuje vysvětlení už proto, že myšlenka ústavního státu je starší než křesťanství. Již aristotelská politická filosofie je inspirována otázkou po nejlepší ústavě. Z konfliktů prvních křesťanů s politicko-náboženskými autoritami Říma se vyvinulo dodnes platné a pro svobodný ústavní stát základní rozlišení mezi záležitostmi časnými a duchovními (temporalia - spiritualia), mezi politikou a náboženstvím. Odbožštěna nebyla jen obec, polis, nýbrž svět vůbec. Politika byla zrelativizována, králova panovnická moc omezena. Křesťanství zahájilo sekularizační proces, jejž už nelze obrátit nazpět.

Svobodný ústavní stát předpokládá rozlišení mezi temporalia a spiritualia. Jeho vlastním cílem je však zabezpečit svobodu občanů. Stát spočívá na antropologickém základě, v jehož středu je pojem osoby. Osobě náleží důstojnost, která je původnější než stát a kterou lze uplatňovat ve všech společenských oblastech - v politice, hospodářství, kultuře. Stát ji má chránit; je-li třeba, i proti sobě. Z důstojnosti občana vyplývají práva a povinnosti, rovněž původnější než stát; jejich ochrana a podpora tvoří základ legitimity státu. To vyjadřuje přímo klasickým způsobem 1. článek ústavy Spolkové republiky Měmecka: "Důstojnost člověka je nedotknutelná. Respektovat ji a chránit ji je úkolem veškeré státní moci (odst. 1). Německý lid se proto hlásí k neporušitelným a nezcizitelným právům člověka jako k základu každého lidského společenství, míru a spravedlnosti ve světě (odst.2.)"

V tom, že svobodný ústavní stát je antropologicky založen právě takto, je vliv křesťanství nepřehlédnutelný. Lidská práva jsou základem svobodného ústavního státu. Vycházejí z obrazu člověka jako osoby. Stát má sice význam pro prosazování lidských práv, avšak sám je nekonstituuje, není jejich základem. Jsou zakořeněna v přirozeném právu. Člověk má tato práva, protože je člověkem. Proto jsou tato práva všeobecně platná.

Důsledky pro stát

Z poznání důatojnosti a svobody člověka vyplývají pro svobodný ústavní stát ještě další důsledky, jež však v sobě rovněž nesou křesťanské dědictví a dodávají Evropě její charakteristické rysy: demokracii, rozdělení mocí [zákonodárné, výkonné a soudní] a občanskou společnost.

Nepřehlédnutelné jsou křesťanské vlivy na vznik moderního sociálního státu. Novozákonní přikázání lásky k bližnímu uvolnilo takové zdroje energie potřebné k "oteplení" lidského klimatu ve společnosti, jaké nebyly antické společnosti známé. Péče o chudé, vdovy a sirotky byla vnímána jako úloha křesťanského společenství, jíž se ujímaly zejména kláštery, řeholní řády a špitály. To, že stát má být nejen státem právním, nýbrž i sociálním; že má zabezpečovat nejen právo a spravedlnost, nýbrž se má starat i o životní a pracovní podmínky důstojné člověka; že má občany chránit před riziky vyplývajícími z nemoci, invalidity, stáří a nezaměstnanosti; že má pečovat o sociální jistotu i spravedlnost a integraci společnosti, to je ryze křesťanské dědictví.

Křesťanství významně přispělo též k vývoji mezinárodní solidarity. Odhlédneme-li od křesťansky koncipovaných říší středověku a raného novověku, které ještě neznaly národnostní bariéry, pak se nám jeví mezinárodní solidarita, jež překonává nacionální uzavřenost, jako pozdní plod hořkých a krvavých zkušeností 19. a 20. století. Evvropa i svět musely těmito trpkými zkušenostmi projít, když moc ovládaly ideologie, jež křesťanství potlačovaly nebo proti němu bojovaly, jako nacionalismus, národní socialismus nebo komunismus.

Iniciativy k politice mezinárodní solidarity nesou nesporně stopy křesťanského kulturního okruhu a tím i duše Evropy. To platí o sjednocovacím procesu, k němuž dali podnět Konrád Adenuer, Robert Schumann a Alcide de Gasperi, a rovněž o koncepcích a institucích k překonání konfliktu mezi Severem a Jihem. Též založení mezinárodních organizací na trhu práce *(ILO) r. 1919 a Všeobecná deklarace lidských práv OSN v r. 1948 mají v sobě křesťanské prvky. Nejpalčivějším problémem na začátku třetího tisíciletí je překonání nebo aspoň zmírnění konfliktu mezi Severem a Jihem. Při tom náleží klíčová role právě křesťanství.

Pečovat o prameny

Svobodný ústavní řád ve státě potřebuje také odpovídající uspořádání hospodářské. Tím je podle dnes značně rozšířeného přesvědčení sociální tržní hospodářství. Je také v něm určitý křesťanský náboj, jsou i v něm stopy křesťanského dědictví? Odpověď musí být ve několikerém apektu diferencovaná. Sociální tržní hospodářství jako koncepce uspořádání v ekonomii je staré teprve půl století. Chce spojit svobodnou soutěž se sociální jistotou. Je vedeno snahou zabezpečit prostřednictvím rámcového státního zákonodárství výhody trhu a zároveň sociání spravedlnost, tj. lidsky důstojné životní podmínky pro ty, kdo se nemohou podílet na soutěži zaměřené na výkon.

Teprve v r. 1991 přijaly obě [největší německé] církve na stejné oficiální úrovni koncepci sociálního tržního hospodářství jako takového hospodářského uspořádání, které zapadá do logiky křesťanské sociální nauky. Katolická církev se ho chopila encyklikou Centesimus annus z 1. května 1991, třebaže se v ní termín "sociální tržní hospodářství" výslovně neuvádí. Evangelická církev ocenila v září téhož roku dokumentem Obecné dobro a vlastní prospěch. Hospodářské jednání v odpovědnosti za budoucnost sociální tržní hospodářství rovněž jako lidsky a věcně náležité.

Základy svobodného ústavního uspořádání ukazují, že svobodný ústavní stát vděčí za své základní prvky křesťansky utvářené společnosti. Demokracie v právním státě, lidská práva a rozdělení mocí, občanská společnost, sociálně pojatý stát, mezinárodní solidarita a sociální tržní hospodářství nesou v sově víc než pouhé stopy toho obrazu člověka, jejž nám darovalo křesťanství. Ptoto není nutné svobodný ústavní stát před křesťanstvím hájit. Křesťanství není žádným útokem proti němu. Křesťanství je naopak třeba pěstovat jako zdroj, který zabezpečuje, že se ze svobodného ústavního státu nevyvina žádná poušť, žádné souostroví Gulag ani žádný koncentrační tábor. Kříž je takžka logo tohoto zdroje. Určitě není výrazem potlačování druhých, nýbrž znamením osvobození a vykoupení. Je znamením duše Evropy.

Autor, prof. Dr. Manfred Spieker, přednáší křesťanskou sociální nauku na univerzitě v Osnabrücku.

Řeč vyšla v listě Tagespost 25.července 2002, do češtiny přeložil Dr.Václav Frei.