Caritas in veritate

7. července byla zveřejněna dlouho očekávaná encyklika Benedikta XVI. Caritas in veritate - láska v pravdě. Nebylo by však od věci přeložit tento název výrazem pravdivá láska. Přesně tu totiž, podle papeže Benedikta, potřebuje dnešní stále komplikovanější a komplikující se svět. V souvislosti se 40. výročím vydání encykliky "Rozvoj národů" tak dostává prostor opět sociální tématika. Církevní magisterium dává přednost výrazu "rozvoj národů" či "rozvoj člověka" namísto "pokrok" bez bližšího určení. Benedikt XVI. přejímá vizi svých předchůdců **Pavla VI. a Jana Pavla II. a velkolepými tahy načrtává duchovní dimenze toho, co může při nedostatku víry vypadat jako velký chaos, ze kterého jen někteří a jenom materiálně profitují. Globalizace, o níž v této encyklice mluví Benedikt XVI., je podávána jako jeden z "divů" (srov. č. 77), nad nímž lze žasnout a nechávat se tak obdarovat radostí z Božího plánu, k jehož realizaci je zvána každá lidská osoba i lidstvo jako celek.

Papež konstatuje, že ve srovnání se situací před čtyřiceti lety došlo k dalekosáhlým a nepředvídatelným posunům v rozvoji, které dnes opisujeme slovem globalizace. Za její charakteristický rys označuje "omezení svrchovanosti veřejné, státní moci" ve prospěch "mezinárodního ekonomicko-obchodního a finančního prostředí" a proto vybízí k přehodnocení role států směrem k citelnější účasti občanů na věcech veřejných (srov. č.24). Benedikt XVI. proto opakuje myšlenku Jana XXIII. a tvrdí, že je naléhavě třeba "světové politické autority" (č.67), která by dbala o globální obecné dobro.

"Nemáme být obětí globalizace, ale jejími protagonisty" - píše (č.42). Neexistuje však žádný její univerzálně platný recept (srov. č. 47). Globalizace "představuje velké těžkosti a velká nebezpečí", jež lze překonat - čteme v encyklice - "dokážeme-li vzít na vědomí antropologickou a etickou duši, jež z hloubi pohání samotnou globalizaci k cílům solidární humanizace" (č.42). A orientačním kritériem tohoto integrálního rozvoje je "hnací síla lásky v pravdě" (č.77).

Největší nebezpečí stávajícího dějinného okamžiku spatřuje Petrův nástupce v absolutizaci techniky. Právě technicistní mentalita totiž hrozí zaujmout roli prométheovské (č.68) globální ideologie (srov.70) tím, že "klade rovnítko mezi to, co je pravdivé, a to, co je proveditelné" (č.70) anebo jinými slovy této encykliky: člověku hrozí, že se uzavře do horizontu racionality technického vytváření, která brání rozpoznat smysl a hodnotu čehokoliv, co nelze vyrobit či uskutečnit (srov.74). V tomto ohledu stojí lidstvo na rozhraní nezbytného rozhodnutí mezi dvěma typy racionality: "rozumem otevřeným k transcedenci a rozumem do sebe uzavřeným" (č. 74).

Povážlivým aspektem moderního technicistického ducha je také psychologický redukcionismus, (srov. 76) který "vyprazdňuje niternost člověka", "způsobuje hluboké nepochopení duchovního života" a narušuje "vědomí ontologické soudržnosti lidské duše v hloubce, kterou znají svatí" (č.76). V takovémto kulturním horizontu, čteme v encyklice, je pak "svědomí voláno jen k tomu, aby vzalo na vědomí pouhou technickou možnost" (č.74). Výsledkem toho je, že "mnozí jsou dnes připraveni pohoršovat se nad okrajovými záležitostmi a zdají se tolerovat neslýchané nespravedlnosti. Chudí celého světa klepou na brány blahobytu, ale bohatý svět riskuje, že neuslyší klepání na svou bránu, protože svědomí je dnes neschopné rozpoznat to, co je lidské" (č.75). "Před těmito dramatickými problémy si lidský rozum a křesťanská víra vzájemně pomáhají. Pouze spolu zachrání člověka," říká Benedikt XVI. a pokračuje: "Rozum bez víry, přitahován pouhým technickým konáním, je odsouzen ztratit se v iluzi vlastní všemohoucnosti. Víra bez rozumu, riskuje, že se odcizí konkrétnímu životu lidí" (č. 74)

Kromě velkolepého výkladu filosofických a teologických rozměrů globalizace vyslovuje se tento dokument církevního magisteria také s nebývalou otevřeností k mnoha konkrétním problémům, např. k rozvojové pomoci poskytované blíže nejmenovanými mezinárodními organizacemi a rozhodně odmítá "zatahování sexuality, považované za pouhý zdroj rozkoše, do politiky násilného plánování rodičovství" (č.44). S přímostí, která nemá obdoby, poukazuje papež na to, že někdy "chudí slouží k tomu, aby drželi při životě přebujelé byrokratické organizace, které si ponechávají pro vlastní udržení příliš vysoké procento zdrojů, jež by měly být určeny na rozvoj" (č.47). Poukazuje proto na potřebu transparentnosti, aby dárci a veřejné mínění byli informováni o obsahu rozvojové pomoci a přesných výdajích těchto institucí (srov. č.47).

Na druhé straně encyklika vyslovuje jednoznačnou podporu různým konkrétním aktivitám, usilujícím o pravdivý rozvoj člověka a národů v lásce, např. tzv. mikrofinancování a mikrokredity. Velký důraz klade Benedikt XVI. na lidská práva, ale zároveň také na povinnosti, vyplývající z téhož základu. Této problematice věnuje dokonce celou kapitolu.

Stranou neponechává prakticky žádnou problematiku, která je dnes mediálně živá, a to nejenom v otřepaných mediálních souvislostech, ale v působivém vzájemném propojení: ekologie, politika, bioetika, média, ekonomika, energetika, teologie. Papež poukazuje na pozitivní roli různých náboženství a kultur v procesu globalizace, ale podotýká, že je zapotřebí "rozlišovat mezi jejich přínosem" (č.55). Náboženská svoboda neznamená, že všechna náboženství jsou si rovna, a rozlišování mezi přínosy kultur a náboženství náleží politické moci. (srov. č.55), přičemž "kritériem pro hodnocení kultur a náboženství je »celý člověk a všichni lidé«. A křesťanství v sobě takové kritérium má." (č.55)

V závěru encykliky to Benedikt XVI. shrnuje i těmito slovy: "Největší silou ve službách rozvoje je křesťanský humanismus, který oživuje lásku (caritas), nechává se vést pravdou a přijímá jedno i druhé jako trvalý dar Boží. Disponibilita pro Boha otvírá disponibilitu pro bratry, vstříc životu chápanému jako solidární a radostné poslání. A naopak, ideologická uzavřenost vůči Bohu a ateizmus lhostejnosti, které zapomínají na Stvořitele, představují riziko opomíjení také lidských hodnot a znamenají dnes jednu z největších překážek rozvoje" (č.78).