Pravdivý pohled na otázku práva

Nová sociální encyklika Caritas in veritate zapadá do trvalé snahy Církve formulovat základy lidského života. Nemluví o věčném životě, ale o našem časném životě viděném ve světle věčného života. Neupřednostňujeme jeden před druhým, ale chápeme je v jejich vlastní pravdě jako propojené.

I když encyklika opakuje mnohé z toho, co bylo řečeno v předchozích encyklikách Deus caritas est a Spe salvi, nelze tento dokument skutečně pochopit bez hluboké analýzy moderní ideologie, i toho, co se nachází v předchozích encyklikách o lásce a o naději.

Ve Spe salvi papež říká, že politiku nelze zaměňovat s eschatologií. Myslíme-li, že náš politický život má trans­cendentní charakter, ztrácíme správnou dimenzi obojího. V současné encyklice Benedikt XVI. v zásadě říká, co můžeme a máme dělat v tomto světě jakožto v aréně činů, jež formují naši duši.

Vztah lásky a pravdy

Příznačný je už název: Caritas in veritate. Ze tří rovin lásky philia, eros, agapé není žádná bezpečná, pokud neodpovídá pravdě věcí, pravdivosti předmětu lásky. Tak jako nemůžeme milovat něco, co není hodno lásky, nemůžeme milovat něco, o čem nevíme, co to je. Oddělení pravdy od lásky ve jménu lásky nebo laskavosti je charakteristikou naší doby. Láska, jak bylo řečeno, překrývá množství hříchů. V moderní době je ovšem zcela vylučuje, protože součástí lásky není pravda. Láska staví dvě obce, jak řekl Augustin velmi odlišné obce.

Především je třeba poznamenat, že tato encyklika vidí vše na metafyzickém a teologickém pozadí.

Mluví se o spravedlnosti a ještě více o daru. Sama naše existence je dar. Nestvořili jsme se sami; ani nás Bůh nepotřeboval stvořit jako doplnění sebe sama.

Encyklika, jež do určité míry čerpá z Aristotelových myšlenek o přátelství a dobré vůli, je si vědoma, že potřebujeme, ba očekává se od nás něco víc než prostě práva a povinnosti. Odedávna jsou křesťané kritizováni, že se natolik zajímají o příští svět, že nemají čas na tento svět. Encyklika ukazuje, že opak je pravdou. Jenom tehdy, když pohlížíme k příštímu světu, jednáme správně a ušlechtile v tomto světě.

Nová reflexe pojmu rozvoje

Encyklika je také reflexí listu Pavla VI. Populorum progressio, napsaného před 40 lety. Benedikt znovu promýšlí pojem rozvoje, což je slovo, jež se vztahuje ke starému aristotelskému pojmu osvojování návyků (u Aristotela: dokonalost, výborná dovednost není čin, ale návyk pozn. překl.). Benedikt XVI. se řídí zásadou přejímat z modernity vše, co je dobré a obhajitelné, ale současně upozorňovat na její problémy. Je myslitelem přirozeného zákona.

Na druhé straně vždycky vychází z toho, kde právě jsme. Ať mluví o obchodu, o financích, o turistice, o politických strukturách, o chudobě ve světě nebo o ekonomice, vždycky vychází z toho, co lidé už ve svém veřejném životě vykonali, a co je založeno na tom, co jim bylo dáno v přirozenosti. Katolické sociální myšlení není utopické, i když trvá na tom, že věci mohou a mají být lepší.

Dvojznačnost pojmu práv

Zvláště potěšující je způsob, jak se papež nakonec vyrovnává s dvojznačností moderní politické filosofie pokud jde o pojem práv. V řadě ohledů lze říci, že nic není pro katolické sociální myšlení destruktivnější než právě nekritické používání pojmu práv. Benedikt nás nabádá, abychom nejprve začali povinnostmi. Slovo práva můžeme používat, ale jen za předpokladu, že má pevný kontext a neznamená to, co znamená v moderní filosofii: cokoli chceme nebo si dáme do zákona.

Když dojde na věc, je Caritas in veritate jednoznačná: to, co má být lidumilné a pomáhající (caritabilis), musí být pravdivé.

Páter Schall je profesorem politické filosofie na georgetownské univerzitě a autorem řady knih.