K větší slávě Boží

Otče, slavíte velké životní jubileum. To je příležitost vracet se ke kořenům. Kde jsou zapuštěny ty vaše?

Jsem křtěný Svratkou, jednou ze dvou řek, na jejichž soutoku leží Brno. Bystrc, má rodná ves (nyní je to obrovské předměstí Brna), patřila už od 14. století pánům z hradu Veveří (první záznam je z roku 1373): Moji rodiče se tam přistěhovali z Rodrojovic, z obou stran ze selských rodin, neokázalé, ale hluboké víry. Dostali jako výbavu po dvou kouscích polí a tak navzdory tomu, že otec byl jen poštovním zřízencem, jsme nikdy neměli bídu, ani za války. Život víry v naší rodině byl tak samořejmý jako dýchání čerstvého vzduchu: modlitby, čtení Písma, účast na nedělní mši svaté i požehnání, na poutích na Vranov k Panně Marii a průvodech o Křížových dnech byly naprostou samozřejmostí. Já sám pak jako ministrant jsem chodíval na mši svatou denně, i v adventu na roráty v 6 hodin ráno. Přesto na mne udělala nezapomenutelný dojem poslední slova babičky Josefy krátce před smrtí, když jsme se s ní jeden po druhém loučili. Já byl po prvé sám s umírající milovanou osobou: Víš, Jozo, nemám, co bych ti dala. Jedno však přece: Já nemusím věřit, že je Bůh. Já vím, že je. Celý můj strastiplný život to dokazuje.

Kde vidíte největší posun v náboženské praxi, srovnáváte-li dobu svého dětství nebo mládí s dobou dnešní?

Nežil jsem doma v žádné náboženské idyle. Bystrc byla plná masarykovců, antiklerikálů a komunistů, ale to byl jen ostrý vítr, který rozehříval tváře naší samozřejmé a hrdé víry. Musím se hodně namáhat, abych pochopil člověka, zvláště mladé, kteří mají desítky potíží a námitek proti víře v Boha. My viděli, ba nazírali Boží dobrotu a přítomnost ve všem a všude, a to je snad onen neblahý posun, který vyúsťuje do moderní intelektuální rakoviny relativismu a nihilismu.

Mnohokrát jste byl dotazován na spletitou cestu ke kněžství, která vedla z jezuitského noviciátu přes komunistické internační kláštery, PTP, práci ve Zbrojovce a tajná studia až ke svěcení. Ruce na vás vložil biskup podzemní církve, Felix Maria Davídek. Jak jste vnímal tuto kontrovezní osobnost, z níž se stala legenda?

Nikdy jsem si nepředstavoval, že má cesta ke kněžství bude tak spletitá. Do noviciátu S.J. jsem vstoupil po komunistickém uchopení moci, ale to ještě šlo hladce. Hned první zádrhel nastal v noci ze 13. na 14. dubna 1950, kdy jsme byli všichni na Velehradě (70 jezuitů, z toho 33 noviců) přepadeni a odvlečeni do Bohosudova, potom na Osek a odtud k rychlopalným krompáčům a tryskovým lopatám, tedy do PTP. Tam jsme byli pohromadě řeholníci z různých kongregací a řádů, takže se potají pokračovalo ve studiu i řeholním životě. Dne 31. 12. 1953 nás konečně propustili do civilu. Měli jsem na vybranou práci v dolech, v hutích nebo na stavbách. Já díky nemoci, kterou jsem si z PTP přivezl, jsem se dostal do brněnské Zbrojovky jako pomocný dělník. Byli jsme sledováni špicly, já sám věděl o třech, pak při výslechu na StB jsem se dověděl, že jich bylo pět. Dokázali vyrobit docela tlustý fascikl o mé podvratné činnosti nepřítele socialismu a ohrožení republiky. Teprve na konci roku 1965 jsem se dověděl od MUDr. L. Kubíčka o možnosti dojít ke kněžskému svěcení. Ihned jsem se zapojil do tajného studia v Brně v okruhu kněží kolem P. Felixe Davídka. Žasli jsme, co dokázal zorganizovat pro tajné studium, i kurzy hebrejštiny. V té době byl pro nás tajné bohoslovce nespornou autoritou, s velkými znalostmi teologie, filozofie i historie a opěrným bodem proti malomyslnosti. Církev ne­odumí­rá, žije dál a přežije i tento komunistický režim. Už náš provinciál P. Pavlík měl k němu výhrady, ale dimisoriálky ke svěcení (pověřovací listinu pozn. red.) mi dal. Až v zahraničí jsem se dovídal jiná fakta o jeho působení. Po příchodu do Innsbrucku na dokončení teologických studií, která jsem konal po dvacet let soukromě, mi tamní biskup Rusch nabídl kněžské svěcení sub conditione. Dotčeně jsem odmítl. Byl jsem si jist platností svěcení s ohledem na svědectví P. Davídka: Vše vychází od Pavla VI. přes mons. Giovanni Benelliho, substituta státního sekretáře kardinála Villota; odtud je záruka o právoplatném svěcení tajných biskupů tedy i P. Davídka. V této blahé jistotě jsem žil tak deset let. Ale pak byl mons. Bukovský ze Státního sekretariátu poslán do ČSSR na průzkum situace. Od komunistů měl dovolení hovořit se všemi kněžími, s nimiž si přál. Naivně se domníval, že se doví pravdu o situaci. Netušil asi nic o odposlouchávání, o němž věděli předvolaní kněží a vyjadřovali se tedy velmi opatrně. Bral jsem jeho slova o situaci s velkou rezervou. Nevěřil jsem jim. Jenom ta část, kde zpochybňoval právoplatnost biskupského svěcení P. Davídka mě zneklidnila. Sehnat nějaká ujištění do tajných biskupů nebo kněží bylo krajně obtížné a tak jsem nakonec požádal o kněžské svěcení sub conditione. Šlo to přes mons. Silvestriniho až k Janu Pavlu II. Ten situaci u nás znal. Sám tajně světil mnoho českých a slovenských kněží. Hladce jsem dostal souhlas a náš biskup Jaroslav Škarvada mi tedy udělil tohle svěcení přesně 15 let po prvním, jak se později ukázalo, platném.

Vydávání Monitoru je financováno výhradně z dobrovolných darů Vás, čtenářů. Budeme vděční, pokud se rozhodnete Monitor podpořit darem, abychom mohli v této službě pokračovat.

poslat dar

300 Kč 500 Kč 1 000 Kč

DAROVAT 500 Kč

Tištěný publicistický čtrnáctideník Monitor bude ve vaší poštovní schránce každý druhý pátek. Zasílání je bezplatné a je hrazené výhradně z darů čtenářů.

OBJEDNAT MONITOR

Vaše cesta do Říma v roce 1970 se protáhla na celou polovinu života; jste blízkým pozorovatelem čtyř pontifikátů. Patrně nikdo z našich krajanů neměl tak každodenní a bezprostřední kontakt s magisteriem za posledních 40 let. Vidíte nějaké přelomové momenty v učení a působení těchto papežů, jež považujete za klíčové pro Církev a svět naší doby?

Přišel jsem do Říma za pontifikátu Pavla VI. Upřímně jsem obdivoval jeho odvahu, jak uskutečňoval dekrety a konstituce 2. vatikánského koncilu. Jako v závětří Petrova stolce jsem zažíval bouři, která vznikla po vydání jeho encykliky Humanae vitae, jeho odpověď na falešné výklady koncilu Vyznání víry Pavla VI.. Pak už jsem viděl, zažíval a obdivoval neochvějnou věrnost pravdě víry v různých dokumentech a zásazích magisteria. Až při návštěvách evropských zemí jsem se dovídal, že existují nějaké přelomové momenty v jejich učení. A jenom jsem se divil.

V našich novodobých církevních dějinách sehrála významnou roli tzv. Ost­politik, vatikánská strategická hra s komunistickým režimem. Jak jste ji vnímal?

Přišel jsem z vlasti s velkými výhradami k vatikánské Ostpolitik a hromosvodem kritik naší podzemní církve byl mons. Casaroli, obviňovaný z naivity, pro nás nepochopitelné ústupnosti vůči komunistickým požadavkům a z toho, že nás, podzemní církev, prostě hodil přes palubu. Až při četbě jeho vzpomínek, kde titul o jednání s komunisty v ČSSR nadepsal Nemožná vyjednávání, jsem leccos na své averzi vůči němu změnil.

Otče, české vysílání Vatikánského rozhlasu patřilo k nemnoha hlasům svobodného světa, které bylo možné zachytit v naší mateřštině v době komunistického pronásledování Církve. Jaké informace a pořady jste zařazoval do programů?

Uvědomoval jsem si, že pronásledování Církve u nás zbavilo katolíky téměř všech prostředků informovanosti a evangelizace. Bylo tedy nutno podle možností to doplňovat či nahrazovat. Pondělní vysílání bylo věnováno filosofii, teologii a kultuře, úterní katechezi, postupně pro děti, školáky, dospívající, pro dospělé, manžele, pro starší lidi atd., středeční program pak proslovům Svatého otce při generálních audiencích, čtvrtek informacím a myšlenkovým proudům v jednotlivých zemích světa, pátek od roku 1957 relacím P. Tomáše Špidlíka, nyní kardinála, nejprve o východní spiritualitě, ale pak i celé cykly pořadů z homiletiky, dogmatiky, historie a morálky. Sobotní program byl věnován mládeži a jejím problémům v situaci pronásledování víry. A neděle byla vyhrazena celkovému pohledu na život Božího lidu v pořadu Církev a svět, který byl doplněn proslovem Svatého otce před modlitbou Anděl Páně.

Měl jste nějakou zpětnou vazbu nebo jste se k ohlasům z vlasti dostal až po pádu režimu v roce 1989?

Bylo vrcholně obtížné dostat nějakou zprávu přímo z vlasti. Takže jsme se tak trochu opírali o průzkum rozhlasové stanice Svobodná Evropa, který zachycoval i počet našich posluchačů kolem 600 tisíc denně. Leccos jsme se dovídali od náhodných návštěvníků jiných zemí, kteří nám odtud napsali, nebo od jezuitů i jiných kněží, kterým se podařilo dostat se za železnou oponu.

Polský historik Andrzej Grajewski, který bádal v archivech české sekce Vatikánského rozhlasu, si povšiml změn ve struktuře vysílání v 70. letech. Informace o dění v naší vlasti ustoupily do pozadí, referovalo se o nich opatrněji. Byl jste podrobován cenzuře?

Cenzura v přísném slova smyslu existovala jen na počátku českých vysílání. Tehdy P. Feřt musel připravit zprávy, přeložit je do italštiny a přinést na cenzuru do Vatikánu (mons. Baffile). To P. Feřta také dovedlo k nervovému zhroucení, takže na několik let musel vysadit. Já sám jsem předběžnou cenzuru nezažil. Pouze nám bylo pravidelně ze Státního sekretariátu doporučováno, v jakých otázkách máme být opatrní, opatrnější, nejopatrnější.

Pravidelně sledujete zahraniční katolický tisk. Budete-li srovnávat, co vám chybí v katolických periodikách u nás?

Poslušnost učitelskému úřadu Církve, rozhodnutí Petrova nástupce a konkrétní životy svatých všedního dne. Ono pokukování po kdejakých pokoncilních(!) novotách v okolních zemích (Rakousko, Německo, Francie atd.) mě odrazuje od další četby.

Jak v tomto kontextu hodnotíte přínos RC Monitoru?

Je to až útěšné konstatovat, že se snaží zaplňovat mezeru totiž otevřený dia­log s kulturou, filosofií a teologií z pohledu věřícího člověka. Při správném dialogu si partneři vzájemně naslouchají a snaží se pochopit názory druhé strany; katolík na ně odpovídá při veškerém respektu k názoru partnera dialogu, třeba i ateisty, z hlediska víry v Boha a vydává svědectví života v Kristu, jak to dělá právě RC Monitor.

Jak v sekularizované většině dnešní české společnosti, tak mezi křesťany vládnou velmi zkreslené představy o tom, co se skrývá za jménem Vatikán. Nechci po vás žádný přehled úřadů římské kurie, ale jak vy, sám pro sebe, po tolika letech pohlížíte na tak významnou zatracovanou, a přece ctěnou, vysmívanou, a přece respektovanou, lidskou, a přece ve službách Božích věcí usilovně vystupující instituci?

Při pohrdlivém až nenávistném vyslovení jména Vatikán od našich lidí nebo novin mi okamžitě vytane námitka: Vatikán je stát jako každý jiný na světě včetně České republiky, kde to také nevypadá nijak růžově a i od našich lidí slyším jen nadávky a spílání. Sami se s kardinálem Špidlíkem bavíme všelijakými historkami z kuloárů římské kurie, ale při vší ironii jsem rád, že Svatý stolec, tedy správní aparát řízení Církve Petrovým nástupcem, existuje, přes všechny neduhy, jaké při svém fungování má. A když pak člověk pozná konkrétní monsignory, biskupy, kardinály, stane se pro vás instituce římské kurie více méně sympatická, s tím dodatkem kardinála Tardiniho, který jako státní sekretář odpověděl na chválu vatikánské diplomacie, že je nejlepší na světě: To na tom musí být svět opravdu mizerně.

Vedle překladatelské činnosti se řadu let věnujete dějinám Tovaryšstva Ježíšova. Objevil jste pro dnešní čtenáře celou řadu synů sv. Ignáce, kteří by možná (kdyby se narodili ve vděčnějším národě) byli už dávno na seznamu světců. Co vás k této práci přivedlo?

Začalo to jako mnohé věci v Tovaryšstvu docela nenápadně. Zemřel P. Jan Krajcar, náš jediný historik v zahraničí. Historický institut S.J. v Římě rozjel obrovskou práci na Encyklopedii dějin Tovaryšstva. Každá provincie si měla zpracovat soupis svých slavných členů, tedy napsat krátký životopis, jejich činnost a díla, pro představu: 400, 600, 800 slov. To ale vyžadovalo mnoho práce v archivu, každý údaj musel být ověřen. P. Špidlík tehdy rozhodl: Já udělám nové Tovaryšstvo (tedy po obnovení v roce 1814 do roku 1990) a ty staré (od roku 1556 do zrušení v roce 1773). Když jsem splnil úkol a odevzdal ty miniživotopisy, zůstalo mi moře materiálu, které dosud nikde nebylo publikováno anebo jen spoře. Tak začaly mé studie edice Čeští jezuité celkem 22 studií, připomenu aspoň některé: Bratr lékař Jan Steinhöffer, Ódy z Tarahumary P. Jiří Hostinský, náš největší barokní, latinsky píšící básník, Tři tovaryši P. Arlet, P. Boryně, fr. Weincedl, Vánoční dar z Klementina P. Adalbert Bauzek, první český jezuita přijatý do S.J. ještě sv. Petrem Kanisiem, Kříž nad Těšínem košičtí mučeníci sv. Melichar Grodecký a sv. Štěpán Pongracz, Matthias Cuculinus Matěj Kukulín z Mohelnice, ale také náš mučedník na Mariánských ostrovech P. Augustin Strobach z Jihlavy a další mučedník na Maraňonu P. Jindřich Richter z Prostějova v Olomoučtí indipetae, Magister Nhiem P. Jan Koffler z Prahy, misionář v Kočinčíně, Čínské epištoly P. Jan X.Walter a P. Florian J. Bahr, P. Ignác Sichelbarth, Samuel z Trutnova, P. Samuel Fritz, první kartograf Amazonky. Vedle toho životopisy svatých: sv. Maria Goretti, sv. Jan N. Neumann, Anička Zelíková, sv. Faustina Kowalská, Martin Středa SJ, sr. Klára Fietz, Rosa Vůjtěchová, zakladatelka Těšitelek Božského Srdce Ježíšova, a překlad téměř celého díla sv. Terezie z Avily.

A M D G