O povaze, a nejenom té národní

Zamyšlení ke 28. říjnu

28. říjen vyvrcholil udělováním vyznamenání ve Vladislavském sále. Odměněni byli vojáci, političtí vězni, vědci, umělci, sportovci. Jako vždy se hned rozbíhá debata o tom, na koho se zapomnělo, kdo vyznamenán být nemusel, atd. Na vyznamenané osoby je možné mít různé názory.

Podstatnější ale je ceremoniál samotný.** Žijeme v zemi, kde nás média prakticky denně masírují sebemrskačskými výlevy o naší národní povaze (co to je?), o naší slabosti a nespolehlivosti, o ustupování totalitním režimům a dalším tlakům. Kdykoli ovšem autoři těchto paskvilů použijí slovo my nebo naše, je jasné, že sebe do toho nepočítají. Zrádci, slaboši a udavači jsou jenom ti druzí.

Důstojnou odpovědí na tyto protičeské výpady je právě každoroční udílení vyznamenání. Ta překládají alternativní obraz našeho národa. Vyznamenáni bývají každoročně vojáci, kteří nasazovali své životy za svobodné Československo. Pak vězni, kteří desítky let odolávali totalitnímu tlaku v komunistických lágrech. Pak vědci, kteří v nemožných podmínkách po celá léta odváděli solidní práci a obohatili světovou vědu řadou originálních objevů a vynálezů. Těch bylo letos nejvíce sedm.

Na své cestě kancelářské síly jsem prošla několika vědeckými pracovišti. Pamatuji se dobře, jaké u nás byly pro vědu, výzkum a medicinu podmínky. Za podprůměrné platy živořili lidé, kteří měli i světové priority. Bez kvalitních přístrojů, při nedostatku léků se u nás na vědeckých pracovištích dělala kvalitní medicina. Za ponižujících podmínek se vědečtí pracovníci snažili, mnohdy úspěšně, o nové objevy. To je základ, na němž dnes stavíme, a je ostudné, že si to polistopadoví politici tak málo uvědomují.

Jednou do roka předstupují před veřejnost lidé, o nichž se jinak nepíše a nemluví. A jejich skromné vystoupení nám každoročně připomene, že náš národ má úctyhodné množství statečných a významných osobností.

Některé jiné národy jsou na svou minulost a na své elity hrdé. U nás se stalo módou vlastním národem pohrdat a vynášet o něm zkratovité úsudky. Vlastenectví, tak živé ještě před 2. světovou válkou, dnes vymizelo, i když právě dnes máme na co být hrdí. Bez hrdosti na minulost se nám půjde do budoucnosti těžko.

Vlastenectví není žádný šovinismus. Je to poctivé přiznání všeho dobrého, co se u nás vykonalo, dokázalo a přetrpělo. Není toho málo.

Michaela Freiová