Zákaz křížů ve školách je jen špička ledovce

Milí bratři a sestry, nenechme se ovládnout skepsí, která na vás, podobně jako na mne, padla po přečtení článků o judikátu evropského soudu pro lidská práva o zákazu veřejné prezentace náboženských symbolů a pak také hluboce pravdivého článku P. Hájka o zavřených kostelích na Tachovsku, v misijním území, kde působí.

Mnoho se hovoří o sekularismu, pesimisté předpovídají Evropě zánik křesťanské víry a celkový morální úpadek stojící na pragmatismu a konzumismu. Jistě situace není růžová, často slyšíme o tom, že Církev zaspala a jakoby žila ve své ulitě, vzdálena od toho, co se denodenně děje kolem nás. V něčem ano, v něčem ne. Judikát evropského soudu pro lidská práva bude jistě velkou výzvou pro nás katolíky, abychom uměli obhajovat své hodnoty i veřejně. V západoevropských zemích nezažili, co znamená komunismus a soustavný tlak vedoucí k likvidaci křesťanství, u nás byly kříže zakázány hned po roce 1948 a nesměly být vztyčovány na veřejných prostranstvích nikde s krátkou výjimkou roku 1968. Víru národa to však nezlomilo, spíš naopak, jen se stahovala o to silnější do podzemí.

Evropu i naši zemi devastuje lhostejnost a celková ztráta duchovních hodnot. Touha po majetku a lepším bytí zatlačuje spiritualitu a uplatňování principů Desatera, protože tyto věci se vzájemně nepodporují, naopak divergují.

Křesťané navíc nejsou jednotní, žijí si pro sebe a často jako by se styděli za to, že praktikují víru - v tom stále přežívá neblahé dědictví komunismu. Přitom můžeme být světlem i příkladem pro druhé, pokud se nebudeme stydět říkat nahlas, že život s Bohem je radostí, manželství a rodina nejsou přežitkem, ale základem pro budoucnost, mravní řád a dodržování Desatera jsou posilou pro každý den a mohou být oporou i pro druhé. Nebojme se to říkat nahlas, lidé kolem nás na to často čekají.

Deprimuje mne rovněž naše nejednota, a snad až averze k veřejné angažovanosti. Já sám si často kladu otázku, zdali má smysl udržovat křesťanský prvek v politice, necítím-li hmatatelnou podporu Církve. I to je téma k dlouhodobému dialogu. Osobně se domnívám, že křesťanské principy je nutné držet i při politickém rozhodování zejména tam, kde se vytváří zákonné normy. Stejně jako v běžném životě , tak i ve sněmovně spolu bojuje dobro a zlo. A stejně tak jako v Církvi i v křesťanské politické straně trpíme lidskými neduhy. Měla by ale existovat větší vzájemná podpora a dialog ve prospěch společné věci bránění nástupu sekularismu a ztráty duchovních hodnot. Jan Pavel II. nás, katolíky, vyzýval, abychom se veřejně angažovali a nebyli pasivní. Vezměme si to jako předsevzetí pro nastávající rok 2010. Je-li Bůh s námi, kdo proti nám?

Daniel Rychnovský