Konkretizace abstraktní manželky

Při jedné studentské akci jsem tedy za ním zašel do sakristie hradecké katedrály. Náš rozhovor byl krátký, ale natolik důležitý, že si jeho obsah i po těch letech jasně pamatuji, ovšem samozřejmě ne doslovně. Položil jsem jednoduchou otázku: Jak se pozná, jaké má člověk povolání? „Povolání znamená, že tě Bůh tahá za límec z davu. Abys pro něho dělal něco speciálního, co jiní nedělají a ani dělat nemají. Něco jenom a právě pro tebe,“ odpověděl mi kněz.

Myslím, že se může objevit rozhodující detail. Při jednom rozloučení s mou budoucí manželkou jsem tehdy poměrně jasně pocítil, že je mým životním úkolem, abych právě tuto dívku učinil šťastnou a pomohl jí dojít do nebe. Takže tahání za límec z davu – to ano, ale spíše k apoštolské práci v manželství než v kněžství. Edita Steinová, dnes svatá spolupatronka Evropy, říká, že začátek její osobní konverze byl ve frankfurtské katedrále, kam vešla a uviděla tam prostou ženu, jak se soustředěně modlí. Tehdy, v ten moment, pochopila, že vztah k Bohu je něco velmi osobního, k čemu právě ji Bůh vytahuje z davu. Pro Zélii a Ludvíka Martinovi, svatořečené manžely a rodiče sv. Terezie z Lisieux, bylo klíčové jejich první vzájemné setkání na ulici, kdy byli plni obdivu jeden ke druhému, ačkoli šli po různých stranách ulice, ale Bůh jim v ten moment oběma – současně! – vnuknul přesvědčení, že právě proběhlo důležité setkání pro jejich další život.

Myslím, že povolání ke křesťanskému manželství nemůže být abstraktní ani být považováno za jisté, dokud není vztaženo ke konkrétní osobě. Přestože jde o přijetí celé osoby manžela, manželky, důležitou podstatou manželství je vytvoření jednoho těla. Bez těla, bez konkrétního manžela, manželky, se mi zdá povolání k manželství jen určitou domněnkou. Bez těla nelze manželskou lásku slíbit ani naplnit. Vytvořit jedno tělo znamená adoptovat si tělo své manželky, svého manžela, přijat to druhé tělo, tak odlišné od mého, za vlastní.

Něco podobného asi měl na mysli i apoštol Pavel, když napsal v 7. kapitole prvního listu do Korinta: Pokud jde o to, co jste psali: Je pro muže lépe, když žije bez ženy. Abyste se však uvarovali smilstva, ať každý má svou ženu a každá svého muže. Muž ať prokazuje ženě, čím je jí povinen, a podobně i žena muži. Žena nemá své tělo pro sebe, ale pro svého muže. Podobně však ani muž nemá své tělo pro sebe, ale pro svou ženu... Přál bych si totiž, aby všichni lidé byli jako já; ale každý má od Boha svůj vlastní dar, jeden tak, druhý jinak. Svobodným a vdovám pravím, že je pro ně lépe, když zůstanou tak jako já. Je-li jim zatěžko žít zdrženlivě, ať vstoupí v manželství, neboť je lepší žít v manželství než se trápit... Domnívám se, že vzhledem k tomu, co má přijít, je pro člověka nejlepší zůstat tak, jak je. Máš ženu? Nechtěj se s ní rozejít. Jsi bez ženy? Žádnou nehledej. Ale i když se oženíš, nezhřešíš. A vdá-li se dívka, nezhřeší. Dolehne však na ně tíseň tohoto času. Toho vás chci ušetřit... Já bych však chtěl, abyste neměli starosti. Svobodný se stará o věci Páně, jak by se líbil Bohu, ale ženatý se stará o světské věci, jak by se zalíbil ženě, a je rozpolcen. Žena bez manžela nebo svobodná dívka se stará o věci Páně, aby byla svatá tělem i duchem. Provdaná se stará o světské věci, jak by se zalíbila muži. To vám říkám, abych vám pomohl, ne abych vás uvedl do nesnází, ale abyste žili důstojně a věrně lnuli k Pánu bez rozptylování. Domnívá-li se někdo, že jedná nečestně vůči své snoubence, která je už ve zralém věku, a že se patří, aby si ji vzal, ať udělá, co chce: nehřeší. Ať se vezmou. Ale kdo je v nitru pevný, nic ho nenutí, má v moci svou vlastní vůli a pevně se rozhodl, že se s ní neožení, jedná dobře. Takže kdo se ožení se svou snoubenkou, jedná dobře, ale kdo se neožení, udělá lépe...

Je zřejmé, že Bůh nám k našemu rozhodnutí dává svobodu. A přidává sílu své milosti, abychom své povolání naplnili, když jsme se nějak rozhodli. Jakmile dospějeme k rozhodnutí a začneme své povolání naplno rozvíjet, Bůh dává milost, klid a pokoj, který svět nemůže dát ani vzít. „Staň se knězem a sílu jím být dostaneš,“ řekl mi přítel kněz. Těžko si však představit kněze, který by jím byl pouze na základě síly vůle. A obdobně to platí i pro křesťanské manželství.

Je samozřejmě náročné prožít život bez konkrétní lidské lásky a tělesné lásky. Stejně tak je ovšem náročné prožít život s jedním konkrétním člověkem, s jeho konkrétním tělem, protože mládí odnese čas a romantika odezní, to je jisté. Osamělost zasvěceného života ovšem může být problém, pokud se člověk nemodlí. Obdobně vydržet s jedním člověkem celý život je ovšem také problematické, pokud se člověk nemodlí. Na každé životní cestě tak je to Bůh, kdo nás podpírá a ke komu voláme, když je osamělosti málo nebo mnoho.

"Jak srdečně ses zasmál, když jsem ti poradil, abys svá mladá léta svěřil pod ochranu svatého Rafaela: aby tě dovedl, jako mladého Tobiáše, ke svatému manželství s hodnou, hezkou a bohatou dívkou – řekl jsem ti žertem. Ale jak jsi pak zůstal zamyšlený, když jsem ti dal tuto další radu, aby ses svěřil také pod ochranu mladého apoštola Jana: to kdyby od tebe Pán žádal víc." (Josemaría Escriva, Cesta, 360)

Mons. Josef Socha tehdy také ještě pokračoval, asi takto: „Neumím říct, jak se povolání pozná obecně, ale vím, jak jsem to poznal já. Klečel jsem v kostele před svatostánkem a vytrvale a úpěnlivě prosil, aby mi Bůh poslal tu pravou ženu, kterou bych si měl vzít a po celý život milovat. Náhle jsem dostal vnuknutí a pochopil, že mi Bůh dává za manželku Církev. A stal jsem se knězem a nikdy jsem toho nelitoval, protože Bůh mi tu volbu potvrzuje skoro každý den.“

Je potřeba Boha prosit, abychom správně zaslechli a měli srdce ochotné a odvážné Boží hlas také poslechnout. Tak to posílám dál, protože Bůh ke každému z nás stále mluví.

Martin Kvapilík