Konkretizace abstraktní manželky

22.10.2025, RC Monitor 19/2025

Setkávám se s mladými lidmi, kteří přemýšlejí o své životní cestě. Často hledají opěrné body, a tak jim říkám, co o tom vím. Když jsem před asi 35 lety přemýšlel já, zda mě Bůh volá k manželství nebo kněžství, ptal jsem se různých lidí na jejich zkušenosti. Každý odpovídal trochu jinak. Jedním z lidí, na které jsem se tehdy obrátil, byl Mons. Josef Socha, v té době sekretář biskupa Karla Otčenáška. Byl spolužákem mé matky na kroměřížské konzervatoři a oba rodiče si ho velmi vážili.


Při jedné studentské akci jsem tedy za ním zašel do sakristie hradecké katedrály. Náš rozhovor byl krátký, ale natolik důležitý, že si jeho obsah i po těch letech jasně pamatuji, ovšem samozřejmě ne doslovně. Položil jsem jednoduchou otázku: Jak se pozná, jaké má člověk povolání? „Povolání znamená, že tě Bůh tahá za límec z davu. Abys pro něho dělal něco speciálního, co jiní nedělají a ani dělat nemají. Něco jenom a právě pro tebe,“ odpověděl mi kněz.

Myslím, že se může objevit rozhodující detail. Při jednom rozloučení s mou budoucí manželkou jsem tehdy poměrně jasně pocítil, že je mým životním úkolem, abych právě tuto dívku učinil šťastnou a pomohl jí dojít do nebe. Takže tahání za límec z davu – to ano, ale spíše k apoštolské práci v manželství než v kněžství. Edita Steinová, dnes svatá spolupatronka Evropy, říká, že začátek její osobní konverze byl ve frankfurtské katedrále, kam vešla a uviděla tam prostou ženu, jak se soustředěně modlí. Tehdy, v ten moment, pochopila, že vztah k Bohu je něco velmi osobního, k čemu právě ji Bůh vytahuje z davu. Pro Zélii a Ludvíka Martinovi, svatořečené manžely a rodiče sv. Terezie z Lisieux, bylo klíčové jejich první vzájemné setkání na ulici, kdy byli plni obdivu jeden ke druhému, ačkoli šli po různých stranách ulice, ale Bůh jim v ten moment oběma – současně! – vnuknul přesvědčení, že právě proběhlo důležité setkání pro jejich další život.

Myslím, že povolání ke křesťanskému manželství nemůže být abstraktní ani být považováno za jisté, dokud není vztaženo ke konkrétní osobě. Přestože jde o přijetí celé osoby manžela, manželky, důležitou podstatou manželství je vytvoření jednoho těla. Bez těla, bez konkrétního manžela, manželky, se mi zdá povolání k manželství jen určitou domněnkou. Bez těla nelze manželskou lásku slíbit ani naplnit. Vytvořit jedno tělo znamená adoptovat si tělo své manželky, svého manžela, přijat to druhé tělo, tak odlišné od mého, za vlastní.

Vydávání Monitoru je financováno výhradně z dobrovolných darů Vás, čtenářů. Budeme vděční, pokud se rozhodnete Monitor podpořit darem, abychom mohli v této službě pokračovat.

Něco podobného asi měl na mysli i apoštol Pavel, když napsal v 7. kapitole prvního listu do Korinta: Pokud jde o to, co jste psali: Je pro muže lépe, když žije bez ženy. Abyste se však uvarovali smilstva, ať každý má svou ženu a každá svého muže. Muž ať prokazuje ženě, čím je jí povinen, a podobně i žena muži. Žena nemá své tělo pro sebe, ale pro svého muže. Podobně však ani muž nemá své tělo pro sebe, ale pro svou ženu... Přál bych si totiž, aby všichni lidé byli jako já; ale každý má od Boha svůj vlastní dar, jeden tak, druhý jinak. Svobodným a vdovám pravím, že je pro ně lépe, když zůstanou tak jako já. Je-li jim zatěžko žít zdrženlivě, ať vstoupí v manželství, neboť je lepší žít v manželství než se trápit... Domnívám se, že vzhledem k tomu, co má přijít, je pro člověka nejlepší zůstat tak, jak je. Máš ženu? Nechtěj se s ní rozejít. Jsi bez ženy? Žádnou nehledej. Ale i když se oženíš, nezhřešíš. A vdá-li se dívka, nezhřeší. Dolehne však na ně tíseň tohoto času. Toho vás chci ušetřit... Já bych však chtěl, abyste neměli starosti. Svobodný se stará o věci Páně, jak by se líbil Bohu, ale ženatý se stará o světské věci, jak by se zalíbil ženě, a je rozpolcen. Žena bez manžela nebo svobodná dívka se stará o věci Páně, aby byla svatá tělem i duchem. Provdaná se stará o světské věci, jak by se zalíbila muži. To vám říkám, abych vám pomohl, ne abych vás uvedl do nesnází, ale abyste žili důstojně a věrně lnuli k Pánu bez rozptylování. Domnívá-li se někdo, že jedná nečestně vůči své snoubence, která je už ve zralém věku, a že se patří, aby si ji vzal, ať udělá, co chce: nehřeší. Ať se vezmou. Ale kdo je v nitru pevný, nic ho nenutí, má v moci svou vlastní vůli a pevně se rozhodl, že se s ní neožení, jedná dobře. Takže kdo se ožení se svou snoubenkou, jedná dobře, ale kdo se neožení, udělá lépe...

Je zřejmé, že Bůh nám k našemu rozhodnutí dává svobodu. A přidává sílu své milosti, abychom své povolání naplnili, když jsme se nějak rozhodli. Jakmile dospějeme k rozhodnutí a začneme své povolání naplno rozvíjet, Bůh dává milost, klid a pokoj, který svět nemůže dát ani vzít. „Staň se knězem a sílu jím být dostaneš,“ řekl mi přítel kněz. Těžko si však představit kněze, který by jím byl pouze na základě síly vůle. A obdobně to platí i pro křesťanské manželství.

Je samozřejmě náročné prožít život bez konkrétní lidské lásky a tělesné lásky. Stejně tak je ovšem náročné prožít život s jedním konkrétním člověkem, s jeho konkrétním tělem, protože mládí odnese čas a romantika odezní, to je jisté. Osamělost zasvěceného života ovšem může být problém, pokud se člověk nemodlí. Obdobně vydržet s jedním člověkem celý život je ovšem také problematické, pokud se člověk nemodlí. Na každé životní cestě tak je to Bůh, kdo nás podpírá a ke komu voláme, když je osamělosti málo nebo mnoho.

"Jak srdečně ses zasmál, když jsem ti poradil, abys svá mladá léta svěřil pod ochranu svatého Rafaela: aby tě dovedl, jako mladého Tobiáše, ke svatému manželství s hodnou, hezkou a bohatou dívkou – řekl jsem ti žertem. Ale jak jsi pak zůstal zamyšlený, když jsem ti dal tuto další radu, aby ses svěřil také pod ochranu mladého apoštola Jana: to kdyby od tebe Pán žádal víc." (Josemaría Escriva, Cesta, 360)

Mons. Josef Socha tehdy také ještě pokračoval, asi takto: „Neumím říct, jak se povolání pozná obecně, ale vím, jak jsem to poznal já. Klečel jsem v kostele před svatostánkem a vytrvale a úpěnlivě prosil, aby mi Bůh poslal tu pravou ženu, kterou bych si měl vzít a po celý život milovat. Náhle jsem dostal vnuknutí a pochopil, že mi Bůh dává za manželku Církev. A stal jsem se knězem a nikdy jsem toho nelitoval, protože Bůh mi tu volbu potvrzuje skoro každý den.“

Je potřeba Boha prosit, abychom správně zaslechli a měli srdce ochotné a odvážné Boží hlas také poslechnout. Tak to posílám dál, protože Bůh ke každému z nás stále mluví.

Martin Kvapilík


Další články



CORPUS DOMINI – slavnost Těla a Krve Páně

19.06.2025, RC Monitor 11/2025

Slavnost Těla a Krve Páně (lat. Corpus Domini) byla ustanovena v roce 1264 papežem Urbanem IV. Její příběh odráží duchovní cestu jedné epochy, jež usilovala o znovuobjevení ústředního postavení Eucharistie v životě církve. Ve 13. století se svaté přijímání stalo natolik vzácným, že čtvrtý lateránský koncil (1215) musel přikázat alespoň jednou za rok účast na této svátosti. Z obavy před znesvěcením a kvůli přílišnému důrazu na bázeň místo na vroucnost víry se zaváděly přísné podmínky, které prakticky znemožňovaly lidem přístup k Eucharistii.

Úsilí o získání ostatků sv. Dobroslavy/Orosie pro naši zem

22.08.2025, RC Monitor 15/2025

V době tolika špatných zpráv je příjemné informovat o zprávě dobré a navíc zjevně iniciované a vedené vůlí Boží. Jistě se nestalo jen tak náhodou, že se ke mně na Velký pátek dostal malý letáček s obrázkem, hlavními životními daty, patronací a modlitbou věnovaný životu této naší první světice (byla pro věrnost ke křesťanství brutálně zabita roku 882, tedy 29 let před sv. Ludmilou), který připravili její velcí ctitelé, manželé Michalčákovi. Zjištění, že tato opomíjená Moravanka existuje, byl pro mne nejen velký impuls, ale také nemalý šok, protože jsem se dozvěděl, poprvé!, že vůbec žila, i když jsem autorem hagiografické knihy Čechy a jejich svatí. Upozorňuji, že v této zprávě nebudu mluvit o životě světice, jejíž legendu se chystám napsat k datu přenesení ostatků.

Lidská sexualita a její eschatologické naplnění – 3. část

01.09.2025, RC Monitor 14/2025

Podle historických svědectví to byl už Sokrates, který se společně se sofisty jako první systematicky zamýšlel nad povahou lidské společnosti a došel přitom k závěru, že na ní lze uplatnit dva základní pohledy. V prvním přístupu se na ní díváme z čistě utilitaristického hlediska. V tom případě se ukazuje, že lidé se sdružují do společnosti a vzájemně se respektují, protože se vzájemně potřebují. Sokratovi a na něj navazující tradici se však tento přístup jeví jako nedostatečný. Neboť pokud by důvod, proč lidé vytvářejí společnost, a tedy primárně zakládají rodiny, spočíval na utilitaristických základech, znamenalo by to snížení druhého na pouhý prostředek k uspokojování mých potřeb. Člověk by se tím pro druhého člověka proměnil v pouhý prostředek a nástroj sloužící k realizaci jeho „osobních“ cílů.

Lidská sexualita a její eschatologické naplnění – 4. část

03.09.2025, RC Monitor 15/2025

Z našich předchozích pojednání o lidské sexualitě je patrné, jakou zásadní důležitost má pro její chápání celková interpretace skutečnosti. Člověk je součásti reality, v níž vládnou určité zákony, a i on je jim podroben. Lidské jednání v sobě nese řadu znaků, které se vyskytují i u činností jiných jsoucen. Proto je pohled do širšího kontextu lidského života nepostradatelný.

Z tesařské dílny až na oltář světa

23.06.2025, librinostri.catholica.cz

Je tichá noc. Betlém odpočívá, ponořen do sladkého spánku – i Svatá rodina. Náhle však Josef procitá: zjevuje se mu anděl a přikazuje, aby ještě té noci uprchl do Egypta a ochránil život malého Ježíše. Bez přípravy, bez otálení, vydává se Svatá rodina na dalekou cestu do cizí země, obývané pohanským národem. Panna Maria tiše sedí na oslíku, v náručí drží Božské Dítě, po jejím boku kráčí Josef. Klid na jejich tvářích prozrazuje odevzdanost – tuto náhlou zkoušku svěřují nebeskému Otci pro spásu lidí.

Papež Lev vydal první papežskou exhortaci Dilexi Te

31.10.2025, The Catholic Herald

Papež Lev XIV. vydal svou první významnou papežskou exhortaci Dilexi Te (Miloval jsem Tě) – pastorační dokument o křesťanské povinnosti milovat a sloužit chudým. Text, podepsaný 4. října na svátek svatého Františka z Assisi a zveřejněný Vatikánem 9. října, představuje pokračování i završení díla, které krátce před svou smrtí zahájil papež František. Ve své předmluvě papež Lev prozrazuje, že jeho předchůdce připravoval tento dokument už v době své smrti na počátku roku.


načíst další


Články e-mailem

Nové články přímo
do vaší e-mailové schránky



Čtrnáctideník Monitor

Tištěný publicistický čtrnáctideník Monitor bude ve vaší poštovní schránce každý druhý pátek. Zasílání je bezplatné a je hrazené výhradně z darů čtenářů.





MONITOR - svět katolickýma očima

redakce@rcmonitor.cz

© 2002-2025 Res Claritatis, z.s.