Odročeno: z 12. června 1990 do února 2010

Celý minulý týden přinášela média zprávy o jednání Nejvyššího správního soudu, který se zabýval možností zakázat Dělnickou stranu.

Dělnická strana bývá označována za krajně pravicovou. Už to je nesprávné: pokud z podobných politických subjektů vypadne něco o ekonomice nebo sociální politice, jsou to kvazikomunistické požadavky na zvýšení úlohy státu. Relativní popularitu si ovšem strana získává svou protiromskou a proticizineckou rétorikou. A tady je v souladu s veřejným míněním. **

To je širší problém. I řada evropských politiků poukazuje na to, že se stále více rozevírají nůžky mezi veřejným míněním a zveřejňovanými názory. I v případě Romů a cizinců zaujímají média jednoznačnou pozici proti mínění veřejnosti, zajména té, která na svých bedrech nese břemena soužití s menšinami. A tady Dělnická strana nabízí jednoznačný postoj: jenže postoj ještě není řešení.

Prvním omylem je ztotožňování romské problematiky s problematikou cizinců. Cizinců v posledních letech přichází do České republiky hodně. Zkušenosti s nimi se liší především podle regionu jejich původu. Například příchozí z Asie jsou nám velmi blízcí svým pracovním nasazením i důrazem na vzdělání a postup dětí. Kdykoli se na našem sídlišti potkám s vietnamskými dětmi, jsou nejen velmi zdvořilé, ale téměř odmalička mluví plynule česky.

Romové jsou zcela jiný problém. Nejsou to cizinci, žijí tu po řadu generací: přesto mají problémy s češtinou i s důrazem na vzdělávání dětí, který je pro naši kulturu typický.

Nic z toho nedokáží radikálové z Dělnické strany rozlišit. Jejich rétorika je velmi primitivní: dala by se shrnout do hesla my s nimi zameteme. Zameteme se zkorumovanými politiky, s Romy, s cizinci a vůbec s každým, kdo se nám nelíbí. Co bude po tom zametení následovat, Dělnická strana neřeší. Je zaměřena pouze destruktivně.

Asi většina slušných lidí by viděla raději, kdyby politický subjekt tohoto typu na naší scéně nefiguroval. Jenže je tu jeden problém: 12. červen roku 1990. Tehdy se na Václavském náměstí konala obrovská manifestace za zákaz komunistické strany. Byla jsem tam také. Tehdy jsem žasla nad (zdánlivou?) naivitou našich oponentů, kteří tvrdili, že zakáže-li se KSČM, přejdou její členové do jiných stran a nic se nevyřeší. V debatách na toto téma naprosto ignorovali fakt, že komunisté mají silné finančně-ekonomické zázemí, o něž by je zákaz připravil; nebudou-li zakázáni, podrží si velkou finanční a ekonomickou moc.

To se také stalo. Komunisté mají stále obrovské fondy, díky nimž mohou ovlivňovat dění v zemi. Je to zcela zřejmé každému, dokonce i vedení Dělnické strany, jehož IQ není příliš vysoké. Tento argument vedení Dělnické strany využilo v nynějším procesu a bude ho využívat i nadále. Je skutečně problémem zakázat extrémistickou stranu (chybně označovanou za pravici), když nebyla zakázána strana tak extrémistická, jako jsou komunisté.

U extrémistů nemá smysl rozlišovat mezi levicí a pravicí. Extrémisté stojí mimo normální spektrum politických směrů a příliš se mezi sebou neliší. Je proto třeba promyslet obecnější strategii postupu proti extrémistické politice. A z této strategie nelze komunisty vyjmout.

Michaela Freiová