Vyrovnání státu s církvemi. Stále aktuální téma?

Listopad 1989: návrat demokracie

Pro církve a jejich příslušníky představoval komunistický totalitní režim (19481989) období strachu a teroru. Po roce 1989 získali všichni obyvatelé České republiky náboženskou svobodu: stát již nadále neurčoval, že jediným vědeckým názorem je ateismus. Lidé mohou věřit, aniž by se museli obávat ztráty zaměstnání. Věřící přestali být ve svém životě šikanováni a církve získaly svobodu působení.** Očima historie lze říci, že tolik svobody jako dnes církve a věřící na území našeho státu dosud neměli. Přesto však mnohé rány minulosti dosud nejsou zhojeny.

Co se dělo po únoru

Když v únoru 1948 získala moc v Československu komunistická strana, jednalo se o morální, politickou a ekonomickou tragédii. Jako každý totalitní režim i komunismus vládl prostřednictvím fyzického teroru. Političtí odpůrci byli vězněni, často mučeni i popravováni. Široké masy lidí pak zakusily pronásledování v některé z jeho měkčích forem: propouštění z práce, zákaz studia, ústrky v každodenním životě.

Církve představovaly pro komunistický režim jednoho z hlavních nepřátel. Byly organizačně i ekonomicky nezávislou baštou svobodného myšlení. I proto představovala likvidace náboženství či jeho podřízení komunistickým cílům jeden z ústředních motivů první vlády komunismu. Ve vykonstruovaných procesech byla řada představitelů církví odsouzena coby vatikánští špioni. Téměř všichni biskupové byli internováni. Obyčejní věřící byli pronásledováni na svých pracovištích. Církvím byla zakázána činnost ve školství, byly odříznuty od své charitativní činnosti. V průběhu několika málo let došlo k násilnému zabrání takřka veškerého církevního majetku.

Bartolomějská noc

Jedním z příkladů komunistické perzekuce církví je tzv. Akce K (jinak také bartolomějská noc). V noci ze 13. na 14. dubna 1950 byly mužské kláštery v Československu obklíčeny jednotkami SNB a Lidových milic. Kláštery byly přepadeny, řeholníci si mohli sbalit jen nejnutnější věci a v průběhu noci byli rozváženi do internačních klášterů. Akce byla ještě několikrát zopakována, takže došlo k lik­vidaci všech mužských i ženských klášterů v Československu. Několik tisíc osob tak bylo bez obvinění, bez soudu a bez rozsudku svezeno do těchto zařízení, ve kterých vládl vojenský či vězeňský režim. O oficiální vězení se ovšem nejednalo; v koncentračních klášterech neplatily předpisy, které výkon trestu upravovaly. Účelem bylo izolovat duchovní od zbytku společnosti.

Státní úřad pro věci církevní

V roce 1949 přijal komunistický stát soustavu tzv. církevních zákonů, jejichž jediným cílem bylo podřídit církve kontrole státu. Církve byly zbaveny svého majetku a stát se rozhodl, že převezme starost o jejich hospodářské zabezpečení. Pro výkon proticírkevní politiky byl zřízen Státní úřad pro věci církevní, rozsáhlý úřad s pobočkami po celé zemi. Jeho součástí byli i tzv. církevní tajemníci. Ti na úrovni okresů a krajů kontrolovali činnost církví. Určovali výši platů duchovních a udělovali státní souhlas k duchovenské činnosti. Duchovenská činnost bez souhlasu církevního tajemníka byla trestným činem. Činnost církví bedlivě sledovala i tajná Státní bezpečnost (StB). Z obavy před ovládnutím ze strany orgánů totalitního státu vytvořily některé církve tajné paralelní (podzemní) struktury.

Návrat do života

Po roce 1989 mohou církve opět svobodně působit. Ze své závislosti na státu zejména ekonomické se ovšem vymaňují postupně. V prvních letech svobody došlo k obnovení vnitřního života církví. Byly obnovovány nejrůznější církevní organizace a řeholní řády. Církve nezapomněly ani na své obecně prospěšné působení. Po více než čtyřiceti letech byly zřizovány církevní školy všech stupňů. Vznikají charity a diakonie, které vyvíjejí řadu činností např. na poli sociální péče. Tím odlehčují státu v plnění jeho povinností a ukazují, že osobní iniciativa a touha pomoci druhému bývají v péči o potřebné efektivnější než všemocný stát. Např. všechny hospice, které působí v současné době na území České republiky, jsou provozovány církvemi a církevními institucemi.

Církevní majetek: vracet, nebo nevracet?

Otázka původního církevního majetku byla po roce 1989 předmětem mnoha polemik. Komunistický režim s úsilím zlomit jejich moc odňal církvím nejrůznějšími způsoby takřka všechen jejich majetek bez ohledu na to, zda sloužil k ekonomické činnosti, k nejrůznějším obecně prospěšným aktivitám (školství, zdravotnictví, sociální péče) či k pastoraci věřících. Při tomto zabavování církevního majetku zpravidla porušoval i své vlastní zákony. Zdálo by se, že nový demokratický režim bude chtít alespoň část těchto majetkových křivd napravit, podobně jako to učinil v případě fyzických osob, obcí či tělovýchovných organizací. Ukázalo se ovšem, že ani částečné navrácení majetku církvím nemá oporu na politické scéně. Jediným větším úspěchem tak zůstává přijetí dvou tzv. výčtových zákonů z let 1990 a 1991, na jejichž základě byly katolickým řeholním řádům vydány budovy jejich klášterů.

Měly církve nějaký majetek?

Zejména ve vztahu ke katolické církvi se pravidelně objevuje úvaha, že tato církev v minulosti svůj majetek nevlastnila, ale měla jej pouze svěřený do správy od panovníka. Pokud by tomu tak skutečně bylo, neměla by katolická církev žádné morální právo na vrácení majetku. Že se jedná o názor mylný, je zřejmé. Například již v době první Československé republiky proběhla pozemková reforma. Majetek katolické církve pozemkové reformě podléhal stejně jako majetek jakýchkoliv jiných soukromých vlastníků. Naopak veřejný majetek reformě nepodléhal. O tom, že tzv. katolický majetek je v plném vlastnictví institucí katolické církve, nepochybovaly ani soudy komunistického totalitního režimu. Tvrzení, že církve v roce 1949 svůj majetek nevlastnily, ale měly jej pouze zapůjčen, je spíše svědectvím o neochotě politické reprezentace nést odpovědnost za zločiny komunismu.

Potřebují církve majetek?

Ideál chudé církve často slouží jako argument proti církevním restitucím. Na druhou stranu se od církví očekává rozsáhlé celospolečenské působení: starost o sociálně vyloučené a národnostní menšiny, ochrana před toxikomanií a alkoholismem, pomoc osobám v sociální nouzi, humanitární pomoc a rozvojová spolupráce, provozování nemocnic a jiných zdravotnických zařízení, provozování škol, zařízení volného času mládeže apod. Takové aktivity nelze realizovat v nemateriálních podmínkách. Otázka církevního majetku má ovšem i další rozměr. Veřejnost negativně vnímá bezprostřední napojení církví na státní rozpočet, především v otázce financování platů duchovních. Toto napojení je dáno ovšem právě tím, že stát církve zbavil jejich materiální základny. Alespoň částečné navrácení církevního majetku (či jiná forma kompenzace) se tak jeví jako nutná podmínka pro ekonomické osamostatnění církví.

Vůle po shodě

Vláda České republiky se tento dlouho opomíjený problém pokusila v roce 2008 vyřešit na principu dohody. Aktéry dohody měly být jak církve mezi sebou (vždyť i ty měly o majetkovém vyrovnání často rozdílné představy), tak církve ve vztahu ke státu. Návrh vlády vycházel z myšlenky kombinovaného zmírnění křivd. Menší část původního majetku měla být církvím fyzicky vydána jednalo se zejména o majetek řeholních řádů katolické církve. Ty často žijí podle hesla modli se a pracuj, a zemědělský majetek jim tak umožňuje žít významný rys jejich spirituality. Zbylé majetkové křivdy měly být nahrazeny finanční kompenzací ve výši 83 mld. Kč. Tato částka se měla rozdělit mezi 17 církví a náboženských společností a měla jim být vyplácena v průběhu 60 let. Ani tento pokus nebyl úspěšný.

Čekat dalších 20 let?

Jak zmírnit církvím majetkové újmy z doby komunistické totality? Tato otázka je, bohužel, stále aktuální. Odkládání jejího zodpovězení z ní ovšem učinilo celospolečenský problém. Poškozenými v tuto chvíli již nejsou jenom církve. V důsledku platnosti tzv. blokačního zákona (§ 29 zákona o půdě) nelze původní církevní majetek převádět na jiné osoby. Velký rozsah zemědělské a lesní půdy je tak zákonem blokován. To způsobuje problémy především řadě obcí a měst. Díky blokaci pozemků je často znemožněna investiční výstavba a rozvoj poškozených obcí. Problém je často tak alarmující, že Svaz měst a obcí České republiky je v diskusi o církevních restitucích slyšet často nejhlasitěji. Pokud možno konsensuální vyřešení tohoto problému je v celospolečenském zájmu. Ústavní soud opakovaně poukázal na Parlament České republiky, na jehož půdě by tento konsensus měl vzniknout.

Jakub Kříž