Pohled do kuchyně inženýrů smrti

Dramatický pokrok v hospodářství a technologický rozvoj předznamenaly nárůst situací, v nichž mohou lidé náležející k západnímu civilizačnímu okruhu rozhodovat o sobě a svých záležitostech. Tyto osobní volby se však netýkají jen bytové architektury, volby automobilu nebo dovolené, ale alespoň podle převládajícího mínění i věcí vlastní tělesné integrity, ba i potomstva.** V nejabsurdnější variantě to znamená, že vlastní děti je podle tohoto pojetí možné navrhnout a vyprojektovat podobně jako kuchyňskou linku. Zároveň technologický pokrok předbíhá etickou diskusi, a to až tak, že cokoliv technicky možné je jaksi automaticky považováno i za mravně přípustné.

Kultura smrti

Když v březnu 1995 spatřila světlo světa encyklika Jana Pavla II. Evangelium vitae, snesla se na pontifika lavina kritiky. Po­ukázal totiž na naléhavou narůstající celosvětovou hrozbu lidskému životu, danou novým zlověstným společenským klimatem, které obhajuje zločiny proti životu. Tento velký papež otevřeně hovořil o kultuře smrti.

V posledních desetiletích se do života společnosti vplížily praktiky, které byly běžné v době úpadku starého Říma a nemalou měrou přispěly k jeho rozkladu homosexualita, potraty, eutanazie, okultismus, veřejné smilstvo a nevěra, celková bezuzdnost v sexuálním životě. Papež v této situaci varovně po­ukázal na skutečnost, že důsledkem odmítnutí katolické církve a jejího učení ztrácí člověk svůj smysl pro lidství, schopnost být člověkem, důstojnost i život. Kultura smrti stojí v příkrém protikladu k evangeliu života, obsaženém nejen v Písmu a učení prvotní Církve, ale rovněž v kultuře, která se na základě křesťanství formovala po dvě tisíciletí. Kultura života stála na vynikajících osobnostech z řad světců, křesťanských filosofů a zákonodárců.

Být jako bozi

Ovšem stejným způsobem měla své ideo­vé původce i papežem zmiňovaná kultura smrti. Je paradoxní, že jedním z jejích prapůvodců byl Vilém z Ockhamu (12851349), františkánský mnich vy­učující v Oxfordu a Paříži. Jeho důsledný nominalismus sloužil k teoretickému oddělení vědy a víry a předznamenal konec scholastického úsilí o jednotné univerzální vědění. Popíral zákonitosti, pomocí kterých může rozumové poznání odůvodnit věřené pravdy. Systematicky zpochybňoval principy přirozeného zákona filosoficky zdůvodněné svatým Tomášem Akvinským. Bez těchto základů se však trhá jemné předivo vztahů mezi lidskou přirozeností a Božím zákonem. Popření transcendentního vede k odmítnutí pravdy; bez objektivní pravdy se člověk stává sám sobě měřítkem, zdrojem i cílem a podléhá ustavičnému nutkání být jako bozi.

Lidstvo zbavené úcty k Bohu jako měřítku nejvyšší pravdy staví novou babylónskou věž (srv. Gn 11,19). Pod pláštíkem lidské autonomie používaly intelektuální elity protestantismu, renesance i osvícenství nauku Viléma z Ockhamu ke svému tažení proti kořenům západní kultury.

Morálka bez norem

Ve své knize Architekti kultury smrti (The Architects of the Culture of Death, Igna­tius Press, San Francisco 2004) se autoři Donald De Marco a Benjamin Wiker zaměřují na 23 osobností od první třetiny 19. století do současnosti, které různým způsobem přispěly k šíření ideí, jejichž důsledky jsou víc než zřejmé. Tito so­ciální inženýři působili v rozličných odvětvích, lišil se jejich původ a forma veřejného působení. Co je ovšem spojovalo, bylo odmítání křesťanství a popírání důstojnosti lidské osoby v duchu Evangelia. Jejich společná vzpoura proti Stvoření a kultuře života vytvořila konstrukt společnosti, ve které není Bůh slabí a maličcí tohoto světa podle této logiky nemají ochranu u Boha, ale jsou vydáni napospas milosrdenství člověka a společnosti. Dalším společným rysem těchto osobností je, že usilovaly o cílený mravní rozklad společnosti mimo jiné z důvodu vlastních psychických a behaviorálních problémů jinými slovy tito lidé chtěli, aby se jejich deviace incest, sodomie a promiskuita staly společenskou normou. Jejich morálka bez norem se měla stát jedinou normou: revoluční změny byly započaty z důvodů souvisejících s osobním životem svých autorů.

Kniha neutají svou severoamerickou provenienci, přesto je její četba nesmírně cenná i pro evropského čtenáře. Autoři na více než 400 stranách brilantně popisují rodinné a myšlenkové zázemí, období dospívání, soukromý život a podobné okolnosti, které byly deklarovanými i skrytými, vědomými či nevědomými pohnutkami pro postoje architektů kultury smrti. Pojďme si představit aspoň některé ze zmiňovaných osobností.

Utopisté

Jestliže svatý Tomáš More sepsal svou Utopii, aby dokázal, že lidstvo spoutané padlou přirozeností nemůže dosáhnout nebe na Zemi, myšlenky Karla Marxe vycházející z utopistického socialismu přímo zapříčinily vraždy a věznění miliónů lidí ve 20. století v příkrém rozporu s poselstvím Moreovy satiry.

Uctívači vůle

Arthur Schopenhauer ve svém ústředním díle Svět jako vůle a představa postuluje, že jedinou podstatou světa je slepá vůle rej bezcílných sil, které uvádí v pohyb náhoda. Pohlcovat a být pohlcován, taková je podstata všeho; neexistuje dobro a zlo, život je jen výslednice sil puzených nevědomou vůlí a jejím výsledkem je snaha o zachování sebe sama. Láska je iluze, přírodní klam. Morálka tedy nemá místo.

Eugenici a evolucionisté

Charles Darwin svými teoriemi odstranil základy důstojnosti člověka. Tento eugenik, rasista a morální relativista se rozhodl třicet století formování morálky nahradit svým evolučním relativismem. Morálka není svou povahou bytostnou součástí lidské přirozenosti jde o přežití nejsilnějšího a likvidaci slabších , to ovšem platí i o lidských jedincích, rasách a národech. Přes tyto myšlenky je Darwin dodnes opěvován.

Sexuální inženýři

Darwin učaroval i zakladatelce Národní ligy pro kontrolu porodnosti Margaret Sangerové. Deklarovaným cílem této dámy bylo zmírnění chudoby likvidací nechtěných dětí prostřednictvím plánování rodiny, za jehož nedílnou součást považovala i potrat. Její agentura na smrt úspěšně funguje i v 21. století.

Ředitel institutu pro výzkum sexuality na univerzitě v Indianě Alfred Kinsey proslul svými publikacemi Sexuální chování muže a Sexuální chování ženy. Muž mnoha řemesel, který se celá desetiletí věnoval téměř výhradně entomologii, konkrétně studiu žlabatek, blanokřídlého hmyzu působícího např. duběnky, se ve zralém věku stal psychologem, se­xuo­logem a sociologem. Ačkoliv nebyl skutečným odborníkem, jeho vliv byl hodný pozoru: zrelativizoval jeden z pilířů západní civilizace, který ještě v 19. století odděloval kulturně vyspělé národy od primitivních kmenů, a to manželskou věrnost a sexuální zdrženlivost. Přestože byl ženatý, udržoval vztahy se svými postgraduálními studenty a pod rouškou vědeckosti točil ve svém domě pornografii. Jeho teze o sexualitě, čerpající případové studie z prostředí trestanců a psychopatů, by neopustily regály akademických knihoven, kdyby neměl celou řadu zdatných následovníků a propagátorů.

K domnělému osvobození západních lidí od svědomí přispěla Margaret Meadová, kulturní antropoložka označená časopisem Time v březnu 1969 za Matku světa, třikrát vdaná žena prokazatelně udržující dlouholetý lesbický vztah s antropoložkou Ruth Benedict a ke konci života žijící s další antropoložkou Rhodou Metraux. Získala si slávu studií Dospívání na Samoi, kde líčí úžasné sexuální chování primitivních kmenů ve srovnání se zkostnatělou společností Západu.

Vyznavači slasti

Obdobně jako Marx zredukoval ekonomiku na čirý materialismus, Sigmund Freud zmaterializoval křehký svět lidského chování. Chtěl osvobodit lidstvo od svědomí odstraněním osobní viny; pomocí vědy chtěl vytěsnit náboženství, zejména křesťanství. Víru v Boha pokládal za dětinskou pověru, kterou má zdravý člověk odložit během dospívání. Zrelativizoval pojem hříchu, osobní zodpovědnosti i svobodné vůle.

Freudův žák Wilhelm Reich je pokládán za otce sexuální revoluce. Pokoušel se skloubit psychoanalýzu, marxismus, kvantovou fyziku a jógu, vytvořil například bizarní koncept sexuální politické ekonomie a došel k závěru, že libido je energií zcela standardně podléhající (dosud neznámým) fyzikálním zákonitostem. Později freudovské libido přetransformoval v tzv. orgon, energii kosmického původu, která nevzniká v těle, ale člověk je jejím příjemcem. V orgonových komorách se snažil léčit různé neduhy, domníval se, že svými přístroji dokáže měnit počasí. Vycházel z toho, že idea Boha automaticky zmizí z mysli, pokud je jedinec vystaven deviantním se­xuál­ním zážitkům. Přestože byl Reich zřejmě sovětským špionem a psychicky zcela vyšinutým jedincem, který byl na konci života zatčen, jeho myšlenky překvapivě mnozí převzali a rozvíjeli.

Reich mimo jiné postuloval tezi, že základem člověka je sexuálně pudová zvířecí přirozenost a každé dítě má být agentem sexuální změny společnosti tím, že se mu dostane od nejútlejšího věku sexuální výchovy. Osnovy tohoto předmětu měly být hlavní zbraní v boji proti rodině. Provokativní ladění hodin sexuální výchovy, domníval se Reich, mělo vést k vytěsnění morálních bariér ve vývoji celé generace dětí. Škola měla sejmout z rodičů odpovědnost za mravní rozvoj dětí. Cílená propaganda měla utvořit z nevěry, náhodného sexu a těhotenství dospívajících a jeho řešení potratem standard; morální rozklad společnosti byl Reichovým záměrem. Je až děsivé, s jakou lehkomyslností zavedl celý svět sexuální výchovu do osnov škol všech stupňů.

Obchodníci se smrtí

Trápí vás nemoc, stárnutí a nechuť žít? I zde má kultura smrti recept. Symbolem hnutí za asistovanou sebevraždu není nikdo jiný než dosud žijící Doktor Smrt, Jack Kevorkian. Zastává názor, že staří a nemocní si nezaslouží žít. Zkonstruoval primitivní zařízení, mercitron, na zabíjení nemocných. Ve společnosti bez Boha je jeho myšlenka plně logická, ne-li chvályhodná: když lidské tělo vyčerpá svou utilitárně pojatou funkci, jeho majitel může beze všeho ukončit svůj život.

Derek Humprey, další z koryfejů eutanazie, dovedl svou první těžce nemocnou ženu k sebevraždě předávkováním léky; druhá žena ji spáchala sama. Kevorkian i Humphrey se přitom netají svým obdivem k nacistickému režimu.

Bioetik Peter Singer, glorifikovaný autor knihy Osvobození zvířat, která se stala impulzem pro celosvětové hnutí za práva zvířat, je vášnivým zastáncem potratů, eutanazie a usmrcování postižených dětí. Proslul výroky o tom, že prasata mají větší právo na život než děti s postižením mozku.

Intelektuální marxismus

Jak je vidět, inženýři kultury smrti se nezastaví vůbec před ničím. Jestliže ve 20. století Amerika odolala vnější hrozbě nacismu a komunismu, neubránila se infekci kulturního, intelektuálního marxismu pod nejrůznějšími hlavičkami a nátěry. Nepřátelé života a nepřátelé Boha a křesťanství se evidentně nezastaví před ničím. Počty jejich obětí přitom žádné statistiky nevykazují.

Je třeba budovat

civilizaci života

Kniha je velmi dobře propracovaná z hlediska filosofického (De Marco je profesorem filosofie, Wiker vyučuje morální teologii) a poskytuje plejádu informací historického charakteru. Jakákoliv informace, která by mohla být považována za domněnku, je pečlivě zdokumentována citací, převážně z pera samotných protagonistů a s nimi spojených organizací a myšlenkových směrů. Informace jsou uváděny v širokých souvislostech a knihu doplňuje bohatý věcný a jmenný rejstřík.

Autoři docházejí v závěrečném shrnutí k myšlence, že člověk musí v lásce spolupracovat s ostatními na budování civilizace života. Jakkoliv se tento apel může zdát jako idealistický, je nepochybně míněn s nejvyšší vážností. Oba autoři pocházejí ze severní Ameriky a mají živé zkušenosti s probíhajícím hodnotovým bojem, který nabírá na intenzitě. Vyzývají proto Američany, aby se nebáli čelit všemi dostupnými prostředky postupujícímu mravnímu úpadku osobním svědectvím a příkladem, modlitbou, prostředky občanské nespokojenosti, veřejnou angažovaností.

Práce dobře poslouží každému, kdo chce získat základní orientaci v problematice, dostat se k informacím, které mediální mainstream pečlivě utajuje, překrucuje nebo alespoň ignoruje, získat argumenty pro uvážlivá a podložená rozhodnutí. Neměla by chybět v knihovně studentů filosofie, sociálních věd, lékařství a aplikované biologie.

Josef Mudra

Donald De Marco Benjamin Wiker:

The Architects of the Culture of Death.

Ignatius Press, San Francisco 2004,

ISBN 1-58617-016-3, 410 stran.

V současné době je připravován

český překlad publikace.