Zajatci bílého boha? Film, o kterém se hovoří

Česká televize přinesla film Tomáše Ryšky a Stevea Lichtaga o Ryškově pobytu u kmene Akha, který žije v oblasti Zlatého trojúhelníku, tedy na severu Thajska a Laosu. Ryška uvádí, že zde zjistil šokující fakta o působení misionářů a humanitárních organizací. Film vyvolal pozornost i v katolických médiích, přestože na severu Laosu žádní katoličtí kněží nejsou a aktivity katolické církve jsou zde velmi omezené. (K tomuto tvrzení viz poznámka dále.)**

Aktivity organizace Jeden svět domorodých národů (United World of Indigenout People UWIP), k níž pan Ryška patří, lze sledovat mj. podle jejích internetových stránek, což činím už několik let. Označuje se za skupinu výzkumníků, pro něž spolupráce s domorodci není prací, ale potěšením. Motivem činnosti této organizace je obava, že globalizace vymazává z lidské společnosti různost a řadě menšin hrozí zánik. Ta je jistě oprávněná: kulturní unifikace je faktem nejen na bázi mezinárodní, ale i národní (vzpomeňme, jak jednotný rozhlas a televize vymazaly z češtiny dialekty).

Zážitky pana Ryšky z akhajských vesnic jsou jistě autentické a nehodlám je nijak zpochybňovat: na výlet do Asie nemám peníze, a pokud bych měla, mířila bych jinam. Proto mají moje námitky spíše charakter otazníků, ale ty otazníky nejsou řečnické.

Přesto je film podle mého názoru manipulativní, a to nejen na první pohled (např. scéna s misionáři honícími autora připomíná majora Zemana). Abych svůj kritický pohled postavila na solidní bázi, zvolila jsem porovnání s textem nepochybně objektivním se zprávou amerického ministerstva zahraničí o stavu náboženské svobody ve světě za rok 2009. Jak známo, ukládá Zákon o náboženské svobodě v zahraničí (International Religious Freedom Act RFA) americké vládě, aby při poskytování zahraniční pomoci přihlížela ke stavu náboženské svobody v dotyčných zemích. (Moje poznámka o nepůsobení katolických kněží na lao­ském severu v prvním odstavci se opírá právě o tvrzení této zprávy.)

Nařčení misionářů

Základní obžalobou pana Ryšky proti naší civilizaci (bílému bohu) v zásadě je, že narušuje tradiční život kmene Akha a narušuje i vazby mezi lidmi (náboženskou výchovou odcizuje děti rodičům i kmeni): navíc misionáři mají ze svého působení dobrý kšeft, využívají děti i jako pracovní sílu, a  především je masivně sexuálně zneužívají.

Misionáři prý nutí domorodce zapomenout na vlastní víru. Jaká víra to je, se ale z filmu nedozvíme. Laos je většinově buddhistický, silný je tu i animismus. Thajsko je z 90 % buddhistické, zbytek tvoří muslimové. V co věří Akhové, u nichž pan Ryška strávil delší dobu? Dozvíme se jen, že na obou koncích vesnice stojí brána, jež má bránit ve vstupu duchů. Jací duchové to jsou? Bojí se jich vesničané? Proč? Vesničané prý žijí v souladu s přírodou: jsou duchové přírodními bohy? Pokud ano, nemuseli by se jich přece vesničané bát a stavět proti nim brány? Nic z toho se nedozvíme. Věřím, že pan Ryška by dokázal podrobněji odpovědět, ale z jeho filmu žádné odpovědi neplynou.

Druhým otazníkem je rozdíl mezi Thajskem a Laosem, jemuž pan Ryška nevěnuje valnou pozornost. Ten rozdíl je ale značný. Na rozdíl od Thajska je Laos komunistická země, která náboženství nepřeje: snáší sice většinový buddhismus, ale rozhodně ho nepovažuje za státní náboženství. Všechna menšinová náboženství, včetně animistického, jež zde má tradici, jsou spíše potlačována a řada věřících se octla ve vězení.

To má velký význam pro působení náboženských organizací. Vláda je striktně kontroluje, od programů až po každodenní praxi. A tady se setkáváme se zajímavou kontroverzí, totiž kontroverzí organizace pana Ryšky vůči Norské církevní pomoci (NCA): organizaci, jež působí ve více než 60 zemích a má pro Laos vypracované projekty. Pan Ryška tvrdí, že právě tato organizace je polem sexuálního zneužívání domorodců.

Pohled druhé strany

Podíváme-li se na webové stránky NCA, uvidíme jiný obraz života domorodců kmene Akha, než je poněkud disneyovské líčení autorů filmu. NCA tvrdí, že populace Akha je velmi zranitelná HIV a dalšími sexuálně přenosnými chorobami, protože její členové mají mnoho partnerů, jak v rámci kmene, tak mimo něj. Dívky začínají sexuálně žít už před pubertou, což komunita schvaluje. Výskyt sexuálně přenosných chorob je vysoký. Kvůli neznalosti hlavního jazyka země se k nim nedostanou informace o zdravotních službách. NCA je zřejmě liberálně orientovaná organizace, protože tuto situaci hodlá řešit distribucí kondomů, ale snaží se také organizovat léčbu sexuálně přenosných chorob.

Takže jsme zase u sexu. Samozřejmě si musíme položit otázku, proč by lao­ská vláda, velmi nevlídná ke křesťanským iniciativám, nevyužila obvinění organizace pana Ryšky (UWIP) a neukončila působení NCA s odvoláním na tato skandální obvinění.

Nicméně téma sexu se týká nejen Lao­su, ale i Thajska. Pan Ryška se setkal s mužem, údajně z misionářského prostředí, který ho informoval, že 80 % misionářů sem přichází šukat. Pro všechny svaté proč by to dělali? Thajsko je proslulé svým sexuálním průmyslem, získat zde prostitutky/prostituty obojího pohlaví, a zejména k sexu (nuceně) ochotné děti, je tu velmi levné. Proč by někdo volil tak obtížnou cestu, jako je misionářské působení, když si může sex s nezletilými a dětmi prostě koupit? Letadla do Thajska jsou plná sexuálních turistů ale katoličtí kněží ani evangelikální misionáři mezi nimi nebývají.

Nepřátelský bílý bůh

Zhruba někde tady se definice pana Ryšky začínají rozplývat. Misionáře nahrazují pracovníci mezinárodních organizací. A tady mu musím dát za pravdu. Po převratu jsem dva roky působila jako zmocněnec (tehdy federální) vlády pro uprchlíky, a z příslušných institucí OSN i mimo ni jsem měla smíšené dojmy. Dokonce i prestižní Amnesty International se mi začala jevit v jiném světle.

Nechápu ale, proč pan Ryška směšuje působení nenáboženských organizací (napojených na OSN) s činností misionářů. Navíc, v případě Laosu, má zřetelný podíl státní politika omezování náboženství, která už s činností misionářů nemá vůbec nic společného.

Pronásledování křesťanů v Laosu pan Ryška ve svém líčení pomíjí. Jeho nepřítelem je bílý bůh, který spojuje státní zásahy, činnost rozvojových organizací napojených na OSN i misijní působení křesťanských církví.

Problematická situace

Zlatého trojúhelníku

Významným faktorem je situace Zlatého trojúhelníku, tedy oblasti proslulé pěstováním opia. Lidé z organizace UWIP tvrdí, že pěstování opia patří k charakteristice života tamních domorodců a snahy o omezení této činnosti narušují život domorodců. Tvrdí také, že cizí vlivy (misionáři, nevládní organizace při OSN, stát) chtějí potírat pěstování opia, aniž by místním zemědělcům poskytly náhradní program. Považuji za zvláštní, že by zahraniční organizace působící v Laosu a Thajsku neznaly programy, jež uplatňuje např. USA v Afgánistánu tedy náhradu pěstování drog jinými užitečnými plodinami. Má snad obrana životního stylu domorodců zahrnovat i podporu pěstování drog?

Aktivisté UWIP se bouří proti tomu, že se Akhové mají učit používat jazyk, který jim není vlastní (thajština, lao). Problém ale je, že Akhové sami nemají písmo. Jak se má v dnešní době jejich jazyk udržet bez písma? Podle filmu se zdá, že misionáři a humanitární pracovníci tuto otázku řeší spíše výukou většinového jazyka: tento postup si netroufám hodnotit, ale autoři filmu jiné řešení nenavrhují. (Že by neznali postup bratří z Byzance, kteří k nám přišli evangelizovat vybaveni abecedou vhodnou pro naše jazyky?)

Přesídlování horských kmenů praktikuje laoská vláda už od roku 1975. Původním důvodem byly obavy z odporu proti komunistickému režimu, dnes jde spíše o prosazování pozemkové reformy. Příznivci reformy argumentují tím, že horské kmeny svým způsobem hospodaření ničí tropické lesy. Autoři filmu naopak tvrdí, že způsob vypalování lesa praktikovaný Akhy je šetrný. Ani to si netroufám posoudit. Zato je asi třeba dát autorům za pravdu v tom, že přesídlení do odlišného prostředí narušuje tradiční život kmene i jednotlivců a má i neblahé zdravotní dopady.

Nedostatek reflexe, či záměr?

Souhrnně řečeno, film směšuje působení státu, mezinárodních humanitárních organizací a křesťanských misií. Kritický divák se to sice snaží rozlišit, ale film mu to nijak neusnadňuje. Je to nedostatek reflexe jeho tvůrců, nebo prostě záměr? Druhou možnost naznačuje například diskuse studentů, kteří film zhlédli. Všichni se posílili v dojmu, že křesťanství je zlá věc. Jedna dívka řekla něco v tom smyslu, že je ráda, že žije v Česku, protože tady žádní misionáři nejsou: Ti by mě odvlekli a zneužívali, pravila.

Ryškův a Lichtagův obraz života v deštném pralese je skutečně disneyovský: život domorodců je naprostá idyla, problémy se nevyskytují. Líčení NCA je naznačuje. Znamená to, že evangeličtí misionáři lžou, nebo autoři filmu něco vynechali?

Chybějící odpovědi

Film sice přesvědčivě tvrdí, že křesťanské misie jsou zlo, ale na základní otázky neodpovídá. Kruh těchto otázek bych vymezila asi takto: také v jihovýchodní Asii (tak jako jinde) dochází pod vlivem moderního stylu života ke změnám, které narušují tradiční život venkovského obyvatelstva. V komunistickém Laosu to vláda řeší přesuny horských kmenů. V oblasti jsou přítomni křesťanští misionáři. Působí křesťanští misionáři v této situaci ve prospěch tradičních obyvatel pralesa? Stojí na jejich straně, nebo na straně sociálního inženýrství, ať už státního nebo mezinárodně humanitárního?

Odpověď jsme ve filmu nenašli. Podívala jsem se proto do našich zpráv na webu Res Claritatis.

Pokud jde o Laos, našla jsem zprávu, že obláti v roce 2006 vysvětili prvního kněze. Je domácího původu. Obláti zde přitom působí od roku 1935, po roce 1975 bylo jejich působení zřetelně omezeno. Také toto kněžské svěcení bylo opakovaně zakázáno, nakonec úřady ustoupily.

Ve zprávách se vyskytují informace o zatýkání křesťanů. V roce 2003 nasadila vláda proti křesťanům v horských oblastech chemické zbraně, uvádí Světová evangelikální aliance a Amnesty International. Už v roce 1999 vyhlásila vláda křesťanství za nepřítele číslo 1.

Na čí straně tedy stojí tvůrci filmu?

Černobílé vidění

Pokud jde o Thajsko, našla jsem pouze zprávu o činnosti španělských misionářek Nejsvětějšího srdce, které poskytují vzdělání a výuku řemeslných dovedností dívkám, aby je chránily před bludným kruhem prostituce.

A tady narážíme na další problém. Ne všechno na tradičním způsobu života je vždycky hodno chvály. V jihovýchodní Asii (i v Číně) je běžné, že rodina, která se octla v tísni, prodává své malé dcerky organizátorům prostituce. Je tedy i činnost španělských misionářek špatná? Znamená i výuka šití, kreslení, psaní na stroji, práce s počítačem, matematiky a jazyků zneužívání dětí?

Několik málo zpráv z našeho vlastního webu naznačuje, že situace horských kmenů ve Zlatém trojúhelníku má řadu dalších dimenzí, které film opomíjí. Tvůrcům filmu to zřejmě nevadí. Jsou zcela soustředěni na své poselství: co je křesťanské, je špatné.

Michaela Freiová