Friedrich Nietzsche: Život jednoho rozervance

Friedrich Nietzsche nazval sám sebe Antikristem a napsal knihu stejného titulu. Svůj ateismus obhajoval takto: Vyvrátím existenci všech bohů. Kdyby byli bohové, jak bych unesl, že nejsem jedním z nich? Z toho vyplývá, že bohové neexistují.**

Nietzsche přichází na svět roku 1844 v Röckenu u Lützenu jako syn evangelického pastora. Když je Friedrichovi pět let, umírá jeho otec  Nietzsche pak vyrůstá vychováván výlučně ženami a v duchu protestantské zbožnosti: je chlapcem citlivým a fyzicky poměrně slabým, tělesné neduživosti se ale snaží vzdorovat otužováním a železnou sebekázní.

Vzdělání Friedrich Nietzsche získává nejprve v proslulé internátní škole v Schulpfortu, kde začíná jeho vroucí a nikdy nevyhaslý vztah k řeckému starověku, poté Nietzsche studuje klasickou filologii v Bonnu a v Lipsku.

Obdivovatel Schopenhauera

Právě v Lipsku se Nietzschemu v antikvariátu do rukou dostává hlavní dílo A. Schopenhauera Svět jako vůle a představa: Friedrich Nietzsche je okouzlen, Schopenhauerovu dílu zcela propadá. Stejně jako dílo Schopenhauerovo působí na Nietzscheho dílo německého skladatele R. Wagnera, samo o sobě prodchnuté Schopenhauerovým duchem  Friedrich Nietzsche se stává nadšeným wagneriánem, ostatně, hudbu miluje a rozumí jí, sám se jí aktivně věnuje, dokáže celé hodiny dojímat a okouzlovat své posluchače klavírními fantaziemi.

Jako čtyřiadvacetiletý se Friedrich Nie­tzsche na doporučení svého učitele Ritschla (který je nadšen drobnými filologickými pracemi Nietzscheho, psanými během studií) stává mimořádným profesorem klasické filologie na univerzitě v Basileji. V roce 1870 Nietzscheho univerzitní dráhu na krátký čas přeruší prusko-rakouská válka  Friedrich Nie­tzsche se jí účastní jako dobrovolný ošetřovatel, ale poté, co brzy vážně onemocní úplavicí, se vrací do Basileje  s podlomeným zdravím pak bude bojovat až do své smrti.

Pohrdání rozumem a vírou

Pohrdal rozumem i vírou. Často si záměrně protiřečil dovolával se vášně, řečnického umění a nenávisti , jen aby nemusel kapitulovat před rozumovou úvahou. Lásku považoval za největší nebezpečí a morálku za nejhorší slabinu lidstva. Zemřel roku 1900 duševně chorý po dvanácti letech pobytu v ústavu, stižený syfilis; své poslední dopisy podepisoval jako Ukřižovaný. Byl uctívaný nacio­nálními socialisty jako jejich dvorní filosof. Přesto je i dnes vážený a obdivovaný společenskými autoritami coby hlubokomyslný a moudrý muž. Jak je toto možné?

Obdivovatele Nietzscheho je možné rozdělit do tří skupin. Jedni tvrdí, že Nie­tzsche byl vlastně ovcí přestrojenou za vlka; že jeho útočné výpady není možné brát doslova a že byl vlastně spojencem, nikoli nepřítelem, západních hodnot a institucí, kterými při povrchním čtení opovrhoval. Tito učenci se nápadně podobají řadě progresivních teologů, kteří Ježíšova slova nikdo nemůže přijít k Otci než skrze mě interpretují tak, že všechna náboženství jsou stejně hodnotná a výrok ten, kdo se ožení a svou ženu propustí, cizoloží čtou v tom duchu, že rozvody mají být promyšlené, tvůrčí a rozumné.

Druhá skupina přinejmenším vzdává Nie­tzschemu čest tím, že ho alespoň bere vážně. A třetí skupina uznává, že Nie­tzsche se téměř ve všem mýlil, že byl vlkem a nikoli beránkem, avšak má zásadní přínos pro západní civilizaci, protože jí ukazuje její temné jádro a neblahou budoucnost. Podle této logiky je snadné ukazovat prstem na černé ovce jako Nie­tzsche nebo Hitler, ale abychom citovali slavný titul švýcarského myslitele Maxe Picarda není to, co nás tak děsí, Hitler v nás? Nevypustil Nietzsche džina z láhve sekulárního humanismu? Je-li Bůh mrtev, je mrtev člověk, morálka, láska, svoboda, naděje, demokracie, duše a zdravý rozum.

Antikrist

Hlavní myšlenky Friedricha Nietzscheho shrnují názvy jeho hlavních děl. Každá kniha je svým způsobem útokem na víru: Nietzsche je stejně jako svatý Augustin zaměřen na Krista; je však na něj zaměřen jako na úhlavního nepřítele.

Jeho první kniha, Zrození tragédie z ducha hudby, zpřevrací tradiční chápání řeckého bájesloví a kultury, jejich smyslu pro řád a rozum. Pro Nietzscheho byli velkými Řeky tragičtí básníci, zatímco filosofové, počínaje Sokratem, byli mdlí a bez vášně. Západní svět následoval Sokrata, jeho racionalismus a moralismus, a odmítal druhou, temnou stránku člověka: tragickou dimenzi. Nie­tzsche zdůrazňoval tragédii, chaos, iracionalitu a absenci řádu, symbolizované Dionýsem, bohem vína, veselí a hojnosti. Tvrdil, že Sokrates přiměl svět k uctívání Apollóna, boha slunce, světla, pořádku a rozumu. Ovšem netrvalo to dlouho a Nie­tzsche jako by sám přijal Dionýsův osud: byl-li Dionýsos roztrhán Titány, nadpřirozenými monstry podsvětí, mysl Friedricha Nietzscheho byla rozcupována na kusy Titány jeho vlastního nitra.

Pryč s objektivní pravdou

V letech 187376 píše Nečasové úvahy, z nichž je nejproslulejší zejména ta druhá, nazvaná O užitečnosti a škodlivosti historie pro život, v níž se Friedrich Nie­tzsche obrací proti nemírnému šíření historických poznatků, šíření, které hrozí zahubit skutečný život. Projevem škodlivosti historie je podle Nietzscheho teorie, věda, objektivní pravda. Správné použití historie povznáší a zdokonaluje život. Život a pravdu, oheň a světlo, Dionýsa a Apollóna, vůli a intelekt staví do vzájemné opozice. Zde je patrná Nietzscheho rozpolcenost, neboť tyto prvky se doplňují.

Rouhavá pseudoautobiografie Ecce Homo vykresluje Nietzscheho, který byl ve válce pouhým sanitářem, jako mužného dělostřelce a miláčka žen. Ve skutečnosti byl Nietzsche samotář a starý mládenec, který nesnášel pohled na krev, citový skřet naparující se jako Napoleon. Co je nejvíce znepokojující: záměrně vyzdvihuje faleš a fantazii. Proč nepoužívat lež? ptá se.

Morálka slabých a silných

V knize Genealogie morálky dochází k tvrzení, že morálka je vynálezem slabých (speciálně Židů a následně křesťanů) k oslabení silných. Ovce přesvědčily vlky, aby jednali jako ovce. To je protipřirozené, tvrdí Nietzsche a jediné, co nás může z nepřirozeného vlivu morálky osvobodit, je to, že si uvědomíme původ morálky v zášti méněcenných.

Ve spisu Mezi dobrem a zlem představuje Nietzsche alternativní, novou morálku: Morálka panská je zcela odlišná od otrocké morálky, říká. Cokoli pán přikáže, je dobré z prostého faktu, že to přikázal pán. Slabé ovce mají morálku založenou na podrobení se a konformitě s masou. Protože není Boha, tvrdí Nie­tzsche, je vše dovoleno a pánové si mohou dělat, co se jim zlíbí.

Bůh je mrtev

V Soumraku model nabízí svou ústřední myšlenku, že Bůh je mrtev. S Bohem (který ovšem nikdy nežil, živila ho jen víra v Něj, tvrdí Nietzsche) umírají rovněž všechny objektivní pravdy (jelikož není mysli, která by stála nad tou naší) i objektivní hodnoty, zákonitosti a morálka (protože není jiné vůle kromě naší). Duše, svobodná vůle, nemorálnost, rozum, řád, láska to vše pokládá Nie­tzsche za modly, které nyní umírají, protože je mrtev Bůh.

Perského filosofa Zarathuštru, ale spíše jeho interpretaci z vlastního pera Tak pravil Zarathuštra, nazval novou biblí a vyzval svět, aby odhodil všechny ostatní knihy. Jeho nakažlivá rétorika oslovila celé generace dospívajících. Spisek napsal během několika málo dní v záchvatu šílenství, metodou automatického psaní. Zarathuštra putuje od města k městu a káže nové náboženství pozemské, humanistické a vzdorující: Hlásám vám nadčlověka. Člověk je cosi, co má být překonáno. Co jste vykonali, aby byl překonán? Nic než křesťanství, tvrdí Nie­tzsche, nevykonalo více pro to, aby morálka průměrnosti zakořenila v lidském svědomí a vědomí. Křesťanství, tvrdí dále, nás žene k názoru, že jsme zodpovědni za pěstování lásky, protože je to Boží vůle. Toto pojetí smotává člověka ochromujícím pocitem viny. Ten je třeba vytěsnit to je možné jedině tak, že zničíme křesťanství.

Jen vůle

Poslední spisek Friedricha Nietzscheho, Vůle k moci, ukazuje jakoby naplno a otevřeně démonický charakter jeho myšlenek. Tam, kde je Bůh mrtev, ztrácí vše smysl, není nebe, pravda, dobro cokoli, nač by bylo možné se zaměřit. Vůle k moci, hrubá síla se stává nikoli prostředkem, ale cílem sama v sobě. Život připomíná bublinu, prázdnou uvnitř i navenek, avšak zaměřenou jen na svou existenci, rozpínání a domýšlivé potvrzení sebe sama neustálou expanzí pyšného já do nesmyslné prázdnoty. Jen vůle, radí Nietzsche. Je jedno, na co se vůle zaměřuje.

V praktické rovině přináší Nie­tzsche a aplikace jeho myšlenek jen smrt a zmar, násilí a koncentrační tábory. Je příznačné, že kultura smrti a jí poplatná média a intelektuálové se sice distancují od vnějších projevů sympatií k nacismu, nepokrytě však obdivují jeho hlavního inspirátora.

Snad v nikom jiném neukázal Antikrist tak průhledně svůj program. Snad nikdo jiný neukazuje tak jasně, k čemu vede popření víry i rozumu. Ba i to, že víra a rozum nestojí proti sobě, jak si někteří lidé myslí, ale právě naopak: rozum potvrzuje víru a k pravdám víry lze dojít světlem přirozeného rozumu. Nejen spisy, ale i tragický život Friedricha Nie­tzscheho jsou pro dnešní ateisty a novopohany smutným mementem.

Josef Mudra

(mezititulky redakce)

Seriál vzniká podle knihy

Donald De Marco Benjamin Wiker: The Architects of the Culture of Death.

Ignatius Press, San Francisco 2004,

ISBN 1-58617-016-3, 410 stran.