Tajemství povolání Martina Luthera

Luther vždy tvrdil, že byl do řádu ne jenom přitáhnut, ale dokonce uvržen. Potomci považovali jeho slova nejčastěji za popis náhlého obrácení, které posunulo mladého muže směrem k fortně augustiniánského kláštera. Tento výklad je však mylný.

Protestantští hagiografové Luthera se jako ohni vyhýbali doslovnému chápání těchto slov, neboť z nich vyplývalo, že budoucí hereziarcha řeholní povolání vůbec necítil. A co víc, uvržení mohlo znamenat vznik takových vnějších okolností, které proti přání jeho samotného donutilo ho zříci se studentských radovánek Gambrinuse (pitek) a Tannhäusera (nevázanosti) a uzavřít se do klášterní cely. Skutečné důvody vstupu Martina Luthera do erfurtského kláštera augustiniánů je dodnes jedním z tajemství života původce protestantismu.

Lutherovo řeholní povolání

Podle názorů protestantských apologetů, zabývajících se Lutherem, pobožnost činila z mladého muže vzor Božího šermíře a korunováním vzorného křesťanského života musela být cesta zbožného řeholníka. Protestantský historik reformace Jean-Henry Merle d´Aubigné, když popisoval vlastnosti úžasného Lutherova charakteru, uvádí: osmnáciletý mladík se vyznačoval zajisté vážnou myslí a srdcem směřujícím k Bohu, jež Bůh dává těm lidem, z nichž chce učinit své nejhorlivější služebníky. Luther se cítil silně závislým na Bohu; tento pocit se stal v jeho srdci prostým a pevným přesvědčením, které vytváří v člověku hlubokou pokoru a vybízí ho k velkým činům [1]. Podle K. Burkeho byl studentský život Luthera tak vzorný, že mu jeho největší nepřátelé nemohli nic vyčíst. Držel se daleko od nemravných zábav svých vrstevníků, neúčastnil se hýření, pitek ani rvaček, dával přednost sboru profesorů před společností kamarádů, a pokud se setkával s těmi druhými, pak pouze za účelem společného repetitio, které je ovšem mater studiorum [2]. Lutherův životopisec T. Klein vyzdvihoval jeho vnitřní dokonalosti ještě působivěji a tvrdil, že vstup do kláštera byl důsledkem potřeby srdce, jež nutila Luthera hledat pokoj a Boha na místě, kde očekával, že ho nalezne. Podle Kleinova názoru Lutherovo řeholní povolání bylo vyjádřením železné vůle mladíka, která mu přikazovala dobývat útokem nebe [3]. Měl tedy ve své duši Martin Luther dlouho pěstované povolání k řeholnímu životu? Historky, spojující střípky faktů s fantazií autorů potřebné k zakotvení raného Luthera v koncepci předurčení, jsou často sestavovány s opravdu šavlovským popisem otřesu (s  hromy a blesky, krví a úzkostí), který předcházel rozhodnutí vstoupit do kláštera [4].

Katoličtí polemikové se nejčastěji omezovali na připomínání těch náhlých a dramatických okolností, které vedly Luthera k rozhodnutí vstoupit do augustiniánského kláštera v Erfurtu, a konstatovali jeho nepřipravenost na těžký řeholní život, vyplývající z povahových vlastností [5]. S neochotou (až do doby, kdy Lutherův život zkoumali katoličtí životopisci, otec Henry Denifle OP a kněz Hartman Grisar SI) se zabývali zkoumáním stavu duše a povahy augustiniánského řeholníka [6], jako by se obávali, že takové rozbory by mohly vrhnout špatný stín na tehdejší řeholní představené, kteří připustili k řeholnímu životu osobu, jež neměla k životu v řádu předpoklady. Současná analýza psychologického, a dokonce psychiatrického stavu reformátora se však stala podstatným prvkem fundovaných historických biografií.

Teror výčitek svědomí

Důvodem nezpůsobilosti Martina Luthera k řeholnímu stavu byly jeho povahové vlastnosti, psychický stav a také způsob života. Současní badatelé, zkoumající psychologický aspekt Lutherova jednání, se v naprosté většině omezují na analýzu vlivu tehdejší doby na duchovní stránku a charakter Luthera. Spokojují se (jako např. Ronald Bainton nebo Richard Friedenthal) s ohromováním čtenáře temným světem středověké křesťanské mystiky s ďáblem, peklem, hříšnou lidskou přirozeností a krvavým Kristovým umučením [7]. Klíč k pochopení motivů Lutherova jednání leží v něm samotném a vliv okolí sehrával ve formování jeho složité osobnosti vedlejší roli. Myšlenky, které Bainton a Friedenthal zastávají, vyrůstají více z jejich filozofických pohledů (na jednotlivou lidskou bytost pohlížejí - ve shodě s názory frankfurtské školy jako na konečný výsledek vlivu prostředí, v němž žije), než ze zkoumání ryze vědeckých.

Kněz Hartman Grisar SI upozorňoval, že vážnou překážkou k řeholnímu životu byly Lutherovy povahové vlastnosti [8]. Cholerická povaha, charakteristická pro bývalého studenta práv, se projevovala nezvykle prudkými záchvaty zloby a  krajními reakcemi na okolní podněty. Luther silně podléhal své představivosti a zároveň ignoroval názory a mínění jiných, a proto vnější okolnosti, které ho postihly, dříve než vstoupil do řádu, mohly mít na jeho rozhodnutí podstatný vliv. Když rozhodnutí učinil, nebral Luther na vědomí žádné argumenty - ani nesouhlas svého otce, ani pochybnosti svých přátel. Na povahové rysy se hromadily psychické poruchy, zaznamenávané již od jeho dvacátého roku života. Nepochopitelným pro okolí bylo kolísání jeho emočních stavů - od návalů krajní deprese až po stavy extatické euforie. V klášteře to způsobovalo podezření z epilepsie, a dokonce z posedlosti, na což vzpomínali někteří spolubratři a což zaznamenali řeholní kněží Johann Cochläus a Johann Nathin. Je třeba zdůraznit, že zmínek o jeho pobytu v klášteře, zejména o počátcích, nemáme mnoho. Filip Melanchthon, pozdější Lutherův spolupracovník, vzpomínal na teror výčitek svědomí, které hereziarcha pociťoval po celý svůj život, od okamžiku vstupu do kláštera až do posledních chvil života ve Wittenbergu. Děsivý psychický stav se projevoval návaly zoufalství, hysterie a - v krajních případech - ztrátou vědomí. Bohužel povahové vlastnosti a psychický stav Martina Luthera nezjistil převor erfurtských augustiniánů včas.

Lutherovo uvržení

Jaké okolnosti tedy přivedly Luthera ke klášterní bráně? Životopisci se shodují na tom, že jde o několik událostí, následujících po sobě v nevelkých časových odstupech, které přiměly Luthera k rozhodnutí hledat útočiště v klášteře. Všechny události se odehrály s největší pravděpodobností mezi rokem 1502 - kdy získal titul bakaláře - a 15. červencem roku 1505, kdy potom co prodal veškerý svůj majetek a za utržené peníze uspořádal hostinu pro své přátele vstoupil do kláštera.

První z dramatických událostí bylo záhadné zranění kordem připásaným k boku během jízdy na koni z Erfurtu do Mansfeldu. Určení času, místa a také podrobnosti této události způsobily životopiscům mnoho obtíží. Nehoda se měla stát hodinu poté, co se vydal na cestu (pokud byl přijímán fakt, že šlo o výpravu z Erfurtu do Mansfeldu), nebo nedaleko městských bran (když se chybně psalo o cestě z Mansfeldu do Erfurtu). Poranění stehenní tepny bylo velmi nebezpečné a do chvíle, kdy dorazil chirurg, se Luther snažil zastavit krev tak, že silně tisknul ránu. Ležel na zádech na okraji cesty a hlasitě volal k Matce Boží: Ach, Maria, pomoz mi! Ošetření a obvázání rány lékařem z Erfurtu se ukázalo jako nedostatečné. V noci již na studentské koleji se rána znovu otevřela, což u Luthera způsobilo příval hysterie, během níž si strhal obvazy. Luther, zděšený blížící se smrtí, znovu vzýval ochranu Matky Boží. Když ztratil vědomí, podařilo se unikající krev zastavit. Tuto událost komentoval herezijarcha o mnoho let později (1531) rouhavými slovy: Kdybych byl ponechán jen péči Marie, bezpochyby bych umřel. [9]

Druhou událostí byla zdrcující zpráva o smrti přítele, zabitého v souboji. Ačkoliv později se Luther pečlivě vyhýbal jakékoli zmínce o svém drahém příteli Alexandrovi [10], životopisci hereziarchy se shodují na tom, že studenta práv z Erfurtu tato smrt hluboce zarmoutila. Za nejasné informace, týkající se smrti jeho přítele, později pojmenovaného Alexander, vděčíme nejbližším Lutherovým spolupracovníkům, citujícím slova svého mistra - Hansu Mathesiusovi a Nikolausi Selneckerovi a upozorňujícím na význam oné události pro rozhodnutí vstoupit do kláštera. Luther mluvil na toto téma veřejně velmi nerad. Kněz Grisar SI zastával názor, že tato legenda nemá valnou hodnotu a nemá ani příliš velký význam, kromě tvrzení, že nežijící mladík (který zahynul v souboji?) měl spolu s Lutherem obdržet roku 1505 titul magistra [11].

Druhého července roku 1505, nedaleko Stotternheimu pod Erfurtem, zastihla Luthera , vracejícího se z rodného Mansfeldu do Erfurtu, silná bouře. Byl sám, i když někteří životopisci si spletli události a psali, že právě tehdy zahynul zasažen bleskem jeho přítel, často ztotožňovaný s Alexandrem [12]. Luther se ocitl uprostřed bouře mezi hromy a blesky, a úder jednoho z nich mu způsobil těžké poranění chodidla. Luther byl bouří tak vyděšený, že polomrtvý strachem vzýval pomoc svaté Anny, patronky horníků a ochránkyně před náhlou smrtí. Slíbil jí, že jestli přežije, stane se řeholníkem. Zachraň mě, svatá Anno, a stanu se mnichem! Tehdy měl rovněž spatřit - jak líčil svému příteli Jonasovi - děsivou vizi na nebi, kterou si vyložil jako bezpodmínečnou výzvu k řeholnímu životu. Hrůznost nebes mě přinutila vstoupit do kláštera, psal později [13]. Tímto způsobem byl uvržen do kláštera.

Lutherovo tajemství

Životopisci, opírající se o skoupé prameny, shodně poukazují na Lutherovu nechuť odhalit pohnutky vstupu do kláštera. Anebo měl co skrývat? Na tuto otázku je těžké odpovědět s úplnou jistotou. Vyplatí se však risknout hypotézu - podloženou sice jen skrovnými zápisky - objasňující Lutherovo mlčení na toto téma a také náhlost jeho rozhodnutí.

Zajisté byl nejeden z čtenářů skeptický k uvedené zprávě o Lutherově zranění vlastním kordem připásaným k boku. Tato informace, nekriticky přijímaná řadou životopisců, vzbudila oprávněné podezření až u Richarda Friedenthala, který naznačoval Lutherovy možné sklony k sebevraždě [14]. Informace o zranění tepny vlastním kordem zasunutým do pochvy zavrhoval (to nelze dokonce ani při nasedání na koně!). Předpokládal tedy, že buď se Luther pokoušel tímto podivným způsobem zaútočit na svůj život, nebo byl zraněný někým jiným. Zdravý úsudek káže odmítnout první hypotézu, což znamená, že Luther se musel buď zúčastnit bitky na kordy, nebo souboje. Tuto možnost rozebírá Theodor Emme ve své obsáhlé vědecké práci, zabývající se raným obdobím Lutherova života [15].

Životopisci se v datování událostí, spojených s rozhodnutím vstoupit do kláštera, ocitli ve velkých těžkostech. To se rovněž týká momentu zranění nohy. V Hovorech při stole (Tischreden), které písemně zachycují Lutherovy rozhovory s hosty jeho domácnosti, se při příležitosti výuky hry na loutnu, objevuje důležitá zmínka samotného Luthera, týkající se období nešťastného bodnutí se kordem do nohy, vyjádřená slovy: jako bakalář v Erfurtu [16]. To by znamenalo, že zkoumaná událost se odehrála mezi 29. zářím roku 1502 (získání bakalářského titulu) a 7. lednem roku 1505 (získání titulu magistra umění). V tomto období měl Luther pouze několikrát příležitost během delších přestávek ve studiu cestovat (patrně pěšky) do rodného Mansfeldu. Pravděpodobná příležitost (z hlediska analýzy pramenů) se naskytla v průběhu prázdnin, trvajících od 12. července do 15. srpna roku 1503, kdy Luther Mansfeld nenavštívil. Životopisci mladého Luthera, Heinrich Boehmer a Theodor Emme, se shodují na tom, že se tato událost odehrála během velikonoční přestávky ve studiu kolem 16. dubna roku 1503. [17] Víme jistě, že Luther necestoval sám, protože jakýsi jeho přítel mu přivedl pomoc, což mu zachránilo život. K dispozici máme rovněž informace, že k nehodě došlo hodinu cesty od bran Erfurtu.

Nejpravděpodobnější cesta (silnice) z Erfurtu do Mansfeldu vedla na severozápad přes Schwansee, Schlossvippach, Vogelsberg směrem na Cölledu a dále do Mansfeldu. Asi 5 km od Erfurtu (čili hodinu cesty) silnice míjela po východní straně vesnici Stotternheim, která se táhla západním úbočím vyvýšeniny Stollberg [18] (Dietrich Emme poukazuje na shodnost místa, na němž byl Luther nebezpečně zraněn, a místa, kde ho 2. července roku 1505 zastihla bouře). Co se opravdu během této cesty událo - můžeme si jen domýšlet. Luther se možná pustil do sporu s některým svým společníkem. Horkokrevní mladíci vytasili kordy, které nosili z moci císařského privilegia jako znamení příslušnosti do kruhu studentů. Porušení tepny se mohlo stát smrtelným a Luther měl hodně štěstí, že lékař dovedený přítelem (Alexandrem?) přišel včas.

Úvahy o hypotéze souboje nezadržitelně vyvolávají otázku, kdo byl Lutherovým soupeřem. Dokáže ho analýza historických pramenů identifikovat? Již citovaný Emme považuje za Lutherova protivníka erfurtského spolužáka Konrada Wiganta. Není v seznamu magistrů Artistenfakultät, což může napovídat, že přišel o život před získáním titulu (možná právě v tomto souboji!). Tyto domněnky potvrzují jisté skutečnosti. Vztahy mezi Ludery [19] a Wiganty nebyly dobré. Martinův strýc, Hans Luder Jüngere (Mladší), byl v ostrém sporu s rodinou již od roku 1499, kdy urazil jistého Tomáše Wiganta, což skončilo bitkou na kordy. Do konfliktu Hanse Ludera se zapojila celá rodina. V tomto kontextu zajímavě vyznívá informace, potvrzená pastorem Georgem Witzelem, o neúmyslném usmrcení člověka otcem Martina Luthera během hádky [20]. Soudní spisy skutečně potvrzují, že od roku 1505 do roku 1513 (po souboji?) se spor mezi rodinami vyhrotil, což se projevovalo častými bitkami a přepadeními [21]. V tomto období, přinejmenším jednou do roka (výjimkou je rok 1510), docházelo ke krvavým střetům za účasti Hanse Ludera. Je možné, že jednou z obětí rodové krevní msty byl tajemný přítel ze studií Alexander, jehož zabití kordem nebo dýkou měl způsobit zděšení a zoufalství Lutherovo?

Zda Luther v souboji zabil - nevíme jistě. Jeví se to však jako velmi pravděpodobné, neboť událost z roku 1503 byla příčinou psychického zhroucení a stavu jeho duše sžírané výčitkami svědomí, což se projevovalo obdobími deprese, které jestli je možné věřit hereziarchovým spolupracovníkům trvaly po celý jeho život. Superintendant Tolzien zdůrazňoval zoufalství rozdírající Lutherovo srdce, epileptické záchvaty, přívaly vzlykotu a slz, vyhýbání se kontaktu s druhými lidmi, jako by bolestí sužované nitro izolovalo Luthera od okolí. Tolzien se rétoricky tázal, co jiného než nesmírný strach mohlo působit takovéto příznaky [22]? Vstup do kláštera byl zoufalým pokusem nalézt záchranu před mstivým Bohem. Při příležitosti komentáře První knihy Mojžíšovy Luther potvrdil, že řeholní povolání v jeho případě nevyplynulo z pohnutky srdce, ale bylo důsledkem strachu a touhy usmířit Boha za smrtelný hřích [23].

Shrneme-li: památného dne roku 1503 Luther, který byl na cestě domů do rodného Mansfeldu, svedl souboj na kordy nedaleko vesnice Stotterheim, vzdálené hodinu cesty od Erfurtu. Šermířský souboj mensur - měl tragické následky. Luther utržil na stehně v blízkosti tepny nebezpečnou ránu, která ohrozila jeho život v důsledku ubytku krve. Podařilo se mu zachránit si život díky duchapřítomnosti anonymního přítele, pozorujícího tuto událost, který bleskově přivedl lékařskou pomoc z Erfurtu. Lutherovým protivníkem byl nejspíše student erfurtské univerzity Konrád Wigant, který pocházel z rodiny zapřisáhlých nepřátel Luderů a který s největší pravděpodobností přišel v souboji o život. Nemáme k dispozici žádné zmínky o usmrcení soupeře ani o nalezení mrtvoly na místě apod., protože jediný doklad o této události podává Martin Luther, který neměl zájem nepříjemné skutečnosti zveřejňovat. Smrt protivníka a strach ze ztráty vlastního života ve stavu smrtelného hříchu (souboj a vražda) byly příčinou Lutherovy hysterie, měly osudný vliv na jeho psychický stav a poznamenaly ho na celý život. Trýznivé výčitky svědomí, strach z Boží pomsty a z vlastní smrti se neodlučně pojí s místem souboje Stotterheimem, blízko něhož v roce 1505 měl Luther během bouře prožít děsivou vizi a být znovu zraněn na noze. Výčitky svědomí a znamení z nebe byly nakonec důvodem jeho rozhodnutí vstoupit do kláštera.

Nelze vyloučit, že klášter byl rovněž místem úkrytu před případnou odvetou ze strany Wigantů. Odvetou, která možná dříve dostihla jednoho z Lutherových přátel Alexandra. Na přelomu 15. a 16. století na území římskoněmecké říše světská a duchovní moc vnímaly souboje odlišným způsobem. Na jedné straně církevní právo, vyplývající z rozhodnutí IV. lateránského koncilu (1215) [24], považovalo mensur individuální bitky a souboje nejen za opovážlivé pokoušení osudu (souhlas se smrtí), ale i za vraždu (úmyslné zabití). Účast v souboji vylučovala ze společenství katolické církve, odnímala svátosti, způsobovala poskvrnění duše smrtelným hříchem, který není možné smýt obvyklou zpovědí. Pokání za zabití bylo dlouhodobé a těžké. V některých případech mohlo být spojeno se závazkem vykonat pokání v klášteře.

Světská moc zaujímala vůči soubojům rozporuplný postoj. Na jedné straně vžitý zvyk, zakotvený v tradici doby barbarské, a právo ordalium byly příčinou toho, že rituál souboje byl vnímán jako nezbytný katalyzátor násilí přítomného ve společnosti. Na straně druhé stálo právo knížecí, které zakazovalo konat souboje na území vymezeném městskými hradbami. V této souvislosti je důležité upozornit na skutečnost, že Lutherův příběh se udál hodinu cesty od Erfurtu, a tedy pravděpodobně za územím města. Autor traktátu Fechtbücher, známého v jižních oblastech římskoněmecké říše, Hans Talhoffer (15. stol.), nepříznivě nakloněný církevním nařízením tvrdil, že zachovávání práva na mensur zabraňuje až sedmero kriminálním zločinům, které narušují společenský pořádek. Proto značná část společnosti (a rovněž duchovních) vycházela z přesvědčení, že zabití v souboji by nemělo být považováno za obyčejnou vraždu. To se týkalo případu soudního souboje, ale jak posuzovat časté spontánní bitky, s použitím chladných zbraní, které se konaly bez soubojového rituálu a veřejného vyhlášení? Ty poslední se staly na území římskoněmecké ve druhé polovině 15. století neobyčejně populárními, zároveň s postupným rozšiřováním práva na souboj na nové skupiny společnosti. Mezi nimi se ocitli především studenti, odlišující se od zbytku společnosti oděvem, zvyky a také privilegii. Usmrcení v takovém souboji mohlo mít nepříjemné soudní důsledky. Je obtížné jednoznačně zjistit, zda klášter mohl být místem azylu před odpovědností, vyplývající z tehdejšího práva knížecího a - paradoxně - církevního, které souboje zakazovaly.

Lutherův rozmar?

Luther sám mnohdy mluvil o tom, že k řeholnímu životu neměl povolání. Byla to slova upřímná, ačkoli byla nejednou vyslovována až poté, co upadl do konfliktu s Církví. Navzdory svému zaujetí a nepřátelství Luther v té době vyzdvihoval výhody, vyplývající z řeholního života, nejčastěji se však omezoval na svobodu filozofického bádání a možnost vědecké práce. Když vstoupil k augustiniánům, vysvětloval otci a přátelům, že složil bouřkový slib a jeho rozhodnutí je nezvratné. Jako řeholník vůbec nerozvažoval o významu období noviciátu a spokojoval se s tvrzením, že mnichem se stal násilím v důsledku ohrožení svého života [25]. Když Luther hodnotil svůj dřívější způsob jednání, dokázal být občas sebekritický. Odpadl jsem od víry - a zdálo se mi, že jsem rozhněval Boha, jehož musím znovu získat svými dobrými skutky [26]. Mantra o uvržení do kláštera byla opakována v řadě ospravedlnění před neúprosným otcem. Ve věnování Janu Luderovi v De votis monasticis iudicium z roku 1521 vzpomínal: Mnohokrát jsem ti říkal, že jsem byl uvržen do kláštera násilím z nebe a mnichem jsem se stal proti své vůli a touze. Učinil jsem slib pod nátlakem a z nutnosti, zděšený nebezpečím a strachem před náhlou smrtí [27]. Luther přiznával, že doba, v níž se rozhodl na celý život, typicky charakterizovala mladého člověka, ješitného a horkokrevného. Během jednoho z rozhovorů shrnul své povolání do známého lidového rčení: Beznaděj dělá mnichem [28]. Mnoho let po rozchodu s Církví prohlásil, že to bylo rozhodnutí na hovno [29].

Přítel velmi nadějného studenta práv Marthinusa Ludhera ex Mansfeldt Justus Jonas vzpomínal, že Luther nakoupil ve městě Gotha všechny učebnice potřebné ke studiu práva, které však po 2. červenci prodal, poněvadž se rozhodl vstoupit do kláštera. Oblečení spolu s prstenem zaslal otci s dopisem, v němž ho informoval o rozhodnutí, které učinil. Co tento dopis obsahoval, si jen můžeme domýšlet, zaměříme-li se na další úryvek věnování De votis monasticis iudicium z r. 1521, v němž vzpomínal na otcův hněv způsobený jeho neuváženým rozhodnutím vstoupit do kláštera. Otcův hněv vyplýval z vážných úmyslů týkajících se budoucnosti syna a nevírou v hlubší pohnutky, které vedly k takovému rozhodnutí dvaadvacetiletého lehkomyslníka, který měl podle tehdejších klepů v Erfurtu milenku a potomky [30]. Martin se měl nejen stát právníkem, což shodně zdůrazňují všichni životopisci, ale měl také založit rodinu. Vyčítal otci, že ho chtěl bohatě oženit. Hans Luder vnímal rozhodnutí svého syna jako přechodný rozmar, a dokonce útěk před zodpovědností [31]. Syn ale prosadil svou a zcela ignoroval otcovu zlost, trvající mnoho let.

16. července roku 1505 Luther za prodaný majetek uspořádal hostinu, na kterou pozval přátele. Pobízel je k zábavě a přitom jim hrál na loutnu. Během oslavy takto vysvětlil její důvod: Dnes mě ještě vidíte, zítra již ale nebudete [32]. Přátelé se ho neúspěšně pokoušeli odvést od jeho podle jejich názoru neuváženého rozhodnutí a připomínali, že slib složený pod silným nátlakem je neplatný. Neúspěšně. Po celonočním hodování ho tedy doprovodili za smutného zpěvu veselých písní, které znali z večírků na studentské koleji u sv. Jiří, ke vchodu do kláštera. U klášterní brány se Luther zastavil s oblíbenými svazky Vergilia a Platóna a také komediemi Plauta v podpaží. Vstupoval do nového světa.

Poznámky a prameny

[1] J.-H. Merle d´Aubigné, Historya reformacyi szesnastego wieku.T. I. Cieszyn 1886, str. 109-110. Teze švýcarského historika nekriticky opakované v demaskující antikatolické práci E. G. White, Wielki bój, 8. Vydání, Warszawa 1998, (vydání 1. 1888), str. 83. Ellen White psala: Vroucí touha po osvobození od hříchu a usmíření se s Bohem nakonec způsobila, že Luther vstoupil do kláštera, přitom však zapomínala, že dříve považovala za rozhodující prvek stav mravní dokonalosti reformátora.

[2] K. Burke, Martin Luther, Wien, 1892, str. 14; 15-16. Ještě donedávna nemohli Lutherovi odpůrci nic vyčíst jeho studentským časům z důvodu velmi malého množství faktů, týkajících se tohoto období života reformátora. V současnosti se po důkladných vědeckých bádáních situace změnila.

[3] T. Klein, Luther. Der Evangelist von Gottes Gnaden , 2. vydání, Berlín 1953, str. 10.

[4] První takové srovnání provedl Lutherův spolubratr z augustiniánského kláštera v Erfurtu Pater Jan Nathin. Tvrdil o něco později, že do Luthera vstoupil ďábelský (sic!) duch apostaze.

[5] Kněz W. Krynicki, Dzieje Kościoła powszechnego, 2. vydání, Włocławek 1914, str. 402: kněz W. Umiński, Historia Kościoła, sv. II Opole 1960, str. 9.

[6] 0.H. Denifle OP, Luter und Luthertum in der ersten Entwickelung, sv. I-II Mainz-Kirchheim 1904-1905; kněz H. Grisar SI, Martin Luthers Leben und sein Werk, sv. I-III, 2. vydání, Freiburg 1927.

[7] R. Bainton. Tak oto stoję. Martin Luter. Katowice 1995, str. 21-29; R. Friedenthal, Marcin Luter. Jego życie i czasy, Warszawa 1991, str. 31-35.

[8] Kněz H. Grisar SI, op. cit., str. 34-39.

[9] Cit. z : K. Burke, op. cit., str. 14., srov.  toto téma: J.- H. Merle d´Aubigné, op. cit., str. 112; W. Lemon, Życiorys doktora świętej teologii Marcina Lutra dla zborów polskich ewangelickich, Katowice 1883, str. 6-7; A. Rondthaler, Ksiądz doktor Marcin Luter, 2. vydání Warszawa 1983, str. 8-9; M. Uglorz, op. cit, str. 24; R. Friedenthal, op. cit., str. 32; H. A. Oberman, op. cit., str. 95.

[10] Na toto téma: J.-H. Merle d´Aubigné, op. cit., str. 113; M. Uglorz, op. cit., str. 24; R. Friedenthal, op. cit ., str. 32.

[11] Kněz H. Grisar SI, op. cit., str. 39.

[12] T. Klein, op. cit., str. 10; kněz Rivaux, Opowiadanie dziejów Kościoła Rzymsko-katolickiego, sv. III, Kraków 1879, str. 5; Encyklopedia kościelna, redigoval kněz M. Nowodworski, sv. XII. Warszawa 1879, str. 433.

[13] Kněz H. Grisar SI, op. cit., str. 38, považuje tuto událost za průlom v životě jednadvacetiletého Luthera, upozorňuje na psychickou nevyrovnanost jeho charakteru; naopak R. Friedenthal, op. cit, str. 32, ji považuje za Lutherův výmysl, který měl před otcem a přáteli zdůvodnit učiněné životní rozhodnutí. Na toto téma: J.-H. Merle d´Aubigné, op.cit., str. 113-114; A. Rondthaler, op. cit, str. 9; M. Uglorz, op. cit., str. 25: R. Bainton, op. cit., str. 27; H. A. Oberman, op. cit., str. 95; A. Beutel, Luther´s life , The Cambridge Companion to Martin Luther. Red. D. K. McKim, Cambridge 2003, str. 4.

[14] R. Friedenthal, op. cit., str. 32.

[15] Přijímám některé Emmeho hypotézy za hodné úvahy. D. Emme, Martin Luther, Seine Jugend- und Studentenzeit 1483-1505, Regensburg 1986.

16WA TR 1, 46, 18: WA TR 5, 657, 10. Cit z: D. Emme, op. cit., str. 143-144.

[17] H. Boehmer, Der Junge Luther, 5. vydání, Leipzig 1952, str. 36: D. Emme, op. cit., str. 266.

[18] D. Emme se v tomto ohledu opírá o skrupulózní zkoumání J. Biereyeho, Die Erfurtem Lutherstatten nach ihrer geschichtlischen Beglaubingung, Jahrbucher d. Kgl. Adad. D. gem. Wiss. zu Erfurt, Erfurt 1917, str. 147-259.

[19] Příjmení bylo v té době psáno trochu jiným způsobem: Luder, Ludher. Das Luder - toto slovo, vyvozené podle Deutsches Wörterbuch Jakuba a Wilhelma Grimmových ze středohornoněmčiny (Mittelhochdeutsch), znamenalo v hovorové řeči a v mysliveckém žargonu zdechlinu nebo mršinu, sloužící jako návnada pro šelmy. Hanlivý význam se rozšířil od 16. století na všechny lidi, věci a okolnosti, nesplňující svůj úkol nebo účel (neřád). Této nadávky bylo vulgárně užíváno ve vztahu k lehkým ženám (mrcha, potvora). Tak to zůstalo v němčině a dánštině dodnes (en luder). Ve středohornoněmčině (Mitteldeutsch) se vyskytovalo ve tvaru louder, luder.

[20] Kněz H. Grisar SI, op. cit. str. 37.

[21] Zkoumáním soudních spisů, týkajících se rodiny Lutherů, se zabýval na přelomu 19. a 20. století Walter Möllenberg. D. Emme, op. cit., str. 120-121.

[22] Tamtéž, str. 145.

[23] Tamtéž str. 160-161.

[24] Koncilní konstituce zachovávaly v platnosti všechny dekrety a papežská ustanovení zakazující souboje. Viz Konstituce 18,2, IV. lateránský koncil, Dokumenty Soborów Powszechnych, sv. II., zprac. kněz A. Baron SI, kněz H. Pietras SI, Kraków 2002.

[25] Kněz H. Grisar SI, op. cit., str. 34.

[26] Cit z: H. Oberman, op. cit. , str. 97.

[27] W.A. VIII,573 et seq. Cit z: Documents of modern history. Martin Luther. Redigoval E. G. Rupp, B. Drewery, Victoria 1984, I, 5.

[28] R. Friedenthal, op. cit., str. 33.

[29] Cit. z: H. Oberman, op. cit., str. 95.

[30]D. Emme, op. cit., str. 159-160.

[31] Tamtéž, str. 160. D. Emme, op. cit., str. 159-160.

[32] K. Burke, op. cit., str. 15; R. Friedenthal, op. cit., str. 35; H. Oberman, op. cit., str. 95; D. Emme, op. cit., str. 260-262.