Krize, nezaměstnanost a jak dál

V krizových dobách, jako je ta, kterou právě prožíváme, roste prudce poptávka po lécích, které by od ní co nejrychleji ulevily. Je to velmi podobné, jako když selže zdraví také bychom měli rádi nějakou účinnou pilulku zaručující rychlý návrat do stavu pohody. Posledního půldruhého roku se mnoho ekonomů, žurnalistů i akademiků vynasnažilo vyjít takovéto poptávce vstříc a s nějakou radou přijít.** Jejich rady však jen rezonovaly s poptávkou po nich, dočkaly se i praktické aplikace. Nabídka rad byla totiž ze stejného žejdlíku jako poptávka: nebyly založeny na poctivé a hluboké analýze skutečných příčin krize. Podobně jako některé léky nabízející rychlou úlevu od bolesti se zaměřovaly jen na léčení symptomů krize, její skutečné příčiny nechávaly nedotčené. Ať už kvůli neznalosti, nebo z nepoctivosti, nejčastěji z obou důvodů zároveň.

Příčiny krize

Co tedy vedlo ke krizi? Vídeňský kardinál Christoph Schönborn nedávno označil za jednu z příčin světové finanční krize nerespektování Desatera, bezuzdnou dychtivost po majetku a neodpovědnost. Finanční krize byla vskutku důsledkem porušování základních hodnot svobodné společnosti, kdy každý má nést odpovědnost za své činy a dodržovat pravidla správného chování, tj. svým jednáním nepoškozovat majetek, životy, zdraví a pověst bližních.

Tyto normy byly zejména ze strany amerických bank hrubě porušeny. Selhala stará ctnost spořivost a všestranná střídmost. Lidé, nejen v USA, si zvykli žít na dluh, nad své poměry. To samozřejmě nejde do nekonečna. Na splacení dluhů vždycky dojde, musí dojít a je dobře, že dojde. Věřitelé nemají, nemohou mít a není důvod, aby měli nekonečnou trpělivost. Navíc vlády začaly lidem svou politikou soustavně umožňovat, aby přehazovali důsledky svého neodpovědného chování ve všech sférách života na někoho jiného. Lidé se naučili spoléhat na to, že když dojde na placení, zaplatí to za ně stát z daní, které vybral od jejich bližních.

Morální hazard

Ekonomové to nazývají morální hazard. A ten když se rozšíří v celé společnosti jako norma, začne být zle. Finanční krize byla vskutku gigantickým morálním hazardem a musela vyústit v hospodářskou krizi a nezaměstnanost. Zejména americké banky se spoléhaly na to, že jsou too big to fall (příliš velké, aby padly), že je vláda nakonec vždycky bude muset pomocí různých záchranných balíčků podržet. A tak lehkomyslně poskytovaly hypotéky i lidem, o kterých jim muselo být jasné, že je nikdy nesplatí. Měly z toho krátkodobý zisk, šéfové si namazali kapsy. Když navíc Clintonova administrativa politicky i legislativně měla americké banky k tomu, aby byly sociální, tj. aby nehleděly tak přísně na to, zda chudí dlužníci své hypoteční úvěry na bydlení skutečně splatí, dílo zkázy bylo dokonáno. Nemoc amerických bank se pak jako infekce pomocí sekuritizace jejich bezcenných aktiv rozšířila do celého světa. Jistě, islandské a jiné evropské banky ty bezcenné cenné papíry nemusely kupovat. Mohly se pořádně podívat, čím jsou kryté. Musely by zjistit, že kryté nejsou, že nakoupily kouř. Ale nepodívaly se, slepě věřily velkým jménům jejich emitentů. Stejně slepě, jako mnozí v USA uvěřili Bernardu Madoffovi.

Dívat se na věci

z hlediska věčnosti

Kdekdo v Evropě, ale zejména v USA, podlehl keynesiánskému vábení, navrhoval zadlužit stát a ulevit tak dnešku na úkor budoucnosti. Lordu Keynesovi to už před dobrými sedmdesáti lety opakovaně namítal profesor von Hayek. Plošné zvyšování celkové poptávky pomocí výdajů státu není dlouhodobé, ale jen krátkodobé řešení. Je to sice pilulka proti bolesti, ale nemoc neléčí. Na­opak ohrožuje budoucnost, protože udržuje při životě výrobní struktury, které měly zaniknout a uvolnit místo novým. Krize, jakkoli je nevítaná, může totiž přinést i něco dobrého. Odhalí nemilosrdně ta nejslabší místa ekonomiky, která by už neměla přežívat. Keynes Hayekovi cynicky opáčil: Pane kolego, dlouhodobě přece budeme všichni mrtví.

Asi není věty, která by jasněji a s ještě drzejší přímočarostí a ještě méně bez obalu pokládala na stůl ústřední problém postmoderní doby. Absolutní rezignaci na starou a nenahraditelnou ctnost naší křesťanské civilizace, totiž zvažovat vždycky a za všech okolností i ty důsledky našeho počínání, které přesahují horizont našeho života, dokonce jenom ty, nebo alespoň hlavně ty. Také Masaryk nás učil dívat se na věci z hlediska věčnosti, jak bývalo v křesťanské Evropě dobrým zvykem, než přišli ke slovu socialisté. Mnozí křesťané dnes možná ani nejsou dost sebevědomí na to, aby všemožným vládním poradcům, finančním expertům a politikům ostře řekli, jak moc jsou se svými záchrannými plány a balíčky vedle.

Důvěra v budoucnost

Patří k základní znalostní výbavě ekonomů, že hospodářský růst, zaměstnanost a vůbec rozkvět lze stavět jen na investicích. Investice jsou výrazem důvěry v budoucnost. Bez fundamentální důvěry v budoucnost se žádná investice nedá dělat, postmoderní nevíra ve smysluplnost dlouhodobého uvažování zabíjí budoucnost dříve, než se vůbec mohla narodit. Důvěra v budoucnost se rodí z každodenně potvrzované zkušenosti, že se právo, pravidla správného chování, nakonec prosadí i přes odpor a pletichy osob z okraje společnosti a že všeobecná snaha o vládu zákona jasně převažuje. Nic nemůže ohrožovat důvěru v budoucnost a chuť investovat více, než zkušenost marnosti, zklamané touhy po spravedlnosti, když lidé vidí, jak na finančním trhu a jinde vítězí podvodníci a zloději s podporou vysokých funkcionářů státu, jak se vyplácí podvádět a uplácet. Budování společnosti s vládou zákona je jedinou cestou z krize a k práci, která bude prospěšná bližním. Nikdo samozřejmě nemůže v souhrnu vědět, která odvětví, které výrobky a které služby takovou práci zajistí. Přesto však vždycky někdo ví, kam by se mělo jeho konkrétní podnikání nasměrovat. Musí však mít fundamentální důvěru v budoucnost, že to má smysl a že ho smí porazit jen ten, kdo si povede lépe než on, ale v žádném případě ne ten, kdo krade a švindluje. Takoví podnikatelé pak dají práci ostatním, jsou to pramínky, z kterých jedině se seběhne veletok zaměstnanosti. Ekonomové a vůbec všichni ti, kdo by chtěli radit vládě jak potřít nezaměstnanost, musí jít k těmto pramenům.

Vadnost investičních pobídek

Pochvalu si zaslouží odhodlání vlády skončit s investičními pobídkami. Konečně. Už několik let moji studenti na Národohospodářské fakultě VŠE píší diplomové práce, které stále dokola dokládají jejich vadnost. Evropská komise dělá chybu, když nad nimi přivírá oči, jsou přece jasným vybočením z pravidel férové soutěže a připuštěním role, kterou by vlády nikdy neměly vůči trhu hrát. Investiční pobídky nejsou ničím jiným než státem provozovanou korupcí zahraničních investorů a rozpoutáváním mezinárodní soutěže v nacionalismu.

Tomáš Ježek