Zajatci bílého boha. Film, kterému někteří neporozuměli.

Většina z nás nezískala příležitost pobývat v dalekých "exotických" zemích ani netráví čas studiem vědeckých textů. Přesto máme pocit, že tamním světům rozumíme a známe problémy, kterým místní lidé čelí. Jedním z příkladů je článek paní Freiové Zajatci bílého boha? Film, o kterém se hovoří. Autorka, neznalá prostředí, ba už vůbec problematiky, ke které se vyjadřuje, vydala se na dobrodružnou cestu po internetových serverech, aby dokázala, že informace, které film nese, jsou liché. Ve svých konstrukcích, jejichž základy jsou vzdáleny realitě, dokonce odsoudí autory filmu jako manipulátory a film jako protikřesťanský. Z důvodu, že čtenáři kritického článku jsou křesťané, cítím potřebu na otázky v něm kladené odpovědět a zároveň se vůči některým nařčením ohradit.** Děkuji tedy redakci Res Claritatis a paní Freiové za prostor, který mému textu věnují. Zároveň zdůrazňuji, že chápu nedůvěřivý postoj autorky, která je motivována snahou ochránit svoji církev. Zbytečně, film opravdu není o náboženství.

Na samém začátku své kritiky má autorka potřebu zdůraznit, že v Laosu žádní katolíčtí kněží nejsou. Film ovšem nic jiného netvrdí. Situaci křesťanů, ba co víc katolíků, v Laosu se jednoduše vůbec nevěnuje. Na dalších řádcích se autorka pokouší, vybavena informacemi z již zmíněného internetu, vysvětlit, jak hloupý, zlý a "disneyovský" film "ve skutečnosti" je. Stačí ovšem k poznání a hodnocení složité problematiky a souvislostí vzdálených lidí a míst displej monitoru v teplém pokoji pracovny? Pokud ano, potom je třeba zastavit veškeré výzkumy, odvolat zahraniční zpravodaje a peníze raději investovat do kvalitních displejů a rychlého internetového připojení. Jak ukázala akademická praxe, nic podobného nestačí. Jako sociální antropologové jsme povinováni opustit bezpečí knihoven, učit se minoritním jazykům a vstoupit do cizích, více či méně vzdálených světů, ve kterých pak trávíme dlouhé měsíce či roky.

Pro pořádek je vhodné krátce vysvětlit hlavní poselství filmu. V rámci své doktorské práce se věnuji antropologii rozvoje. Studuji sociální změny, které rozvojové projekty svojí činností vytvářejí. Tyto projekty mohou být realizovány státem, sekulárními rozvojovými organizacemi nebo také náboženskými rozvojovými organizacemi (tzv. Faith Based Development Organizations). A právě na problémy, které tyto rozvojové aktivity způsobují, film kriticky poukazuje. Pierre Bourdieu napsal v roce 1982 Francouzské sociologické asociaci, že sociologie náboženství je téměř nemožná. Pokud je člověk věřící, domníval se Bourdieu, potom by byl výzkum nakažen nedostatkem objektivity. Pokud by člověk věřícím nebyl, potom by analýza postrádala zkušenost víry. Ani film Zajatci bílého boha se náboženství nevěnuje. Film popisuje rozvojové projekty u minoritního horského etnika Akha. V první části se soustředí na situaci v severním Thajsku, kde působí téměř výlučně křesťanské organizace. Ve druhé části popisuje nešťastný rozvojový program státu, který byl realizován v letech 2001-2005 za asistence zahraničních rozvojových organizací v Laosu. Tolik na vysvětlenou autorce, která si klade otázku, proč film směšuje působení nenáboženských organizací s činností misionářů a státu.

V souvislosti s náboženstvím bych rád zmínil, že se autorka mýlí, když filmu vytýká absenci zmínky o tom "tradičně" praktikovaném Akhai. Tato informace ve filmu nechybí, pouze není v jeho kontextu příliš relevantní. O poznání méně ovšem rozumím souvislosti mezi znalostí akhaské víry a konverzí na křesťanství. Snaží se autorka říci, že některé náboženství je horší a "změnu" potřebuje? Na jakém základě by hodnotila zda náboženství Akhaů je či není "dostatečně špatné" a tedy vhodné na konverzi? Pokud bychom připustili, že některé náboženství je lepší než ty jiné, není možné hledat v takovém postoji podobnost s názory o svrchované rase či národu? Podobné názory obvykle plynou z pouhé neznalosti a neporozumění. Ve vyjednávání svých cílů ovšem mohou být nebezpečné a destruktivní. Zkusme pro příklad otočit role a podíl na moci. Představme si situaci, kdy Akhaové soudí křesťanství a rozhodují, zda je to Z JEJICH POHLEDU náboženství dostatečně kvalitní. Pojďme s myšlenkou dále a představme si, že Akhaové disponují relativně velkým kapitálem a mají potřebu šířit vlastní pohled na svět, vlastní víru ve vašich, nyní bezmocných a chudých, křesťanských rodinách. Co kdyby jejich nově nabytá moc a finanční zázemí umožňovali odebrat vám děti, aby byly vychovány dle jejich víry? Nyní si představte, že Akhaové při snaze o šíření vlastního pohledu na svět disponují podobnými čísly, která udává kniha World Christian Trends: Po Zemi se dnes pohybuje na 458.000 zahraničních misionářů pracujících na plný úvazek, přičemž v roce 1900 jich bylo pouze 62.000 a v roce 1970 působilo po světě na 240.000 zahraničních misionářů. Vedle nich lze napočítat dalších 5.360 zahraničních misionářů pocházejících ze zemí tzv. třetího světa, 1.135.000 domácích misionářů a 400.000 krátkodobých zahraničních misionářů. Každoročně je vytištěno a publikováno 12.800 knih a článků věnujících se misionářským aktivitám a distribuováno je na 120,7 milionů kopií Nového zákona. 4.550 zahraničních misionářských agentur evangelizuje každoročně na 4 miliony "nových duší". Náklady na misijní činnost tvoří přibližně 345.000 amerických dolarů za každého nově evangelizovaného člověka (Barrett & Johnson 2001). Připusťme, že s podobnou mocí budou disponovat Akhaové a se stejnou pílí (www.joshuaproject.net) se pokusí konvertovat všechny křesťany světa na Akhazang... Uvedu jeden příklad, k čemu dochází v akhaských komunitách po náboženské konverzi na křesťanství. Opomeňme rozvrat původních mocenských a politických institucí, které měly v akhaské společnosti kulturní a sociální opodstatnění, a zaměřme se na rodinu. "Tradiční" model akhaské rodiny představuje vícegenerační domácnost, kde se starají děti o své staré rodiče a v době, kdy "mladí" zajišťují pro všechny obživu, starají se staroušci o své vnuky. Pod vlivem křesťanských organizací se mění model rodiny na tzv. nukleární, kde domácnost tvoří pouze rodiče a děti. Prarodiče tato změna zbavuje hmotných a sociálních jistot a rodiče péče o jejich potomky. To následně nabízí křesťanským organizacím nový důvod k odebrání horských dětí na převýchovu.

Vždyť misionáři těm lidem pomáhají, může znít námitka. Zachraňují děti, když je rodiče prodají na prostituci, píše paní Freiová. A tak se vracíme k tomu, jak vzniká naše vědomí o životech a složitých problémech vzdálených lidí. Bývají to právě rozvojové organizace a média, kdo nám ono vědomí vytvářejí. A tak podobně jako média potřebují zajistit sledovanost, aby získala inzerenty, rozvojové organizace potřebují prezentovat problémy, jež řeší způsobem, který přesvědčí jejich sponzory. Mnozí antropologové tvrdí, že podstata rozvojového diskursu, se vší svou snahou o pomoc potřebným, však není ničím víc, než překroucením skutečných aktivit rozvojového aparátu. Experti působící v Thajsku s nimi souhlasí: "Ve filmu a tisku se velmi často objevuje malá Apsu, naivní akhaská dívenka prodána tátou, jež je závislý na heroinu. Je prodána překupníkovi, který ji prodá do nevěstince, odkud je pak zachráněna dynamickou nevládní organizací. Nakonec je tam obligatorní komentář, který říká, že se Asiaté nestarají o své dcery," uvádí antropolog David Feingold. Po pěti letech výzkumu, podpořeného OSN (prostřednictvím UNESCO), dodává: "V tomto scenáři moc pravdy není" (www.america.gov). Podobně jako Feingold jsem se ani já nesetkal s případem, kdy by rodiče prodali své děti. Co je ovšem zarážející, já se nesetkal s podobným příkladem ani mezi dívkami, které měly být zachráněny před prostitucí a právě proto žily v křesťanských domovech. Některé z těchto dívek jsou členky mojí sociální skupiny.

Zatímco je tedy západním dárcům vysvětlována potřeba institucionální péče v souvislosti se světem prostituce, drog či nezájmem o vlastní děti, rodiče těchto dětí řeší naprosto jiný, reálný problém. Na základě kampaně z počátku 90. let o důležitosti vzdělání, které zajistí "lepší práci" a "lepší budoucnost", snaží se akhaští rodiče umožnit svým dětem kvalitní vzdělání. A jak jim slibují pracovníci křesťanských organizací, to nejlepší jim zajistí právě oni. Nejbližšími členy sociální sítě v rámci mého výzkumu je několik mladých lidí, kteří v křesťanských domovech vyrostli. Někteří z nich spoluzaložili nový domov, ve kterém dnes pracují. Právě s těmito lidmi žiji v jedné domácnosti a mám tak skvělou příležitost studovat každodenní životy absolventů výše zmíněných křesťanských domovů a jejich rozvojových projektů. Na základě svého výzkumu jsem pevně přesvědčen, že vzdělání nedokáže Akhaům zajistit ani "lepší práci" ani "lepší budoucnost". Problémy, kterým čelí horské minority, jsou daleko složitější, strukturální. Podobnou zkušenost diskutují antropologové již od 50. let. Diskuse v rámci sociální antropologie nestojí, zda vzdělání dokáže zajistit minoritám (Ogbu by řekl nedobrovolným minoritám) a chudým onu "lepší práci" a "lepší životy". Víme, že vzdělání tuto schopnost obvykle nemá a naopak sociální nerovnosti dále reprodukuje.

Ať již je či není rozvojová pomoc funkční, její přítomnost vytváří v životech a světě místních lidí změny. Uvedu jeden příklad. Thajská vláda se opravdu snaží (mimo jiné např. v souvislosti s UNCRC, jejímž je signatářem) zajistit vzdělání i dětem z hor. Již řadu let staví školy v odlehlých oblastech. Křesťanské organizace ve stejnou chvíli vysvětlují svým donorům, že pokud by nebylo jejich práce, děti z hor nemají šanci získat vzdělání. Za finanční pomoci dobrosrdečných křesťanů z Evropy a USA, kteří mají zájem zlepšit životy potřebných, odvádějí děti z vesnic do svých domovů. Tím se mění demografie vesnic, protože z nich jednoduše mizí děti. Státní školy tak nemají dostatek studentů a následně je třeba je zavřít. Až v ten moment se stává původní propagační komunikace křesťanských organizací pravdivou.

Téma sexuálního zneužívání dětí v křesťanských domovech je téma složité a vyžaduje velký prostor. Pro potřebu tohoto textu je třeba říci, že jako sociální antropolog zaznamenávám opakující se jevy, ne ojedinělé případy. Sexuální zneužívání dětí v křesťanských domovech v severním Thajsku je opakujícím se jevem. Z dlouhé řady těchto případů mohu zmínit jeden z roku 2009, který byl vyšetřován thajskými orgány. Ředitel křesťanského domova a jeho kolega byli zatčeni za mučení a zneužívání malých horských děvčat, které měli v péči. Policejní spis uvádí, že se jednalo o holčičky mladší 15 let. Některé z nich vyšetřovatelům svěřily, že se bály, že se nedožijí doby, kdy budou moci tento domov opustit. Thawatchai Yoomark, zástupce šéfa úřadu pro ochranu žen a mladistvých v průběhu vyšetřování uvedl, že se policie domnívá, že řada dalších organizací může pracovat v podobném duchu (Meesubkwang 2009).

Přenesme se nyní do Laosu, tedy druhé části filmu. Pokud pominu fakt, že se film v této části věnuje rozvojové pomoci, která není založena či iniciována náboženskou vírou, jak nesprávně pochopila autorka, cítím potřebu tématu se krátce dotknout. Lidé v Laosu nebývají za své náboženské vyznání perzekuováni. To, co laoské úřady netolerují a tvrdě potlačují, je šíření víry a náboženské konverze. Ať se nám to líbí nebo ne, toto pravidlo platí pro křesťanské misionáře stejně jako pro buddhistické mnichy. Křesťanské misionáře to však od šíření své víry neodradí. Osobně jsem byl přítomen několika přípravám na tajné misijní cesty do akhaských vesnic. Jelikož zkušenost ukázala malý zájem laoských Akhaů o křesťanství, vozí se dnes vybraní mladí vesničané na tzv. Christian Camps do Thajska. Důvodem je mimo jiné bezpečnost misionářů, kteří tak mohou pracovat z bezpečí, které jim náboženská svoboda v Thajsku poskytuje. Po tomto náboženském tréninku jsou horalé se zlatem, penězi a mobilním telefonem posláni zpět do svých komunit, aby tam novou víru šířili. A právě tito lidé se mohou následně stát terčem represe laoských autorit. Ani výše zmíněný model se ovšem neukazuje být úspěšným a proto byl zahájen nový projekt, výstavba dětského domova v Hua Xai na hranici s Thajskem. Tam budou vybrané akhaské děti ubytovány a v budoucnu to budou právě ony, které budou aktivně šířit víru v akhaských komunitách podobně jako dnes v Thajsku. Ostatně i tak, jak bylo v květnu 1995 dohodnuto na Mezinárodní konferenci na evangelizaci světa (GCOWE) v Jihokorejském Soulu: "Konvertuj místní, dej jim know-how a peníze a oni se již sami postarají o výstavbu dalších kostelů a vytvoření nových, místních křesťanských skupin (http://www.missionfrontiers.org/). Paní Freiová se táže, zda křesťanští misionáři v souvislosti s nešťastným rozvojovým programem v Laosu působí na straně horalů. V prostředí, ve kterém lidé nemají jídlo a léky, je z mého pohledu snaha misionářů o "pomoc" formou náboženské konverze více než absurdní.

Tím se dostáváme k dalšímu tématu, konkrétní rozvojové organizaci Norwegian Church Aid (NCA), respektive k jejímu působení v laoské provincii Luang Namtha. Jak uvádí paní Freiová, církevní organizace NCA tvrdí, že "populace Akha je velmi zranitelná HIV a dalšími sexuálně přenosnými chorobami, protože její členové mají mnoho partnerů, jak v rámci kmene, tak mimo něj. ... Výskyt sexuálně přenosných chorob je vysoký." Organizace NCA však již neuvádí, že rozšíření sexuálně přenosných chorob nastalo až s rozvojovým programem, na kterém se aktivně podílela už v jeho zárodku. Zmíněný problém tedy nastal až poté, co byly vesnice přemístěny ze svých původních lokalit do míst snadno dostupných v nížinách. Nedostatek půdy, neexistence vhodné alternativy za opium a za možnost se uživit, společně s nemocemi, které horalé ve svých původních lokalitách neznali, způsobily intenzivní chudobu a hlad, přičemž mortalita v některých přesunutých vesnicích dosahovala v prvním roce po přesunu až 50-ti procent. Tehdy začíná docházet k rozpadu dřívějšíc vzorců a struktur, mnohé dohání deprese nad vlastními životy a malou vidinou lepších zítřků ke zneužívání drog a mladé dívky a ženy nutí k prodeji vlastních těl - toho jediného, co mohou zpeněžit, aby uživily sebe a své rodiny. Jinými slovy, problém, který NCA zmiňuje, také pomohla sama způsobit.

Další téma, kterému se paní Freiová věnuje, je opium, respektive jeho řízená eradikace. Opět se jedná o téma příliš složité, než aby mohlo být v rámci omezeného prostoru vysvětleno vyčerpávajícím způsobem. Nicméně musím na tomto místě souhlasit s autorkou. Opravdu tvrdím, společně se snad všemi experty a vědeckými pracovníky, že zákaz pěstování opia vytvořil v horských komunitách vážný problém. Pro toto tvrzení je důležité rozumět roli opia v akhaské společnosti. Opium pro Akha představovalo jistotu na dobu, kdy došla rýže. Za peníze z prodeje opia si ji mohli koupit. V prostředí, kde byl malý či žádný přístup k západní medicíně, západním drogám, sloužilo opium jako skvělý lék na zažívací problémy a proti bolesti. S opiem se také v akhaské společnosti pojí přísná pravidla. Jeho kouření bylo mimo léčebných důvodů povoleno pouze starým můžům. Mladí a ženy užívat opium nesměli.

Francouzský antropolog Steve Davieau ve své práci z roku 2003 píše:"Program NCA v distriktu Long vedl ke zničení tradičních ekonomik bez poskytnutí dostatečné alternativy. Tato citace je odpovědí na další z otázek paní Freiové, která "považuje za zvláštní, že by zahraniční organizace působící v Laosu a Thajsku neznaly programy, jež uplatňuje např. USA v Afgánistánu tedy náhradu pěstování drog jinými užitečnými plodinami." Na rozdíl od paní Freiové si netroufám hodnotit, nakolik jsou tyto snahy v Afgánistánu úspěšné. V případě Laosu ovšem došlo k eradikaci opia, tedy obživy pro obyvatele hor, dříve, než by jakákoli alternativa existovala, čímž byly horské komunity uvrženy ze dne na den do hluboké chudoby a hladu. Mezinárodní výzkumný team (Shoemaker & Baird 2005) ve své studii uvádí:"V době, kdy jsme dělali toto interview, nebylo NCA schopno podat žádný empirický důkaz či nezávislé potvrzení, že bylo opium úspěšně nahrazeno jinou plodinou anebo příjmem." O tragédii, kterou eradikace opia způsobila, pochybuje opravdu málokdo. Řada expertů před touto situací varovala dlouho dopředu, jelikož šlo o opakování podobného opatření realizovaného před lety v Thajsku. Přes významný úspěch ve snížení produkce opia došlo tehdy k závažným problémům na straně horských minorit a následně i dalších obyvatel země. Zatímco po zákazu pěstování opia rostla s jeho nedostatkem i cena, syntetické drogy jako amfetamin či heroin se stávaly v relativním měřítku levnějšími. Horalé tedy přešli na užívání drog syntetických, které se užívají vnitrožilně, na rozdíl od opia, které se kouří. A právě tehdy se začal šířit vir HIV. Mnozí neví, že epidemie AIDS se v Thajsku rozšířila intravenózním užíváním drog a až následně se proměnila v epidemii sexuální.

Je překvapivé, že autorka opírá svá tvrzení o informace předkládané organizací NCA, jejíž pracovníci prokazatelně sexuálně zneužívali chudé akhaské dívky ve vesnicích, kde měli realizovat pomoc. Ian Baird (2006), kanadský sociolog a humanitární pracovník působící v Laosu déle než dvacet let, píše:"Obvinění založená na videozáznamech svědectví Akhaů pobídla NCA k zahájení šetření. Přesto, že byla zpochybňována nestrannost vyšetřovatelů, jelikož hlavní vyšetřovatel pracoval pro NCA, bylo rozhodnuto, že pracovníci NCA opravdu žádali vesničany, aby jim poskytli mladé ženy na sex." V podobný moment antropolog Eizel Mazard (2006) tvrdě kritizoval NCA za zneužívání postavení vůči bezbranným vesničanům, po kterých v podmínkách nerovného dělení moci bylo vyžadováno sexuální uspokojení. Toto vážné selhání, které je ve filmu explicitně uvedeno včetně výpovědi starého akhaského muže, paní Freiová ovšem nepřijímá. V zajetí snahy o prokázání nepravdivosti filmu, zpochybňuje vyšetřování vedené pod dohledem norské vlády, tedy jednoho z hlavních donorů NCA. Paní Freiová si klade otázku, "proč by laoská vláda, velmi nevlídná ke křesťanským iniciativám, nevyužila obvinění organizace pana Ryšky (UWIP) a neukončila působení NCA s odvoláním na tato skandální obvinění." Odpověď je jednoduchá. Mimo faktu, který ukázalo norské šetření, tedy že mezi těmi, kteří zneužívali akhaské dívky, byli i vládní úředníci, potřebuje vláda chudé země, kterou Laos je, pomoc silných organizací. Podobná moc rozvojových organizací v chudých zemích není ničím vyjímečná.

Posledním tématem, kterého se krátce dotknu, je výuka indigenních dětí v jazyce většinové populace. Jazyk, někdy označovaný za kulturní kapitál etnika, může být zároveň nástrojem k asimilaci. Členové mé sociální sítě pracující v křesťanském dětském domově hovoří s velkou nelibostí o fenoménu, kdy děti, které vyrůstají v těchto institucích, přicházejí o svůj jazyk a tedy i možnost domluvit se s vlastními rodiči. Mladí Akhaové jednoduše přestávají rozumět jazyku vlastních rodičů. Kdysi jsem absolvoval školení Světové banky při jedné akci OSN na téma vzdělávání indigenních dětí. Světová banka si naprosto jasně uvědomuje potřebu nadmíru opatrného přístupu ke vzdělání domorodých minorit v jazyce většinové populace. Řečeno slovy Michaela Foucalta, bezmocné skupiny zatlačil do pozadí dominantní diskurz, tedy způsob, jímž každodenní jazyk utváří náš svět a potvrzuje soubor hodnot.

Vážení čtenáři, jsem si vědom, že jsem nedokázal v tomto textu složitou problematiku, podobně jako ve filmu, vysvětlit vyčerpávajícím způsobem. Ti, které téma zaujalo, mají příležitost přečíst si knihu Svět bílého boha příběh moci bezmocných, která se problematikou zabývá hlouběji. Ovšem již fakt, že se o filmu hovoří, vede některé k zamyšlení nad skutečnostmi a hodnotami, které jsou obvykle nekriticky přijímány a velmi zřídka konfrontovány. To, co si vážený divák či čtenář odnese, je pouze a jenom na jeho vlastním svědomí. Nezbývá mi tedy než doufat, že jsem přinesl alespoň trošku světla k otázkám, které položila paní Freiová a hlavně vyvrátil tvrzení, že je film negativně namířen proti křesťanství.

Tomáš Ryška.

Autor je interním doktorandem Katedry obecné antropologie, FHS, UK.

Pár slov na závěr...

Nikde ve svém článku nezpochybňuji autenticitu osobní zkušenosti pana Ryšky. Taková zkušenost má ovšem své limity: je omezena místem a časem. Pan Ryška byl v Thajsku a v Laosu, a to v posledních letech. Náš server mapuje činnost katolických misií po celém světě a snaží se ji zachytit i v její historické dimenzi.

Zdá se, že právě tohle panu Ryškovi uniká. Zdá se, jako by nevěděl, že např. Sestry Mariina srdce vedené lékařkou Ruth Pfau rozvinuly a realizovaly v Pákistánu takový systém boje s leprou, že se - doufejme - podařilo tuto nemoc v Pákistánu zcela vymýtit. ("Doufejme" - to proto, že zatím neuplynulo 40 let od posledního záchytu, což je maximální inkubační doba.) Přitom začínaly v oblastech, kde žádná zařízení pro tyto nemocné nebyla. Dodnes jsou omezeny tím, že Pákistán zakazuje náboženskou konverzi, takže smějí přiijímat jen dívky z křesťanských rodin. Patrně také pominul fakt, že dnes má katolická církev například v Africe bezmála tisíc nemocnic, přes 250 leprosárií atd. ... Počet škol by na něho - vzhledem k jeho filosofii - patrně dojem neudělal.

Moje poznámka o "filosofii" je důležitá. Z Ryškova filmu, knihy i dalšího textu, který mi poslal, je jasné, že neuznává význam vzdělání a rozumového poznání. V tomto bodu se ovšem s křesťany, a s katolíky zejména, nemůže shodnout. Katolická misie měla už od prvokřesťanských dob vždy také rozměr vzdělávací a právní.

Další mezery má pan Ryška ve znalostech o rozdílech mezi křesťanskými církvemi. Ve filmu má sice záběr z katolické mše, ale z jeho knihy vyplývá, že se zabýval jen protestantskými, zřejmě evangelikálními misiemi (jejich charismatické projevy označuje ovšem za "mši"). To není hnidopišství: konkrétní náboženství, konkrétní křesťanské vyznání totiž určuje, jak lidé myslí, jaká je jejich představa o světě a místě člověka v něm. Už z dob agresivní ateistické propagandy si pamatujeme, že přou-li se dva čeští ateisté, není těžké rozeznat, kdo z nich je z katolické a kdo z protestantské rodiny.

Z toho důvodu jsem "zastříhala ušima" nad Ryškovým tvrzením, že se jeho film "náboženstvím nezabývá". Nezabývat se náboženstvím určité skupiny lidí znamená nezabývat se tím, jak ti lidé myslí, jaká je jejich představa o světě i o sobě samých. Ryškou citovaného Pierra Bourdieu neznám, ale v rámci svého studia (i před ním) jsem se zabývala dílem Mircea Eliade-a a sdílím jeho názor, že "každý projev posvátného - každý rituál, každý mýtus, každá víra či podoba božství ... s sebou nese nutně pojem bytí, významu a pravdy". Pokud náboženství těchto lidí neznáme, nemůžeme přesněji určit, proč akce rozvojových organizací selhávají. V tom, že selhávají, jsem jako bývalý zmocněnec pro uprchlíky s Tomášem Ryškou zajedno, jak už jsem v původním článku uvedla.

Myslím, že mi pan Ryška neprávem vytýká, proč uvádím informace norské protestantské misie NCA. Není to proto, že bych je považovala za jediný relevantní zdroj. Je to proto, že jeho organizace se zaměřuje právě na spor s touto organizací, a proto se mi zdá fér uvést i její názor.

Téma významu opia pro horské kmeny by si zasloužilo širší rozbor, než umožňuje rámec naší polemiky. Jen na okraj se tážu, proč - je-li opium zdravé na léčení zažívacích potíží a bolestí - není jeho užívání podle místní tradice dovoleno ženám?

Na závěr bych se ráda vrátila k pojmu "bílý bůh", který pan Ryška používá jako obecné označení pro křesťanskou civilizaci, i když do něj poněkud nesystémově zahrnuje i akce místních vlád.

Křesťanská civilizace není založena na pojmu rasy. Církev vznikla na území římské říše, která také nebyla rasově pojata. K jejím nejrozvinutějším částem patřila severní Afrika a někteří z církevních Otců byli černé pleti. Změnu přineslo teprve osvícenství: až do konce 18. století Portugalci běžně světili na kněze lidi domácího původu. Myšlenka nadřazenosti bílé rasy a jejího zvláštního úkolu vznikla až s rozšířením britského impéria. Od počátku, a zejména od poloviny 20. století jsou opět svěceni na kněze i biskupy domácí Afričané, Asijci, Latinoamerikánci a další. katolická církev dnes představuje populaci rasově pestrou, přičemž nejvíce roste právě v Africe a v Asii. Stejně je tomu u většiny evangelických církví.

Myslím, že už samotný pojem "bílého boha" naznačuje určitou předpojatost, která se mísí s nepochybně dobrými úmysly autora.

Michaela Freiová