Francis Galton: Vědec, který chtěl vylepšit lidskou rasu

Francis Galton vynikal v nesčetných oborech vědy. Rozpracoval metody aplikované statistiky (především metodu výpočtu korelací mezi proměnnými), prozkoumal a zmapoval rozsáhlé oblasti na jihu Afriky, lidstvo mu vděčí za moderní meteorologické mapy, používání dotazníků v psychologii, kompozitní fotografii a funkční systém identifikace otisků prstů. Vysokofrekvenční píšťala pojmenovaná po něm se dodnes používá pro výcvik psů.

Všestrannost Francise Galtona z něj činí vskutku jedinečného génia. To vše by mu až do dnešních dnů bylo ke cti, kdyby výčet Galtonových úspěchů nezastínil děsivý přídomek: zakladatel eugeniky, studia metod k dosažení co nejlepšího genetického fondu člověka.**

Dětství a mládí

Galton se narodil roku 1822 poblíž anglického Birminghamu a pocházel ze zámožné, intelektuálně zaměřené rodiny. Dědové z obou stran byli členy Lunar Society, elitního klubu špičkových přírodovědců, filosofů a průmyslníků. Francis Galton byl vnukem přírodovědce Erasma Darwina, a tedy bratrancem Charlese Darwina. Vyspěl dříve, než bylo obvyklé; v pěti letech četl Homéra, číst začínal prý již ve dvou letech. Jako mladík začal studovat medicínu, ale když roku 1844 zdědil po otci horentní sumu peněz, vydává se na vlastní vědeckou dráhu. Měl vazby na Královskou geografickou společnost, založenou roku 1830 králem Vilémem IV., a jejím prostřednictvím se v letech 18501852 účastnil expedice do dosud neprobádaného vnitrozemí dnešní Namibie. Používal kombinaci diplomacie a vyhrožování a tím se mu podařilo v provincii Damaraland zažehnat letité kmenové války. Posbíral rozsáhlá zeměpisná data a do Británie se vrátil s věhlasem.

Když jeho bratranec Charles Darwin vydal v roce 1859 knihu O původu druhů, stal se Galton nadšeným evolucionistou. Z Darwinových poznatků vyvodil, že dědičnost musí být příčinou rozdílů v inteligenci a schopnostech jednotlivých lidí. Ale kvalitativní zlepšení lidské populace prostřednictvím přirozeného výběru viděl jako příliš pomalé a nahodilé. Byl toho názoru, že kontrolovaný umělý výběr by mohl a měl zrychlit rozvoj lidstva a jemně vyladit požadované vlastnosti lidí, podobně jako při domestikaci zvířat a rostlin. Již tehdy napsal: Kdyby byla věnována jen dvacetina úsilí a nákladů, které jsou vydávány na šlechtění koní a dobytka, na zlepšení kvality lidí, jakou plejádu geniálních osobností bychom mohli stvořit!

Zrození eugeniky

V roce 1883 poprvé použil termín eugenika, jako název pro vědu o tom, jak pomocí genetiky zlepšit kvalitu rasy. Vzniku eugeniky předcházela dlouhodobá polemika o rozdílnosti lidských ras. Už roku 1855 tvrdil francouzský hrabě Arthur de Gobineau ve své Eseji o nerovnosti lidských plemen, že hlavní hybnou silou dějin byly vždy zděděné rasové vlastnosti. Bílá rasa byla podle něj jasně nadřazena všem ostatním a byla fyzicky i duševně nejhodnotnější. Jelikož Galton po vzoru Darwina považoval dědičnost za klíčovou, sestavil seznamy významných mužů vědy a literatury. Zjistil, že mají příbuzné, kteří zaznamenali nějaký úspěch, v mnohem vyšší míře, než jaká by mohla být považována za náhodu. Poněkud zapomínal na faktor výchovy a vlivů prostředí.

Horlivě se pustil do měření kvantitativních proporcí lidských jedinců. Belgický vědec Adolphe Quetelet ukázal, že křivka četnosti objemů hrudníku skotských vojáků má zvonovitý tvar. Galton se snažil vytvořit podobnou křivku četnosti inteligence jedinců a rozdělil mužskou populaci Anglie podle intelektových schopností do čtrnácti tříd od géniů až k těm, které považoval za méně inteligentní než psy. Křivky inteligence vypracoval i pro různé rasové skupiny a následně je srovnával. Afričtí černoši byli v průměru o dva stupně níže než Anglosasové, nejnižší kategorií byli domorodí Austrálci.

Eugenika jako nástroj státu

Galton se domníval, že politika v této oblasti bude nezbytná, protože lidské rozumové schopnosti se vzrůstající složitostí společnosti klesají. Tato teze nebyla přitom správná; Galton vyrůstal v době, kdy intelektuálně zdatní jedinci s přehledem zvládali mnoho vědních oborů (ostatně jako on sám) a nedokázal se smířit s přílišnou specializací odborníků nastupující generace. Tvrdil, že antičtí Řekové byli v inteligenci naopak průměrně o dvě příčky nad viktoriánskými Brity bílé pleti. Nabídl jako důkaz, že aténská pospolitost byla publikem pro divadelní či literární díla takové kvality, kterou by sotva ocenil průměrný Brit, jehož intelekt lze na první pohled zjistit podle nabídky nádražního novinového kiosku.

Galton byl otevřený všem metodám, jimiž mělo šlechtění probíhat. Představoval si, že by k němu mohlo docházet na dobrovolné bázi, kdy by vybrané rodiny vytvářely společenské jednotky oddělené od většinové společnosti; pokud by byly obětí persekuce, emigrovaly by a vytvořily novou společnost jinde. Ovšem Galton si myslel, že by bylo v pořádku, pokud by ústřední roli v eugenice hrál stát. Ti, kteří jsou eugenicky dobře vybaveni, by dostávali vládní subvence, aby se mohli rozmnožovat. Naopak lidé, jejichž reprodukce je nežádoucí, by museli zůstat svobodní, v opačném případě by byli prohlášeni za nepřítele státu.

Nedostatek vědeckosti i lidskosti

Galton si zachoval rozsah svých zájmů, avšak dědičnost byla tématem, o které se zajímal čím dál víc. Zkoumal dvojčata, aby odlišil vliv přírody od vlivu výživy. Založil laboratoř, která měla sbírat údaje o fyzických a mentálních vlastnostech řady jedinců; bylo-li cílem zlepšit kvalitu lidstva, bylo nejprve nutné zjistit současný stav. Během třídění dat vytvořil teorii korelace a regrese k průměru. Kupříkladu zaznamenal, že děti vysokých rodičů bývají vysoké (korelace), ale rovněž bližší k průměru výšky svých vrstevníků (regrese). Tuto regresi nesprávně interpretoval jako tendenci přírody k průměrnosti; ve skutečnosti jde o statistickou zákonitost, která se vztahuje i na neživou přírodu, např. sněžení relativně nepravděpodobné extrémní situace jsou následovány pravděpodobnějšími, méně extrémními jevy.

Jaký byl Francis Galton v soukromí? Sotvakdo by mu mohl vyčítat rodinný život; byl vzorný manžel. Na africké expedici se projevil jako velmi obětavý a velmi dbal na to, aby expedice nevedla ke ztrátám na životech. Jisté je, že se zároveň choval jako snob, a to až obludných rozměrů. To se projevovalo, bohužel, i v jeho vědecké práci. Byl schopný činit dalekosáhlé závěry, aniž by měl pro své hypotézy dostatečné zdůvodnění, někdy mu důkazy chyběly zcela. Francis Galton odmítal charitu a solidaritu s chudými, protože uměle napomáhají přežít neschopným. Do své smrti roku 1911 zažíval ohromný zájem o eugenickou teorii a vznik nesčetných vědeckých společností a časopisů.

Drastické důsledky eugeniky

Galtonovy eugenické poznatky byly s největší vážností přijaty jinými vědci, ale častěji též ideology, zejména nacionálními socialisty. Vedle nich byl populární i mezi levicovými intelektuály, kteří vnímali cokoli spojené s naukou o dědičnosti jako progresivní téma. V roce 1927 rozhodl Nejvyšší soud USA v případu známém jako Buck vs. Bell, že nucená sterilizace ženy je oprávněná a ve veřejném zájmu, s tím, že tři generace imbecilů jsou víc než dost.

Méně se dnes připomíná, nakolik eugenika ovlivnila západní svět. Jen ve Spojených státech bylo nedobrovolně sterilizováno asi 60 tisíc osob z třiceti států USA, a to podle zákonů z první poloviny 20. století, které důsledně vycházely z eugeniky. Týkalo se to tělesně i mentálně postižených, duševně nemocných i sociálně nepřizpůsobivých. Eugenika stála rovněž u zákazů a restrikcí imigrace, rasové segregace a zákazů sňatků mezi příslušníky odlišných ras. V socialisty ovládaném Švédsku byly nucené sterilizace na denním pořádku ještě v 70. letech 20. století.

Sporné postuláty eugeniky

Mýlil se Galton, když usiloval o vylepšení lidstva biologickou cestou? Eugenika, pomineme-li její děsivé konotace politického rázu, které stály u jejích základů, byla založena rovněž na dosti sporných až pochybných postulátech z přírodních věd. Při kategorizaci lidí do skupin podle inteligence pracoval s vágními pojmy, jako např. významnost zkoumaných jedinců. Systematicky podceňoval vlivy prostředí a nasbíraná data měla sloužit jen k potvrzení předem určených hypotéz či spíše dojmů Francise Galtona, nikoli k nalezení pravdy. A samozřejmě měly jeho ideje silný politický dopad. Pokud by lidé neplnili určené úkoly dobrovolně, měly být použity donucovací prostředky. Co kdyby se lidé z odlišných prostředí i přes zákaz nepřestali mísit? Co kdyby nechtěli mít účast na společnosti založené na eugenice? Galton nepředpokládal eugeniku s brutalitou nacionálních socialistů, ale donucení blíže neurčenými prostředky se nebránil.

Nové úklady proti životu

Po drastických důsledcích použití eugeniky ve 20. století by se zdálo, že tento nástroj kultury smrti zmizí v propadlišti dějin. Překotný pokrok biotechnologie a genového inženýrství vyvolává mnoho otazníků. Nové technologie umožňují diagnostiku dědičných chorob a vad plodu. Ty nevyhovující jsou často doporučovány k utracení. Druhou metodou, která je však zatím spíše věcí budoucnosti, je cílené inženýrství spojené s umělým oplodněním, které zatím má podobu výběru vhodného dárce vajíček či spermatu, výhledově se však s postupem rozvoje genetiky předpokládají i zásahy do genomu vajíček, embryí či zygot. Jan Pavel II. v encyklice Evangelium vitae (zejm. čl. 14) tyto nové úklady proti životu s prorockou prozíravostí odsoudil. V téže encyklice nás tento velký papež nabádá: Lidský život pramení z Boha, je jeho darem, jeho obrazem i stopou, účastí na jeho životodárném duchu. Proto jediným Pánem tohoto života je Bůh: člověk o něm nemůže rozhodovat podle své libovůle. Tuto moc však Bůh neuskutečňuje jako hrozivou nadvládu, ale jako starostlivou a laskavou péči o své stvoření. Pokud lidstvo začne uplatňovat pro právo žít měřítko výkonu, vrátilo by se do období barbarství, o němž jsme se domnívali, že bylo již navždy překonané.

Josef Mudra

(mezititulky redakce)

Seriál vzniká podle knihy

Donald De Marco Benjamin Wiker: The Architects of the Culture of Death.

Ignatius Press, San Francisco 2004,

ISBN 1-58617-016-3, 410 stran.