Charles darwin (II.): Člověk z opice, méněcenné rasy a eugenika

Poté, co jsme v předchozím díle nahlédli do života Charlese Darwina, je namístě seznámit se s jeho myšlenkami, a to s důrazem na společensko-mravní a antropologické problémy. Když Darwin roku 1859 publikoval svou ústřední práci O vzniku druhů přírodním výběrem, kde poprvé zveřejňuje své názory na evoluci, bylo mu padesát let. Kniha je dodnes považována za základní pilíř moderní biologie. Popisuje zevrubně teorii evoluce a argumentuje proti názoru, že organismy byly stvořeny Bohem tak, jak je známe dnes. **

Chlupatí opičáci, mořské larvy

Ovšem myšlenku, že člověk pochází z opice, vyslovuje naplno až téměř o dvě desetiletí později, roku 1871 v knize O původu člověka: Sledujeme-li zárodečný vývin člověka, homologické shody, které ho spojují s nižšími živočichy () a zvraty, jimž podléhá, můžeme si ve svých představách alespoň částečně vybavit, jak asi vypadali naši dávní předkové a umístit je byť jen přibližně na jejich správné místo v živočišné soustavě. Poznáváme tak, že člověk pochází ze čtvernohé, srstí pokryté a ocasem vybavené bytosti, která žila pravděpodobně na stromech a byla obyvatelem Starého světa. Kdyby zkoumal celkovou stavbu tohoto tvora přírodovědec, zařadil by jej jistě mezi čtyřruké savce, stejně tak, jako naše ještě dávnější předky, opice Starého i Nového světa. Čtyřrucí a všichni vyšší savci pocházejí pravděpodobně z jakéhosi dávného vačnatce, když ten prošel dlouhou řadou rozličných forem, jež vzešly z jakéhosi tvora podobného obojživelníkům, a tento tvor zase vyšel z živočicha blízkého rybám. Zdá se, že v šerém tajuplném dávnověku byl společným předkem všech obratlovců vodní živočich vybavený žábrami, s oběma pohlavími zastoupenými u každého jedince a s nejdůležitějšími orgány těla jako je mozek a srdce nedokonale vyvinutými nebo ještě vůbec neexistujícími. Tento živočich se podobal spíše larvě dnešních mořských sumýšů, než kterékoliv jiné nám známé bytosti.

Zcela převrací do té doby zažitou antropologii: člověk nemá svůj původ a cíl v nekonečně milujícím Bohu, který jej stvořil ke své slávě jako svobodnou bytost se složkou tělesnou, duševní a duchovní. Naopak je výsledkem téže evoluce, která se vztahuje na nejprimitivnější organismy. Sám Darwin očekává silně negativní reakci: Hlavní závěr, k němuž jsem došel, totiž že člověk pochází z nějakého nižšího živočicha, bude připadat řadě lidí bohužel silně znechucující. Vlna kritiky na sebe nenechala čekat, autor však za svými závěry pevně stál a opíral je o domnělé důkazy.

Vydávání Monitoru je financováno výhradně z dobrovolných darů Vás, čtenářů. Budeme vděční, pokud se rozhodnete Monitor podpořit darem, abychom mohli v této službě pokračovat.

poslat dar

300 Kč 500 Kč 1 000 Kč

DAROVAT 500 Kč

Tištěný publicistický čtrnáctideník Monitor bude ve vaší poštovní schránce každý druhý pátek. Zasílání je bezplatné a je hrazené výhradně z darů čtenářů.

OBJEDNAT MONITOR

Aplikace Schopenhauerovy idee

Po čase doplnil tuto studii kapitolou O pohlavním výběru. Právě zde Darwin rozvíjí a vysvětluje svou teorii pohlavního výběru, který podle jeho přesvědčení hraje důležitou roli při utváření vnějšího vzhledu vyšších živých organismů. Po rozsáhlém úvodu do problematiky uvádí konkrétní případy pro jednotlivé živočišné skupiny, přičemž nejvíce pozornosti věnuje ptákům. Jde o dílo nabité zajímavými vědeckými poznatky. Je pozoruhodné (a nepříliš často se na to poukazuje), nakolik je Darwinova teorie evoluce, původu člověka z opice a pohlavního výběru biologickou aplikací Schopenhauerovy ústřední ideje, totiž slepé, bezcílné vůle k životu, nelítostné podstaty bojů v přírodě i lidské společnosti.

Ohledně rozporu s rozšířenými představami nebyly Darwinovy poznatky nikterak průkopnické. Teorie evoluce nevznikla po proslulé výpravě na Galapágy, ale už desítky let živořila na okraji vědy. Darwin však pomohl tuto teorii zpropagovat. Nabízí se otázka, proč Darwin čekal tak dlouho na zveřejnění své teorie o původu člověka. Důvod byl prostý: nechtěl se ve vědeckých kruzích znemožnit jako jeho učitel Robert Grant, a proto rafinovaně vyčkával na ohlas své teorie o původu druhů.

Navzdory opakovaným zápasům s nemocí během posledních dvaceti dvou let svého života se Darwin nutil do práce a jeho experimenty, výzkum a psaní pokračovaly. Publikoval úryvky své teorie, ale kontroverznější aspekty jeho velké knihy lidský vzestup od dřívějších zvířat, mechanismus pohlavního výběru, stejně jako doporučující možné příčiny podtrhující vývoj společnosti a lidských duševních způsobilostí byly ještě neúplné.

Darwin zemřel v Downe v anglickém hrabství Kent dne 19. dubna 1882. Chtěl být pohřben na místním hřbitově, ale na žádost Darwinových kolegů a na počest jeho významnosti zařídil William Spottiswoode, prezident Královské společnosti, pro Darwina státní pohřeb a jeho ostatky jsou uloženy ve Westminsterském opatství, v blízkosti hrobu Isaaca Newtona. Kéž by byly pravdivé příběhy, které se rozšířily o okolnostech Darwinovy smrti, totiž že na smrtelné posteli volal Ježíše. Darwinovy děti tato tvrzení vyvrátily a označily je za produkt propagandy křesťanských skupin. Sám Darwin koneckonců zpochybnil podobné příběhy, jež kolovaly o jeho dědovi.

Společenské důsledky Darwinovy teorie

Krátce po Darwinově smrti došlo k náhlému vzedmutí vlny eugenické teorie, a to v celém euroatlantickém prostoru. Proud nabyl zvlášť neblahých důsledků v nacistickém Německu. Jistě nelze vinit Darwina ze zločinů nacistického režimu, avšak již z knihy O původu člověka lze nade vší pochybnost prokázat, že byl Darwin horlivým zastáncem eugeniky, rasistou a mravním relativistou.

Není záměrem tohoto seriálu jakkoliv přispívat do debaty o přírodovědeckých otázkách nebo snad o způsobu výuky biologie, která v současné době živě probíhá zejména v Americe. Ukažme si však, čím přispěl Charles Darwin kultuře smrti.

Své argumenty použité ve studii O původu druhů týkající se přirozeného výběru, který přinesl obrovskou druhovou rozmanitost fauny a flóry, mechanicky vztáhl v knize O původu člověka na lidskou společnost, konkrétně na vývoj morálky. Odstranil dvě tisíciletí tradice formování přirozeného zákona a použil pro vysvětlení geneze morálky zcela stejné schéma jako na živou přírodu: za ústřední sílu mravního a společenského pokroku prohlásil boj o život. Darwin předpokládal, že lidský jedinec je přirozeně nespolečenský a nemorální společenským a morálním se stal v důsledku historického vývoje.

Darwin nenabízí oproti zažité představě žádnou dovršenou ani vnitřně koherentní teorii. Je plný logických rozporů, používá mlhavé pojmy a myšlenkové formule. Myšlenka přežití nejsilnějšího je prázdnou formulí, je-li aplikována na člověka a lidskou společnost. Za nejsilnější jsou označeni aktuálně přeživší. Darwin směšuje popis s hodnocením. Absolutním měřítkem výkonu je přežití to ideologicky ospravedlňuje ty, co přežili. To ovšem nutně znamená, že třeba nenarozené děti nebo staří a bezmocní v tomto pojetí nemají hodnotu.

Teorie relativizace lidskosti

Byl Darwin rasista? Ocitujme si úryvek z knihy O původu člověka: Člověk dosáhl svého současného postavení vlivem faktorů, o nichž jsme právě pojednali, a snad ještě působením dalších, které dosud nebyly objeveny. Od té doby, kdy se stal skutečně člověkem, rozdělil se na různé rasy, či, jak bychom mohli říci výstižněji, na různé poddruhy. Některé z nich, na příklad černošské a evropské, jsou tak odlišné, že kdyby někdo bez dalšího vysvětlení předal několik jejich exemplářů některému přírodovědci, bezpochyby by je považoval za dobré a pravé druhy. Tuto myšlenku dále rozvíjí směrem, který nenechává čtenáře na pochybách, že některé rasy jsou vývojově vyspělejší, a jiné méněcenné.

Je až děsivé, nakolik se tyto myšlenky uchytily a ve 20. století nalezly pokračovatele v tzv. sociálních darwinistech. Jak je patrné, pokud jde o základy eugeniky, rasové teorie i morálního relativismu, nejde tedy v první řadě o zneužití Darwina, ale o jeho vlastní myšlenky.

Slepá vůle k životu, nebo rozum a svobodná vůle?

Morální sféru člověka a společnosti nelze redukovat na biologickou podstatu. Darwin zcela zapomíná, že člověk má rozum a svobodnou vůli. A tento člověk je zván do plnosti života, který daleko přesahuje hranice jeho života zde na zemi, protože spočívá v účasti na životě samotného Boha. Kultura života, slovy Jana Pavla II. v úvodu k encyklice Evangelium vitae, sleduje především to, aby byla opět jasně a jednoznačně potvrzena hodnota lidského života a jeho nedotknutelnost a zároveň aby byla všem lidem i každému jednotlivci ve jménu samotného Boha adresována tato důrazná výzva: chraň a opatruj, miluj a zachovávej život, život každého člověka! Pouze na této cestě nalezneš spravedlnost a pokrok, pravou svobodu, pokoj a štěstí!

Josef Mudra

Seriál vzniká podle knihy Donald De Marco Benjamin Wiker: The Architects of the Culture of Death. Ignatius Press, San Francisco 2004, ISBN 1-58617-016-3, 410 stran.