Poznámka k týdnu - Jsou si náboženství rovna podobně jako lidé?

17.03.2010,

Náš redakční život i stránky tohoto čísla zpestřila odpověď pana Ryšky na recenzi Michaely Freiové, v níž si vzala na mušku jeho filmový dokument V zajetí bílého boha. Kolegyně na mnohé Ryškovy námitky odpověděla, ale snad by bylo prospěšné vysvětlit ještě pár důležitých věcí, třeba ohledně kvality různých náboženství a kultur...**

Vydávání Monitoru je financováno výhradně z dobrovolných darů Vás, čtenářů. Budeme vděční, pokud se rozhodnete Monitor podpořit darem, abychom mohli v této službě pokračovat.

Autorova argumentace vychází z toho, že všechna náboženství jsou si rovna. Chápu, že pro kulturního antropologa je asi z profese dívat se na etnikum, kulturu a potažmo náboženství jako na fenomény, jejichž konkrétní skutečnosti jsou si rovnocenné. Náboženství je potom pro něj pouhou součástí kultury, a ne ona jeho plodem. Ale hlavně se nemohu zbavit dojmu, že Ryška aplikuje princip rasové rovnoprávnosti v odpověď na otázku, zda mají jednotlivá náboženství stejnou hodnotu. Byť je v zákoně hanobení těchto věcí pod jedním paragrafem, jedná se o dvě zcela odlišné věci. Nemusí to tak ovšem vidět ten, pro koho je kult a kultura jenom pověstnou společenskou nadstavbou nad výrobní základnou (jak si to ještě dobře pamatujeme z povinné školní marxisticko-leninské indoktrinace). Lidé jsou si mezi sebou jistě rovni, a stejně tak etnika, avšak jejich kulturní dědictví přes nenahraditelnou jedinečnost každého z nich si rovna nejsou, ani nemohou být. Nejsou si totiž rovna náboženství, z nichž ty kultury vycházejí, protože ta se od sebe odlišují mírou poznání transcendentní skutečnosti. Pro pana Ryšku jakožto vědce, navíc jeho oboru, by neměl být takový problém porovnat si, nakolik které náboženství odpovídá přirozenosti člověka nejlépe. Určitým vodítkem by pro něj mohl být přístup především současných katolických misionářů (abychom vyloučili misie s politickým pozadím, jež v historii najdeme též). Úspěšné byly a jsou především ty misie, kde se misionář nejprve stal jedním z těch, jimž chtěl přinést světlo evangelia. Proto není třeba nic vytýkat autorovu popisu, jak to dopadá, působí-li někdo ať už misijně, či rozvojově ze své západní bubliny.

Ryška vnímá jako škodlivé některé sociální následky konverzí ke křesťansví. Zmiňuje, ovšem bez bližšího vysvětlení, rozpady vícegeneračních rodin - jak s tím jde dohromady skutečnost, že pro křesťany jinde na světě bývá právě takový rodinný model typický? Nejde spíš o všeobecný rozpad tradičních společností vlivem modernizace? Ale možná též nalezneme odpověď v Kristových slovech, že od nynějška bude rozděleno pět lidí v jednom domě ... otec proti synovi a syn proti otci, matka proti dceři a dcera proti matce... (srov. Lk 12,4953). Toho jsou si misionáři jistě dobře vědomi. Udivuje mne jejich odvaha, s níž hlásají evangelium lidem, o nichž vědí, že pokud uvěří, budou vykořeněni, možná pronásledováni, nebo i zabiti. Jejich motivem je zachránit duši pro nesmrtelnost. Ryškovým posláním je zkoumat jedinečné kultury, i proto, aby mohly být udrženy živé. Je jistě dobré chránit je před globálním zglajchšaltováním. Ale obětovat spásu lidské duše zakonzervování člověka v živém skanzenu? Ba co víc - vytvářet náboženské skanzeny? To musí zůstat pro křesťana zcela nepřijatelným řešením.

Ondřej Prokop Vaněček

Další články

Praktický průvodce k vytvoření rytmu modlitby: Pozvánka k životu, jehož středem je Bůh

15.07.2026, Spiritual Direction

Vzhledem k tomu, že už více než deset let pracuji jako pastorační pracovnice s mládeží na plný úvazek, dalo by se předpokládat, že mám disciplinovaný a bohatý modlitební život – ale vždy tomu tak nebylo. Po mnoho let jsem se modlila, kde jsem chtěla a jak jsem chtěla a kdykoli se mi zachtělo. Trvalo mi dlouho, než jsem si našla rytmus modlitby, který by mě skutečně nesl. Ráda bych vám ukázala, jak si takový rytmus vytvořit, aniž byste opakovali mnoho chyb, které jsem udělala já.

Celibát - boj o srdce, které patří všem

13.07.2026, RC Monitor 13/2026

V dnešní civilizaci, nasycené hédonismem, relativismem a epidemií sociálních sítí či pornografie, která degraduje ženy na pouhé objekty, je celibát kněze prorockým znamením. Pro mě celibát neznamená prázdnotu, ale naplnění duchovního otcovství, které vyvěrá z mého kněžského svěcení. Bůh mě nepovolal k tomu, aby nechal mé srdce zkamenět. Nepatřím k těm, o kterých básník Charles Péguy napsal: „Myslí si, že milují Boha, protože nemilují nikoho.“ Naopak. Celibát není jen statickým darem, ale především pokladem mého života, který musím vědomě bránit. „Neuveď nás v pokušení,“ se v modlitbě Otčenáš jistě každý den modlíte i vy. Pro mě to znamená spolupracovat s Bohem a bděle se stavět pokušením, abych dokázal milovat čistou a univerzální láskou.

Papež Lev XIV.: Lékař by nikdy neměl rozhodovat o životě nenarozeného dítěte

10.07.2026, ACI Prensa

Papež Lev XIV. v pondělí dne 22. června 2026 ve Vatikánu hájil důstojnost lidského života v každé jeho fázi a varoval před riziky medicíny podřízené technickým nebo utilitárním kritériím. „Žádný lékař by si nikdy neměl dovolit na základě laboratorních algoritmů rozhodovat o životě lidského embrya či starší osoby,“ prohlásil během audience před členy Nadace Jérôme Lejeunea.

načíst další

Články e-mailem

Nové články přímo
do vaší e-mailové schránky

Čtrnáctideník Monitor

Tištěný publicistický čtrnáctideník Monitor bude ve vaší poštovní schránce každý druhý pátek. Zasílání je bezplatné a je hrazené výhradně z darů čtenářů.