Poznámka k týdnu - Jsou si náboženství rovna podobně jako lidé?

Náš redakční život i stránky tohoto čísla zpestřila odpověď pana Ryšky na recenzi Michaely Freiové, v níž si vzala na mušku jeho filmový dokument V zajetí bílého boha. Kolegyně na mnohé Ryškovy námitky odpověděla, ale snad by bylo prospěšné vysvětlit ještě pár důležitých věcí, třeba ohledně kvality různých náboženství a kultur...**

Autorova argumentace vychází z toho, že všechna náboženství jsou si rovna. Chápu, že pro kulturního antropologa je asi z profese dívat se na etnikum, kulturu a potažmo náboženství jako na fenomény, jejichž konkrétní skutečnosti jsou si rovnocenné. Náboženství je potom pro něj pouhou součástí kultury, a ne ona jeho plodem. Ale hlavně se nemohu zbavit dojmu, že Ryška aplikuje princip rasové rovnoprávnosti v odpověď na otázku, zda mají jednotlivá náboženství stejnou hodnotu. Byť je v zákoně hanobení těchto věcí pod jedním paragrafem, jedná se o dvě zcela odlišné věci. Nemusí to tak ovšem vidět ten, pro koho je kult a kultura jenom pověstnou společenskou nadstavbou nad výrobní základnou (jak si to ještě dobře pamatujeme z povinné školní marxisticko-leninské indoktrinace). Lidé jsou si mezi sebou jistě rovni, a stejně tak etnika, avšak jejich kulturní dědictví přes nenahraditelnou jedinečnost každého z nich si rovna nejsou, ani nemohou být. Nejsou si totiž rovna náboženství, z nichž ty kultury vycházejí, protože ta se od sebe odlišují mírou poznání transcendentní skutečnosti. Pro pana Ryšku jakožto vědce, navíc jeho oboru, by neměl být takový problém porovnat si, nakolik které náboženství odpovídá přirozenosti člověka nejlépe. Určitým vodítkem by pro něj mohl být přístup především současných katolických misionářů (abychom vyloučili misie s politickým pozadím, jež v historii najdeme též). Úspěšné byly a jsou především ty misie, kde se misionář nejprve stal jedním z těch, jimž chtěl přinést světlo evangelia. Proto není třeba nic vytýkat autorovu popisu, jak to dopadá, působí-li někdo ať už misijně, či rozvojově ze své západní bubliny.

Ryška vnímá jako škodlivé některé sociální následky konverzí ke křesťansví. Zmiňuje, ovšem bez bližšího vysvětlení, rozpady vícegeneračních rodin - jak s tím jde dohromady skutečnost, že pro křesťany jinde na světě bývá právě takový rodinný model typický? Nejde spíš o všeobecný rozpad tradičních společností vlivem modernizace? Ale možná též nalezneme odpověď v Kristových slovech, že od nynějška bude rozděleno pět lidí v jednom domě ... otec proti synovi a syn proti otci, matka proti dceři a dcera proti matce... (srov. Lk 12,4953). Toho jsou si misionáři jistě dobře vědomi. Udivuje mne jejich odvaha, s níž hlásají evangelium lidem, o nichž vědí, že pokud uvěří, budou vykořeněni, možná pronásledováni, nebo i zabiti. Jejich motivem je zachránit duši pro nesmrtelnost. Ryškovým posláním je zkoumat jedinečné kultury, i proto, aby mohly být udrženy živé. Je jistě dobré chránit je před globálním zglajchšaltováním. Ale obětovat spásu lidské duše zakonzervování člověka v živém skanzenu? Ba co víc - vytvářet náboženské skanzeny? To musí zůstat pro křesťana zcela nepřijatelným řešením.

Ondřej Prokop Vaněček