Poznámka k týdnu - Nejen hostina, ale i oběť

Haitský prezident René Préval zrušil tradiční masopustní karneval, který je ovšem v této jinak katolické karibské zemi, jejíž města zpustošilo v lednu katastrofální zemětřesení, prosáklý masově rozšířeným čarodějnickým kultem vúdú. Místo toho vyhlásil celostátní třídenní půst s modlitbami.

Dalo se očekávat, že po hrozné katastrofě na Haiti se v zemi lidé obrátí k Bohu. A skutečně tisíce Haiťanů radikálně změnily kurs svého života a na první místo postavily Boha.** Kromě této informace přinesla agentura Reciprocal Ministries International (RMI) také hmatatelný důkaz toho, že to lidé na Haiti myslí vážně.

V zemi, kde je podle statistiky až 80 % obyvatel římsko-katolického vyznání, zároveň polovina obyvatel praktikuje černou magii vúdú (woo-doo, voodoo). Haitské vúdú obdivují nábožensky zmatené osoby natolik, že mu bylo věnováno několik knih, a to i české produkce. Tamní tradice významně ovlivňuje a posiluje i každoroční festival Mardi Gras, během něhož vúdú praktiky vyhledávají místní i turisté z celého světa s velkým nadšením. Festival se obvykle koná v období února či března. René Préval, haitský prezident, letošní ročník ale zrušil a místo něj v zemi vyhlásil tři dny postu a modliteb. Konverze několika tisíc Haiťanů jsou vcelku logickým důsledkem, ale co je obzvláště silné, je skutečnost, že k Bohu se vrátilo také na sto dvacet šamanů vúdú. Haiti volá k Bohu a Bůh odpovídá. Uzdravení slepých spočívá v navrácení zraku. Tím vnitřním vždy vidíme víc. Zdá se, že nám ho zas o něco více může otevřít haitská pokora.

Povrchnost, kterou chtějí obyvatelé Haiti odhodit, je vlastní i nám. Lidé, ať už si o tom myslíte cokoliv, prahnou po Bohu. Nemusí to být hned zemětřesení, kvůli kterému člověk začne vážně hledat odpověď na otázku: komu patří moje duše? Bůh lidem dává především čas a zda to bude čas pro spásu, to už záleží na nás. V probíhající, vlastně už téměř končící postní době je čas zvlášť vzácný. Jeho příchuť je jiná. Mnoho z nás má svá předsevzetí, zpravidla konkrétní a potírající osobní slabosti. Člověk však nemůže dát, co nemá. Z povrchnosti nevzejde hloubka, z egoismu se nezrodí pokora. Stát před Boží tváří by měla být služba a oběť, a ne očekávání, co Ty mi za to, Bože, dáš. Jestliže našim dětem, třeba při postních a velikonočních katechezích, nebudeme vštěpovat především to, že Ježíš Kristus za ně zemřel, a že nepředstavitelně trpěl, a to vše dobrovolně a z lásky, nenaučíme je milovat. Odpovědí na Boží lásku k nám má být stále přítomná otázka: Co já z lásky pro Ježíše udělám?

Bubínky, kytárky, rumba koule (skoro jako při Mardi Gras na Haiti...), tancování ve stoje na klekátkách, veselí a radost při mších svatých pro děti jako by naznačovaly lacinou verzi: hostina. Ano, hostina též. Ale také a hlavně: oběť.

Zdeňka Rybová