Ernst Haeckel (II.): Most mezi Darwinem a eugeniky Třetí říše

Když byl v roce 1860 rok po vydání anglického originálu Darwinův spis O původu druhů přeložen do němčiny, bylo Ernstu Haeckelovi šestadvacet let a právě pracoval na univerzitě v Jeně na svém doktorátu v zoologii. Šupiny mi spadly s očí, psal, pochopil jsem, že Darwin objevil úžasnou jednotnou koncepci přírody a ve zdrcujících důkazech ve prospěch evoluční teorie rozptýlil všechny pochybnosti, které mě provázely od okamžiku, kdy jsem začal studovat biologii.**

Ve stopách Darwina

O šest let později publikoval Haeckel dvousvazkovou Všeobecnou morfologii, pokus o shrnutí všech přírodních věd podle Darwinových principů. Než se s Darwinem setkal osobně, zaplavil ho obdivnými dopisy s vylíčením úspěšného šíření darwinismu v Německu. Přetvořil jsem univerzitu v Jeně v darwinistickou pevnost, psal Ernst Haeckel, tehdy již řádný profesor zoologie a komparativní anatomie, mé přednášky navštěvuje až 150 studentů a rozšiřují se kvůli nim jenské posluchárny. Opakovaně navštěvoval Darwina v Anglii a věnoval mu první výtisky svých děl (přestože Darwinova němčina byla velmi slabá). Stárnoucí Darwin cítil stejný obdiv k svému německému žáku a označil ho za nejschopnějšího ze svých pokračovatelů.

Ovšem Haeckel se, jak jsme již uvedli, nezastavil u popisné vědy, ale s anti­klerikálním zaujetím, které znepokojovalo i Darwina, rozvíjel a dotvářel eugeniku, jejíž základy předložil Darwin v pojednání O původu člověka. S eugenikou pracoval tak, že její implikace nechával zaznít naplno a hlásal tuto novou pravdu s velkou razancí a děsivou konzistentností, k níž nebyl Darwin ochoten. Proto se v osobě Ernsta Haeckela setkáváme s neochvějným zastáncem nejen eugeniky a rasové teorie, ale i potratů a eutanazie.

Haeckel pochopil, že Všeobecná morfologie je určena příliš úzkému okruhu učenců a jal se popularizovat. Vedle již zmíněné práce Přirozená historie stvoření šlo zejména o Anthropogenii obě se zakrátko staly bestsellery a kromě statisíců výtisků po Německu se prodávaly i překlady do pětadvaceti jazyků.

Monismus

Haeckel vnímal Darwinovy poznatky jako součást široké kosmologie materialismu, který pronikal do západního myšlení už od renesance, a cítil, že i tento materialismus potřebuje své náboženství. Tuto pseudonáboženskou filosofii přírody nazval monismem k odlišení od dualismu ducha a hmoty. Domníval se, že k úpadku evropského myšlení došlo, když se lidstvo oddělilo od přírody představou, že člověk je něco kvalitativně odlišného od zbytku přírody, a to nesmrtelnou duší. Nositelem tohoto úpadku byl platonismus a křesťanství a Haeckel vyzýval materialistickou vědu ke kulturnímu boji proti křesťanství.

Haeckelovo pojetí křesťanství bylo do značné míry ovlivněno tím, jaké znal z dob, kdy se ještě hlásil k protestantismu. Již tehdy jej nejvíc ovlivnil zakladatel protestantské liberální teologie a moderní hermeneutiky, rektor berlínské univerzity Friedrich Schleiermacher. Schleiermacherovým životním cílem bylo smířit křesťanství s požadavky moderní subjektivity a vyhnout se jak osvícenské skepsi, tak Kantovskému racionalismu a moralismu. Tvrdil, že náboženství není především soustava dogmat, nýbrž hluboký lidský cit, vědomí závislosti na Bohu, jak ji kázal Ježíš Kristus. Církev je vedle rodiny, školy a státu jedním z nezbytných lidských společenství a zároveň vyjádřením univerzálního nároku křesťanství. Schleiermacherova teologie upouštěla od řady tradičních dogmat a kladla důraz na vnitřní prožitek zbožnosti, tím však náboženství také subjektivizovala. Tímto redukovaným chápáním křesťanství ovlivnil nejen Haeckela, ale například i Nietzscheho.

Věčná a vševládná hmota

Haeckelův monismus byl podivnou směsí čirého materialismu a panteistického uctívání přírody. Boha si můžeme představit jako souhrn přírodních sil a éterických vibrací, napsal v knize Vyznání víry muže vědy. Byl toho názoru, že křesťanství oddělilo německý národ od jeho skutečných, čistých, pohanských kořenů uctívání přírody, a proto se německý národ musí k těmto předkřesťanským zvykům vrátit. Obhajoval dokonce i uctívání slunce. V díle Zázraky života zpochybňoval apoštolské vyznání víry. Proti Bohu Všemohoucímu, Stvořiteli nebe i země stavěl evolucionistickou tezi, že hmota i vesmír jsou věčné a žádné stvoření nikdy nebylo; hmota se jen mění podle jejích vlastních, trvalých zákonů, zaručujících naprostou vládu hmoty. Početí a zrození, zázraky a zmrtvýchvstání Ježíše Krista označil za jeden z mnoha set náboženských mýtů podle geocentrických představ nevzdělaného lidu. A člověk je jen jedno z mnoha zvířat vzniklých evolučním procesem. Odmítal, že by člověk mohl být vrcholem stvoření: Je zhola nesmyslné hovořit o nesmrtelnosti lidské osoby, víme-li, že tato osoba se všemi individuálními kvalitami těla a ducha vznikla oplodněním při pohlavním styku. Proto se veškerý psychický život člověka liší od nejbližších příbuzných savců jen ve stupni, nikoliv v druhu.

Vyzýval, aby se lidé zřekli svých iluzí o jedinečnosti člověka jako vrcholu stvoření a obrazu Božího. Za základ lidské společnosti a morálky musí být považována, hřímal Ernst Haeckel, Darwinova teorie přírodního výběru. Ta musí smést nános křesťanské morálky a zákonodárství, které brání přežití nejsilnějšího a přírodnímu boji.

Život jako produkt náhody

Víru v nesmrtelnou duši každého člověka obviňoval z úpadku společnosti. Charita, která hraje roli v našich civilizovaných zemích, dostatečně vysvětluje smutnou skutečnost, že slabost těla i charakteru jsou mezi civilizovanými národy stále na vzestupu a osobnosti silného, zdravého těla a svobodného, nezávislého ducha jsou stále vzácnější. [] Čím je užitečné lidstvu uměle zachovávat a živit ony tisíce mrzáků, hluchoněmých, slabomyslných atd.? K čemu je, že křesťanství jejich likvidaci zakazuje? [] Zbožná morálka tohoto druhu je ve skutečnosti nejhlubší nemorálností. Podle nového učení monismu nelze citu dovolit, aby si přivlastnil v etických otázkách místo rozumu.

Haeckel v souladu se svými slovy podléhal chladnému diktátu rozumu a došel k závěru, že ve společnosti není místo pro biologicky nevyhovující. Haeckel byl pobouřen nejen charitou ovlivněnou blíženskou láskou, ale i nesprávným užitím lékařské vědy, která uměle prodlužuje životy nevyléčitelně nemocných. Monismus vyžadoval zdravotnictví, které bude nejen léčit, ale i zabíjet. Nová medicína nemá podporovat jen zabíjení nemocných, ale i sebe sama. Křesťanství zakazovalo sebevraždy s tím, že člověk je Božím obrazem, majícím nesmrtelnou duši a věčný posmrtný život nebo zavržení. Život podle Haeckela není darem, ale výsledkem náhody a rozkoše. Proto, píše Haeckel v Zázracích života, pokud okolnosti života příliš tlačí na ubohou bytost, která takto vznikla, bez vlastního zavinění, z oplodněného vajíčka a pokud je život jen starostí a nouzí, nemocí a strádáním všeho druhu, má tato bytost nezpochybnitelné právo ukončit své utrpení smrtí. [] Taková dobrovolná smrt, kterou člověk ukončí nesnesitelné utrpení, je vskutku aktem vykoupení.

Biologicky nežádoucí stvoření

Stejný názor jako na sebevraždu zastával Ernst Haeckel na potrat. Ochranu nenarozených chápal jako důsledek samých kořenů křesťanství, které chápe umělý potrat jako smrtelný hřích. Ovšem monismus i darwinismus odmítající nesmrtelnou duši viděly nenarozené dítě jen jako shluk buněk v těle matky, která má plné právo rozhodnout o jejich životě a smrti. Haeckel přesně jako dnešní zastánci potratů tvrdil, že matka má plné právo kontroly nad embryem ve svém těle a nenarozené i čerstvě narozené dítě je nevědomou bytostí se strojovými reflexy, stejně jako kterýkoli jiný obratlovec. Mysl, která se na rozdíl od nesmrtelné duše vyvíjí pomalu a postupně, dlouho po narození, se podle těchto názorů projeví poprvé tehdy, kdy dítě mluví o sobě jako já. Pokud k tomu nedojde nebo k tomu dochází příliš pomalu, je možné takovéto stvoření označit za bio­logicky nežádoucí.

Rasová očista

Stejnou logiku používá Ernst Haeckel při hodnocení různých lidských plemen. Věřil, že rasy jsou výsledkem evoluce a jednotlivé rasy jsou tedy různě vyvinuté. Morfologické rozdíly mezi dvěma samostatnými, obecně uznávanými druhy, například ovcemi a kozami, jsou menší, než ty mezi Papuánci a Eskymáky, nebo Hotentoty a jedinci germánské rasy. Tyto rozdíly se projevují i v úrovni intelektu, přístupu k práci a organizaci společnosti. Zastával, jak jsme uváděli již v minulém čísle, teorii o nadřazenosti a čistotě germánské rasy. Aby se zabránilo míšení ras, je třeba, aby existoval silný národní stát, a dobro jedince je třeba podřídit zájmu rasy. Nástrojem rasové očisty je přírodní výběr.

Haeckel zavádí novou etiku, oproštěnou od jakékoli hodnoty člověka. Eutanazie byla považována za biologický imperativ. Strašlivým pomníkem je likvidace statisíců mentálně a tělesně postižených a nevyléčitelně nemocných v nacistickém programu Aktion T-4. Haeckel poskytl zdroj argumentů myslitelům, jako je Peter Singer, Margaret Sangerová a Michael Tooley, zastánci potratů i eutanazie dnešní doby.

Josef Mudra

(mezititulky redakce)

Seriál vzniká podle knihy

Donald De Marco Benjamin Wiker: The Architects of the Culture of Death.

Ignatius Press, San Francisco 2004,

ISBN 1-58617-016-3, 410 stran.