Auguste Comte: Zbožštění společnosti

Auguste Comte, zakladatel sociologie, postavil společnost na místo Nejvyššího. Je otcem sociálního inženýrství, které žene i v 21. století společnost do osidel kultury smrti.**

Když Ludwig Feuerbach v roce 1842 publikoval svůj hlavní spis Podstata křesťanství, vzbudil nemalý ohlas v celé Evropě svým promyšleným odmítnutím náboženství a Boha. Při analýze náboženství vycházel z domnělé podstaty člověka, z rozdílu mezi zvířetem a člověkem. Dospěl k názoru, že člověk se liší od zvířete vědomím, proto také jen člověk má náboženství, kdežto zvíře je nemá. Za základ náboženství pokládal záměnu abstraktní podstaty člověka s domnělou podstatou Boží, zabsolutnění lidských vlastností a jejich přenesení na nebesa.

Téhož roku dokončil Auguste Comte své vrcholné dílo, šestisvazkový Kurz pozitivní filosofie (Cours de philosophie positive), jehož první svazek vyšel o dvanáct let dříve. Oba autoři představili světu nové náboženství, v němž již nebylo místo pro Boha jeho místo převzal člověk. Jistý žurnalista trefně poznamenal: Herr Feuerbach v Berlíně i Monsieur Comte v Paříži shodně nabízejí křesťanské Evropě k uctívání nového Boha, totiž lidskou rasu.

Feuerbach povýšil na objekt uctívání člověka; Comte lidstvo, k němuž patří všichni, kdo přispívají k dobru společnosti. Duch lidství nahradil křesťanského Boha. Anglický filosof John Stuart Mill ho označil za velekněze zbožštěné humanity.

Mládí v duchovní poušti

Auguste Comte se narodil roku 1798 v Montpellier hluboce věřícím rodičům, ale pokřtěn být nemohl. Francie se již devátým rokem zmítala v krvavých lázních revoluce. Kostely byly zavřené a od roku 1793 byl zakázán a státem krutě trestán křest dětí. Comte byl rovněž nábožensky horlivý ale namísto pro víru svých rodičů plál pro nevíru. Už ve čtrnácti letech se prohlásil ateistou. Tvrdil, že křesťanství je náboženstvím egoistů; křesťanské pojetí člověka a spásy vnímal jako silně individuální záležitost osobní svatost a spása je důležitější než společné dobro. Křesťanství podle Augusta Comte tedy hledá jen dobro jedince a nikoli společnosti jako celku.

S výborným prospěchem studoval lyceum a po něm pařížskou École polytechnique. Tato dodnes vyhlášená škola vznikla během revolučních let jako prestižní učiliště pro lidi nové doby, nezatížené předrevolučními poměry. Špičkovou školu ale musel po roce a půl opustit kvůli účasti na protestech proti zastaralému systému výuky a vrátil se do Montpellier, kde krátce studoval medicínu.

Vědecké náboženství lidství

Byl rozčarován z hospodářské a společenské krize porevoluční Francie. Lidstvo není určeno k tomu, aby přebývalo v troskách, poznamenal. Rozhodl se nahradit vševládný nepořádek pevným řádem bez křesťanství, který se bude soustředit výhradně na pozemská dobra. Comte se nadchnul pro empirické vědy. Budoucnost v jeho pojetí patří vědě, minulost teologii a metafyzice. V Kurzu pozitivní filosofie píše o třech érách myšlení člověka, které odpovídají osobnímu vývoji člověka od dětství přes jinošství po dospělý věk: v počátečním teologickém stadiu se lidstvo zabývá Bohem a nereálnými představami o tom, co není schopno poznat. Tato éra začíná animismem a přes polyteismus vrcholí monoteismem. Poté se však rozvíjí abstraktní myšlení a víru v Boha nahrazuje metafyzika. Ale i ona zastarává a následuje pozitivní stadium, které charakterizuje rozvoj vědy poskytující čisté, nezkalené poznání, nezbytné pro organizaci společnosti. Takovou vědu nazval Comte sociologií a hodlal její pomocí přestavět společnost.

V roce 1817 je představen hraběti Saint-Simonovi, přednímu francouzskému představiteli utopického socialismu. Saint-Simon byl člověk komplikované povahy; i přes rozsáhlý majetek zvolil pro svůj odpor ke kapitalismu život v chudobě. Do své smrti byl fanaticky přesvědčen o tom, že je jeho osobním posláním napravit společnost. Její vývoj pokládal za přísně determinovaný a hnací sílu viděl v pokroku vědy, morálky a náboženství. Podle Saint-Simona měl vzniknout nový společenský řád, v němž by zůstalo zachováno soukromé vlastnictví, politika, která by splynula s ekonomikou a plánovitě by organizovala vše, když vládnoucí postavení by měli vědci a průmyslníci (továrníci, pracující, obchodníci). Auguste Comte se stal ochotným Saint-Simonovým spolupracovníkem, a dokonce tajemníkem. Přestože se nakonec s hrabětem Saint-Simonem rozešel, je autorem řady pasáží v jeho klíčových dílech, zejména v Katechismu průmyslníků.

V této době již dokončuje své vlastní dílo, Systém pozitivní politiky. Obdivoval-li Auguste Comte něco na katolické církvi, pak to byla její hierarchizovaná a dobře organizovaná struktura. Toužil po katolicismu zcela odtrženém od Boha, Písma svatého, Krista; po katolicismu, který by si však zachoval strukturu a v němž by péči o duše přebralo duchovenstvo nového humanismu. Paříž měla nahradit Řím a rámec roku mělo tvořit čtyřiaosmdesát svátků a aspoň jeden den v týdnu se měl zasvětit oslavě lidství. V bizarním náboženství měly být zachovány i svátosti jen jich mělo být devět, jako planet sluneční soustavy. Úctu k Panně Marii měl nahradit kult ženství.

Vyznavač rozumu v zajetí citů

Comte se oženil s Caroline Massinovou. Jejich bouřlivý vztah byl plný rozchodů a rozepří. Caroline o svého muže pečovala, když se nervově zhroutil, avšak po sedmnácti letech se manželství definitivně rozpadlo. V roce 1842, v den, kdy dal do tisku poslední svazek svého hlavního díla, Comte poznává mladou Clotildu de Vaux, která o rok později umírá na tuberkulózu a stává se idea-lizovanou láskou stárnoucího muže. Památce Clotildy zcela propadl, křeslo, na němž sedávala, ozdobil po zbytek svého života květy a vydržel před ním hodiny klečet a recitovat milostné verše. Jak málo toto podivínství korespondovalo se sociální filosofií, kterou Auguste Comte prezentoval!

Racionalismus střídá čím dál větší orientace na oblast citů, jeho spisy získávají stále mystičtější nádech. Když publikoval nábožensko-mystický Pozitivistický katechismus čili shrnutí univerzálního náboženství (Catéchisme positiviste ou sommaire de la religion universelle), většina žáků se od něj distancuje a rozchází se s ním i J. S. Mill.

Muž, který tvrdil, že jen láska totožná s rozumem a svobodou je skutečnou ctností, byl podle svědectví pamětníků extrémním egoistou, toužícím po slávě.

Představoval si, jak bude uctíván. Umírá však roku 1857 v chudobě a jen s hrstkou podporovatelů.

Jed se šíří dál

Pozitivismus i sociologie byly úzce provázány. Pozitivismus se vzdává hledání prvotních či konečných příčin a nevysvětluje fakta silami, které nelze bezprostředně ověřit, nýbrž se omezuje pouze na studium faktů a vztahů mezi nimi: Nakonec v pozitivním stadiu lidský duch, vědom si, že nelze nabýt absolutních poznatků, vzdává se hledání původu a účelu vesmíru, stejně jako poznání vnitřních příčin jevů, aby se pomocí velmi složitého usuzování a pozorování věnoval objevování jejich skutečných zákonů, tj. jejich stálých vztahů následnosti a podobnosti.

Sociologie měla být bytostně pozitivistická metodou i obsahem a měla být nástrojem zásadní reformy etiky, politiky i náboženství. Úspěchy pozitivistické vědy vyvolaly dojem, že i Comtova vize společnosti řízené vědou a vědeckými metodami je přece jen uskutečnitelná. Mým principem je láska, mou základnou řád, mým cílem pokrok, hlásal Auguste Comte. Ovšem skutečným plodem vědeckého řízení společnosti je tyranie.

Dnes neexistuje nikdo, kdo by přejímal Comtův odkaz jako celek. Ovšem mnohé z jeho myšlenek se ujaly a jsou jádrem praktické politiky i výkonu státní správy západních zemí. Socialistické plánování, konstruování modelů správné společnosti, vládní programy vštěpující novou etiku, sociální systémy zaměřené na změnu chování obyvatel, centrálně řízená ekonomika, etická a sexuální výchova ve školách, striktní odmítnutí křesťanství a cílená dechristianizace v rovině praxe stejně jako pozitivistická ideologie v rovině teorie jsou i dnes vlastní sociálním inženýrům a technokratům veřejné správy v modelu, který se šíří celou západní civilizací. Přitom se opírají o dogmata scientismu, okázalého obdivu vědy tam, kde exaktní metody nejsou vhodné ani žádoucí, relativismu, odmítajícího hodnotu absolutního a nezávislého na čemkoli jiném, včetně relativismu mravního. Premisa neexistence objektivní pravdy je pohodlná; nepředpokládá žádnou odpovědnost a zejména vylučuje odpovědnost Nejvyšší autoritě, Bohu. Není divu, že sekulární humanismus neváhá podporovat věci, které jsou svou podstatou proti člověku i společnosti: antikoncepci, sterilizaci, potrat a eutanazii.

Neexistuje modla, jejíž uctívání by se člověku vyplatilo. Auguste Comte nepochopil, jak může být člověk zároveň jedinečnou individualitou a plnohodnotnou součástí společnosti. Rozhodl se jedno potlačit a druhé zbožštit. Odmítneme-li přirozené sklony člověka včetně touhy patřit navěky Bohu, popřeme-li jeho svobodnou vůli a svědomí, není možné vytvářet kulturu, která by sloužila životu.

Josef Mudra

(mezititulky redakce)

Seriál vzniká podle knihy Donald De Marco Benjamin Wiker: The Architects of the Culture of Death. Ignatius Press, San Francisco 2004, ISBN 1-58617-016-3, 410 stran.