Judith Jarvis Thomsonová: Obhájkyně potratů

V roce 1971 vyšlo první číslo prestižního časopisu Princetonské univerzity Philosophy and Public Affairs a obsahovalo článek Judith Jarvis Thomsonové nazvaný A Defense of Abortion (Obhajoba potratu).**

Thomsonová se narodila v roce 1929. Absolvovala špičkovou Hunter College v New Yorku, střední školu pro mimořádně nadané studenty a pokračovala na neméně prestižním Massachusettském technologickém institutu. Krátce po ukončení studia začala tamtéž pracovat jako vědecká síla a brzy se stala profesorkou morální filosofie. Na Massachusettském technologickém institutu působí jako emeritní profesorka dodnes. Vydala velké množství knih a článků k nejrůznějším otázkám. Na téže univerzitě působí i její manžel, filosof James F. Thomson.

Kdy začíná život?

Svou obhajobou potratu se stala jednou z nejznámějších myslitelek dneška. Její článek je opakovaně přetiskován a překládán, čten a stává se předmětem diskusí tak často, že nelze popřít jeho nemalý vliv na veřejnou diskusi nejen ve Spojených státech. Tato apologie potratu získala nesmírnou popularitu mezi zastánci zabíjení nenarozených a posloužila jako základ celé řady monografií i učebnic na marxisticky orientovaných katedrách humanitních fakult celého západního světa. Čím Thomsonová v tolik známém textu argumentuje?

Než se dostane k jádru problému, nabízí diskusi o tom, zda život lidské bytosti začíná okamžikem početí. Celkem stroze konstatuje, že tento názor není podložen argumenty a, aniž by citovala kohokoli jiného, je hotova s tím, že život začíná až později.

Chatrné argumenty

Podobná povrchnost myšlenek je charakteristická pro celý článek. Thomsonová se obešla bez četby bohatě propracované literatury k tomuto tématu, necitovala jediného filosofa a její obsáhlá stať si vystačila se sedmi poznámkami pod čarou. Nepotřebuje argumentovat; rovnou píše: Čerstvě oplodněné vajíčko, čerstvě zahnízděný shluk buněk, není o nic víc osobou, než je žalud dubem. Již tento poznatek svědčí o tom, že se autorka neobtěžovala nastudovat nejzákladnější poznatky biologie oplodněné vajíčko, zygota, je jedinou buňkou nikoli shlukem buněk. Následné fáze, kdy se zygota rýhuje a stává mnohobuněčným em­bryem, jsou vysoce organizované; ani tehdy nelze hovořit o shluku buněk. Přes svůj předběžný závěr se Thomsonová snaží dokázat, že i kdyby byl zárodek osobou (čemuž nevěří), není potrat nemravný. tedy navrhuji (pro potřeby tohoto článku) uznat, že je embryo osobou od okamžiku početí, píše s nemalou dávkou cynismu a představuje následující etické dilema: má-li jak matka, tak dítě v její děloze právo na život a jsou-li oba lidskými bytostmi, může být z etického hlediska dovolen potrat, pokud žena nechce, aby těhotenství pokračovalo?

Podobenství o houslistovi

Ve snaze nalézt odpověď pokračuje Ju­dith Jarvis Thomsonová myšlenkovým pokusem podobenstvím, které se objevuje i v další literatuře obhájců potratu: Ráno se probudíte a zjistíte, že jste v posteli se slavným houslistou v bezvědomí, kterému bylo diagnostikováno smrtelné selhání ledvin. Společnost milovníků hudby vás unesla a uplynulé noci napojila houslistův oběhový systém na ten váš. Pokud ho odpojíte, zabijete ho. Ale nevadí, jde jen o devět měsíců.

Autorka se domnívá, že se jí podařilo nalézt analogii k tomu, kdy je těhotná žena po tuto dobu spojena se svým nechtěným dítětem. Jedná se však skutečně o paralelu, kterou je možné vzít vážně? V obou případech se setkáváme s dvojicí lidí, kteří mají oba právo na život. V obou případech záleží pokračování života jednoho na ochotě druhého k mimořádným obětem. Avšak lze srovnat odpojení houslisty v kómatu s přímým usmrcením nechtěného dítětě?

Thomsonová si je jista tím, že každý uzná mravní přípustnost odpojení od houslisty, zároveň však přehlíží tři důležité okolnosti.

Chybné předpoklady

Zaprvé: pokud je někdo unesen a násilím připojen k tělu někoho jinému, jde o násilný útok, a legitimní sebeobranou je požadovat odpojení od této osoby. Ovšem vývoj dítěte v děloze ženy není srovnatelný s tímto násilím. Úmyslné napadení bylo vždy trestné ale nikdy nebylo obviněno z ublížení na zdraví nenarozené dítě v lůně své matky.

Zadruhé: odpojení není přímou příčinou smrti houslisty. Umírá, protože mu selhaly ledviny. Potrat je naproti tomu bezprostředním zabitím vyvíjejícího se dítěte. Ono odpojení houslisty je obranou následující po násilném útoku. Tím jistě není ukončení života nevinného dítěte.

Záměrem odpojení houslisty není, aby zemřel, ale aby napadený znovu nabyl svobody. Nikdy není mravně přípustné zamýšlet zlo. Ovšem potenciální smrt houslisty, která by byla nešťastným důsledkem sebeobrany proti agresi, je s ohledem na toto právo čelit útoku omluvitelná. Z hlediska morální filosofie jde o princip dvojího účinku: je dovoleno zapříčinit jednání, z kterého bezprostředně pochází dvojí účinek, jeden dobrý, druhý zlý, pokud je dobrý účinek zamýšlen, zlý z přiměřené příčiny připuštěn. Klasickým příkladem je možnost a zpravidla klinická nutnost ukončení mimoděložního těhotenství, jehož záměrem není smrt zárodku, ale odvrácení stavu ohrožujícího život těhotné ženy. Úmysl potratu je naproti tomu průhledný: zabít nenarozené dítě.

Thompsonová dále předpokládá, že houslista a oběť útoku jeho obdivovatelů nemají nic společného. Není nic, co by zmírnilo nechuť oběti být na devět měsíců připoutána k houslistovi. S tím však nekoresponduje jedinečný vztah, který existuje mezi ženou a nenarozeným dítětem. Žena se stává matkou a dítě její dcerou nebo synem. Tento meziosobní vztah byl předmětem uznání a úcty ve všech dobách a kulturách. Od matky se očekává, že bude ochotna obětovat část svých zájmů ve prospěch dítěte; totéž nelze očekávat od dvou cizích lidí, mezi nimiž neexistuje žádný vztah.

Degradace osoby

a mezilidských vztahů

Velmi neobvyklý je postoj Thomsonové k morálním požadavkům na jednotlivce. Morálka od nás nevyžaduje, abychom si vzájemně byli dobrými samaritány, nebo dokonce velmi dobrými samaritány. Popírá tak touhu po ctnosti, která je vlastní všem myslitelům, kteří poctivě hledali pravdu o podstatě člověka a jeho vztahu k ostatním. Jazyk Judith Jarvis Thomsonové je legalistický. Zcela jí uniká skutečnost, že osobní vztahy lásky a úcty jsou primární a naprosto přirozené, a teprve následně vznikl ve společnosti systém práva s donucovacím mechanismem a pojmem subjektivních oprávnění a povinností.

Nejhrubším omylem Thomsonové je, že takto legalisticky redukuje vztah mezi matkou a dítětem. Pokud právo nevychází z lásky a nevzniká s láskou, otevírá cestu kultuře smrti. Judith Jarvis Thomsonová přispěla k této antikultuře nejen svým článkem obhajujícím potrat. Ještě zhoubnější je degradace mateřství a lidské osoby, které se dopouští. Její svět je nehostinný a nepřátelský. Toto tělo je moje tělo, píše. Odmítá se vzdát domnělého práva na vlastní tělo, a to i ve prospěch věcí tak vznešených a přirozených zároveň, jako je mateřství, děti a rodina. Postoj, který nabízí, je plný strachu a sobectví: právo na život není něčím, co vyplývá z života samotného, z důstojnosti osoby, je pouze výsledkem souhlasu jiných osob.

Přestože od publikace neblaze proslulého článku uplynula již čtyři desetiletí, argumentace obhájců potratu se příliš nemění. Do obecného povědomí se dostaly pojmy jako shluk buněk či právo ženy rozhodovat o vlastním těle.

Život je nedotknutelné dobro

Jan Pavel II. se v encyklice o životě, který je nedotknutelné dobro, Evangelium vitae (čl. 99), obrací na ženy geniálními slovy: Vy jste povolány k tomu, vydávat svědectví opravdové lásky, totiž toho sebedarování a přijetí druhého, které se jedinečně naplňuje v manželském spojení a které tvoří základ každého mezilidského vztahu. Zážitek mateřství ve vás vytváří cit ochoty přijmout druhého a tím vám svěřuje určitý speciální úkol: Mateřství v sobě obsahuje jedinečné společenství s tajemstvím života, který dozrává v ženině lůně (...) Tento jedinečný způsob setkání s novým člověkem, který zvolna vzniká, vytváří ze strany ženy určitý přístup k člověku nejen k vlastnímu dítěti, ale k člověku vůbec, přístup, který hluboce vyznačuje celou ženinu osobnost.

Matka totiž přijímá a nosí v sobě druhého člověka, umožňuje mu v sobě růst a dává mu prostor ve svém nitru, přičemž plně respektuje jeho odlišnost. Tak žena sama chápe a učí i ostatní, že lidský vztah je teprve tehdy autentický, když se otevírá pro přijetí druhého, respektuje a miluje jeho osobnost pro onu důstojnost, kterou jí dává sama skutečnost, že je člověkem, a nikoli z nějakých jiných důvodů, jako např. pro majetek, sílu, inteligenci, krásu či zdraví. To je ten největší přínos, který Církev i lidstvo od ženy očekávají. Je to zároveň nezbytný předpoklad pro přípravu autentické kulturní přeměny.

Josef Mudra

(mezititulky redakce)

Seriál vzniká podle knihy

Donald De Marco Benjamin Wiker: The Architects of the Culture of Death.

Ignatius Press, San Francisco 2004,

ISBN 1-58617-016-3, 410 stran.