Nevlastníme Pravdu, ale Pravda vlastní nás

Rozhovor s arcibiskupem pražským Mons. Dominikem Dukou OP

V dnešní době se mnoho sil věnuje tzv. preevangelizaci. Zdá se však, že nevíme co s lidmi, kteří jsou již otevřeni a bez předsudků čekají na vlastní evangelizaci, aby s Církví nejen sympatizovali, ale začali žít svátostným životem.

Preevangelizace je termín, který se zrodil na první synodě v Evropě byl jsem jedním z účastníků , kde jsme si hlouběji uvědomovali, že velká část obyvatel Evropy v důsledku politických a jiných faktorů vlastně nerozumí jazyku Církve a také nemůže být oslovitelná, protože je společností skeptiků, agnostiků a morálních i intelektuálních pragmatiků.** Proto se volil termín preevangelizace, který znamená vytváření určitých předpokladů, v nichž se obecné lidské hodnoty přibližují současné společnosti a současnému člověku v duchu hesla Gratia supponit naturam (milost předpokládá přirozenost), to znamená, že i evangelium předpokládá přirozenou, zdravou společnost.

Čím se liší klasické misie od rechristianizace?

Rechristianizace byla prováděna po pádu římské říše vládní autoritou, státní autoritou nebo morální autoritou, v rámci rodů, kmenů v čele s praotci nebo kmenovými knížaty. Současná nová evangelizace se liší tím, že se neopírá o tyto principy, ale musí se snažit především oslovit svobodného a do jisté míry výrazně autonomního jednotlivce.

Pro rechristianizaci naší země je nezbytné aktivní spolupůsobení kněží a laiků. Máte představu, jakým způsobem zprostředkovat laikům vědomí, že věčný osud jejich sousedů, kolegů nebo spolužáků závisí na přijetí Krista, a podnítit v nich pocit odpovědnosti?

Potřebná spolupráce kněží a laiků vyžaduje do jisté míry určitou vyznavačskou, nebo chcete-li svědeckou strategii, v níž na prvním místě bude věřící laik. Naše Církev si musí plně uvědomit, že je společenstvím královského kněžstva, že podíl na Ježíšově kněžství mají všichni. Naše Církev má jenom jednoho kněze, velekněze Ježíše Krista. Protože v naší Církvi je něco přes 99 % věřících laiků, tak právě oni jsou tou velkou dotykovou zónou, s níž se setkává ostatní nepraktikující či nevěřící svět. Je třeba svědectví, odvaha k rozhovoru. Lidé se ptají, a velmi často nejenom věřící laici, ale i my, kněží, máme tendenci utéct od tohoto dia­logu a převést ho na nezávadná a nezávazná světská témata, a tak vlastně ztrácíme. Toto je první moment spolupráce. Další formou spolupráce je podpora laiků. V této misijní atmosféře musí kněží podporovat a formovat své věřící. Věřící u nich hledají duchovní i duševní oporu, protože v takovémto terénu, který je také terénem, jenž může zraňovat, potřebují tuto pomoc. A kněží sami pak musí mít podobnou odvahu k této misii, jakou vyžadujeme od věřících laiků.

Jedním z prostředků evangelizace jsou i otázky předávání života. Lidé, zdá se, prahnou po pochopení, proč Církev odmítá antikoncepci, umělé oplození atd. Co myslíte, že by bylo zapotřebí, aby pastýři i věřící nauku neprezentovali světu jako tradiční a nelogické zákazy, které si zaslouží pohrdání, ale hrdě vysvětlovali krásu a důstojnost nauky shrnutou v Teo­logii těla papeže Jana Pavla II.?

Myslím, že otázky manželství, sexuality, porodnosti by neměly být právě v duchu této preevangelizace prezentovány ve smyslu Církev si přeje, Církev požaduje. Měli bychom ukázat, že přirozená rodina je společenství vícero generací, že dítě je skutečným požehnáním, že i v přirozeném řádu je velikým dobrem a darem, které pomáhá nejenom rodině, ale celé společnosti. Protože jedině společnost, která je orientována na příchod nové generace, je schopna ekonomického, kulturního i duchovního růstu. A pak teprve přijde otázka určité potřeby regulace porodnosti a pak přijde i otázka práva na život, to znamená otázka antikoncepce a otázka nepřípustných momentů, jako je potrat nebo potratová antikoncepce, která znemožňuje život dítěte. A to je opravdu nesmírně důležité, protože jinak nám současná společnost neporozumí. Musíme konstatovat, že dnes je sexualita mnohdy už jen nástrojem k hledání požitku ze života. K životu patří radost ze sexuality, ale také zodpovědnost. A víme, že takto odtržená sexualita působí i mnoho zklamání a bolestí. O tom by ovšem asi více řekli sexuologové, zodpovědní sexuologové, než já.

Poslední věci člověka (smrt, soud, nebe, peklo) jsou dnes nejen při projevech k veřejnosti, ale i při homiliích zmiňovány zcela okrajově. Může Církev nabídnout nevěřícím něco atraktivnějšího než věčný život? Pokud ne, proč se o posledních věcech člověka tak málo mluví?

Poslední věci člověka, tak jak je zde předkládáte, možná nejsou tolik zmiňovány. Nejsou zmiňovány také proto, že současná Církev utíká od tohoto setkání. Proč nejsme otevřenější k pohřbívání nepraktikujících a vzdálených, kde bychom právě o těchto otázkách mohli plně v duchu evangelia hovořit? Rovněž tak zůstává pravdou, že v současné Církvi je jistá tendence tyto náročné otázky života oddalovat. Vzdalovat je od života dětí, vzdalovat je od života mladé generace. Je trochu schizofrenní, když dítě na jedné straně vidí na televizní či jiné obrazovce denně desítky lidí umírat, a my máme obavy vzít je na pohřeb dědečka či babičky. To je skutečnost, v níž žijeme, a Církev musí mít větší odvahu než doposud o těchto věcech, jak i vy říkáte, hovořit.

Nevede mlčení o posledních věcech člověka, protikladné chápání Boží lásky a spravedlnosti a představy prázdného pekla k rezignaci na zprostředkování víry druhým a k odmítání misií a rechristianizace?

Beze sporu to vede k omezení náboženského života na úspěšný a bezstarostný život na této zemi. Víme, že jsou na tom založeny mnohé sekty, které se klaní penězům a ekonomickému úspěchu jako vrcholnému náboženskému prožitku. Současná krize nám ukazuje, jak ošidná je takováto vize; samotná doba nám dovoluje, a přímo nás vyzývá k tomu, abychom si uvědomovali celou skutečnost lidského života, který je přesažený. Má-li lidská společnost žít opravdu ve vyrovnané harmonii a rovnováze, pak potřebuje zodpovědný přístup. A zodpovědný přístup k životu, to je ona cesta k posledním věcem člověka.

Dnes se často zdůrazňuje, že víra je dar a chápe se to tak, že někomu jej Bůh dá a jinému ne. Nebyly by pak misie nebo touha o udržení víry u dětí nepřiměřeným vměšováním Bohu do práce? Nevychází obecně misie z pyšné představy, že my známe objektivní pravdu?

Myslím, že zdůrazňování víry jako daru je trochu dáno tím, že se domníváme, že člověk přestává být hledající, tázající se a pochybující bytostí. Je pravdou, že pak si velmi často rodina, škola, ale i Církev svatá a kněží ulehčují a znevažují onu úlohu, kterou je náboženská intelektuální výuka a výchova nejenom dětí, ale i mladší generace, a vůbec všech lidí. V tom tkví také velká krize teologie, protože vlastně hledáme zdroje pro náš náboženský život spíše v oblasti zážitku, v oblasti určitého uzavření se do praktikujícího společenství, v němž si vlastně ani nechceme tyto otázky připouštět. Naše rozhovory o radostnosti a užitečnosti života víry vlastně vytlačí z našeho života skutečné otázky, které si člověk jako homo sapiens sapiens musí klást a hledat na ně odpovědi. A my také jako Církev musíme poctivě vyznat, že Bůh je pravda, ale my Boha nevlastníme, na­opak Bůh může vlastnit nás.

Radim Ucháč