Vatikánský rozhlas - hlas svobody

Za malou českou redakcí zůstává velké dílo

Papežským poselstvím Omni creaturae zahájil 12. února 1931 své vysílání Vatikánský rozhlas. Už od počátku představoval svobodný hlas katolické církve a jejích papežů, který promlouval přes hranice států, válečných front i přes železnou oponu. **

V roce 1929, krátce po podepsání Lateránských dohod, svěřil papež Pius XI. Guglielmu Marconimu vybudování rozhlasové stanice v novém vatikánském státě. Dne 9. února 1939 Pius XI. zemřel a nový vatikánský rozhlas sledoval průběh konkláve i korunovaci Pia XII. Tyto události komentoval už v devíti jazycích.

Když vypukla válka, stal se vatikánský rozhlas prostředkem svobodného zpravodajství, navzdory cenzurám a rušení. Goebbels slíbil, že rádio umlčí, ale např. francouzské hnutí odporu přepisovalo rozhlasové přenosy a tajně je rozšiřovalo.

Po skončení války vysílání rozhlasu obohatily další jazyky. V roce 1958, v době volby Jana XXIII., byl zahájen provoz nových studií a redakcí. Jen 2. vatikánskému koncilu věnoval rozhlas více než 3000 hodin přenosů ve 30 jazycích.

V roce 1978, kdy byl zvolen papežem Jan Pavel II., bylo rozšířeno materiální zázemí a rozrostl se i personál.

Dnes vatikánský rozhlas vysílá na šesti různých kanálech ve 40 jazycích a personál rozhlasové stanice tvoří téměř 400 osob z celého světa, většinou laiků.

Hlas Svatého stolce v češtině

U kolébky českého vysílání stál pražský arcibiskup, později kardinál Josef Beran. Za svého prvního pobytu v Římě v roce 1947 požádal o zvláštní vysílání pro Československo. Správně předvídal, že české katolíky čeká doba nesvobody a perzekuce. První relace pro naši republiku zazněla 22. dubna 1947.

Přípravou a organizací byl pověřen tehdejší spirituál Nepomucena P. Václav Feřt SJ.

Všichni byli přesvědčeni o nesmírném významu českého a slovenského vysílání pro naše katolíky. Vždyť už v roce 1947 bylo ministerstvo informací v rukou komunistů a katolické vysílání v domácím rozhlase bylo nemožné.

V době 2. vatikánského koncilu měli vládou připuštění biskupové od domácích úřadů zakázáno mluvit v nepřátelském rozhlase. Teprve během Pražského jara mohli při svých návštěvách hovořit k československým katolíkům prostřednictvím Vatikánského rozhlasu. S postupující normalizací byly jejich proslovy stále sporadičtější. Až po jmenování litoměřického biskupa Štěpána Trochty (5. 3. 1973) se obnovila praxe pravidelných proslovů při jeho návštěvách v Římě. Podobné možnosti měl i kardinál František Tomášek, když bylo zveřejněno jeho jmenování kardinálem. Kardinál Beran mluvil ve vatikánském rozhlase naposled na Zelený čtvrtek roku 1969, krátce před svou smrtí.

Od listopadu 1949 se naše sekce rozdělila na českou a slovenskou.

Koráb Církve na vlnách éteru

Papežský rozhlas musel pracovat na obtížné frontě na poli informací. Jeho vysílání byla často přepisována a tajně rozšiřována. Pranýřovala porušování lidských práv, a zvlášť svévolné zákroky proti civilnímu obyvatelstvu. Rozhlas se navíc stal spojkou s rodinami uprchlíků, zajatců a ztracených, jimž dával a od nichž dostával zprávy.

Od poválečných let až dodnes se vatikánský rozhlas snaží dávat prostor a hlas jednotlivým místním církevním událostem.

Druhý vatikánský koncil zmobilizoval energii a nadšení a na celém světě posílil misijní úsilí katolické víry. To vše se přitom odehrávalo v údobí studené války, v čase poznamenaném přehradami a zdmi. Zatímco se budovaly nové přehrady, jež měly rozdělovat národy a státy, koncilní Církev se v duchu Jana XXIII. otevírala dialogu a konfrontaci. Od roku 1981 do roku 1991 vzrostl počet vysílaných hodin o 40 procent.

Jan Pavel II. řekl při své návštěvě rozhlasu: Za 60 let vatikánský rozhlas, který vznikl jako výraz svrchovanosti a nezávislosti Svatého stolce, pokračuje v úsilí, aby byl slyšet svobodný hlas římského velekněze a Církve v různých řečech, aby tak bylo hlásáno evangelium a hájena lidská práva.

Svědectví dělníka slova

Klíčovou postavou českého vysílání je P. Josef Koláček SJ. Ten zažil v roce 1950 akci K, při níž byli jezuité, spolu s ostatními řeholníky, internováni. Pak prošel oddíly PTP a léty práce pomocného dělníka. V roce 1968 byl tajně vysvěcen na kněze, ale se souhlasem představeného odešel za hranice. V roce 1969 bylo rozhodnuto, aby nastoupil ve vatikánském rozhlase, kde působí od počátku sedmdesátých let.

Jak chápe své poslání na tomto místě? Být hlasem Svatého otce pro Církev doma a informovat naše věřící o životě Církve v ostatních zemích. A pokud je to možné, doplňovat, oč je Církev okrádána režimem v náboženské a kulturní oblasti, řekl v jednom rozhovoru.

O působení české redakce tehdy řekl: V padesátých letech jsme doufali proti vší naději, že utrpení, které Církev snáší pro Krista a věrnost evangeliu, musí přinést ovoce Boží obrody a snad v příštích generacích i rozkvět.

V době Pražského jara užší výbor řeholních představených, kteří chtěli jednat s vládou o obnovení řeholních komunit, sesbíral údaje o době, kterou tehdy žijící členové a členky řádů a kongregací strávili ve vězení, vypráví P. Koláček. Vyšlo jim astronomické číslo 42 763 let. Je nám při pohledu na to, co se děje doma, jako při ranních červáncích ano, svítá.

Každé ráno chodí P. Koláček pěšky z jezuitské residence do budovy rozhlasu, kde je už čtyřicet let dělníkem slova. Spolu s ním zde nyní působí další, o generaci mladší jezuita P. Milan Glaser SJ a dvě laické pracovnice Markéta Šindelářová a Johanka Bronková. Redakce je to malá (Poláků je sedm), ale zůstává za ní velké dílo.

Když jsem v redakci listovala záznamy pořadů z různých let, počínaje rokem 1955, pociťovala jsem hlubokou úctu k vytrvalému úsilí jezuitských kněží i laiků, kteří se i v nejhorších dobách snažili morseovkou informací klepat na železnou oponu den za dnem, rok za rokem.

Touto cestou jim jistě za všechny čtenáře vyslovuji úctu a dík.

Michaela Freiová