Simone de Beauvoirová: Ženská tvář kultury smrti

V roce 1976 obdržela mladá americká doktorandka Margaret Simonsová grant od francouzské vlády, který jí umožnil osobní setkání se Simone de Beauvoirovou, autorkou věhlasné knihy Druhé pohlaví, tématu její dizertace. Nadšená studentka prodala auto i některé osobní věci, aby se mohla vypravit na starý kontinent. Pouť, jak nazývala Simonsová svou cestu za ikonou feminismu, však nenaplnila její očekávání.

Simone de Beauvoirová, tehdy již vrásčitá šedesátnice, zcela nefeministicky používala výrazně červenou rtěnku a stejnou barvu laku na nehty. Tento ústupek buržoazní kultuře mladou feministku šokoval. Během rozhovoru dávala Beauvoirová povýšeně najevo svůj nezájem, ušklíbala se nad slabou francouzštinou americké studentky a ustavičně vydechovala kouř přímo do její tváře. Když se Simonsová svého idolu zeptala, jaké názory přispěly ke konečné podobě Druhého pohlaví, Beauvoirová uzemnila studentku výrokem, že jediné dílo, jež mělo na její knihu významný vliv, bylo Bytí a nicota od Jean-Paul Sartra, jejího dlouholetého životního partnera.

Poněkud idealizovaný idol

Jisté kruhy dodnes šíří mýtus, že Beauvoirová je mluvčí ženského pohlaví, obhájkyní svobody a vůdkyní boje za rovnoprávnost mužů a žen. Jak se mohla tato údajně "silná, nezávislá žena" přiznat s takovou samozřejmostí cizí osobě, že není nezávislou myslitelkou, jak by se na feministku slušelo, ale pouhou pasivní následovnicí svého mužského protějšku?

Skutečnost je více než prostá -Beauvoirová v žádném případě není mluvčí ani typickou představitelkou žen. Svoboda, kterou prosazuje, mimo jiné nezahrnuje právo ženy vdát se a vychovávat vlastní děti. Vztah k životnímu druhovi ukazuje na nesmírný rozpor mezi jejím dílem a osobním životem. Sartre byl pro Beauvoirovou bohem. Tvrdila, že Sartrova existence dávala smysl jejímu světu. Vztah Simone se Sartrem byl velmi volný; nikdy nešlo o exkluzivní partnerství. Sartre měl řadu milenek; jednu z nich, Arlette El Kaim, původem Egypťanku židovského původu, adoptoval roku 1965 jako dceru. Simone s tímto uspořádáním vzájemného vztahu souhlasila; dohoda páru, který francouzská média označila za "Ginger a Freda francouzského existencialismu", zněla tak, že o všech detailech svých milostných záletů spolu hovořili. Pod zdáním nezávislosti a emancipace se tak Beauvoirová dostala do situace ženy trvale ponižované nevěrou; tuto skutečnost kompenzovala volnými vztahy - s muži i ženami. Bisexualita Beauvoirové je možným klíčem pro pochopení jejího feministického smýšlení.

Vydávání Monitoru je financováno výhradně z dobrovolných darů Vás, čtenářů. Budeme vděční, pokud se rozhodnete Monitor podpořit darem, abychom mohli v této službě pokračovat.

poslat dar

300 Kč 500 Kč 1 000 Kč

DAROVAT 500 Kč

Tištěný publicistický čtrnáctideník Monitor bude ve vaší poštovní schránce každý druhý pátek. Zasílání je bezplatné a je hrazené výhradně z darů čtenářů.

OBJEDNAT MONITOR

Buržoazní levicová extremistka

Simone de Beauvoirová se narodila roku 1908 v Paříži v zámožné buržoazní rodině. Její otec byl vyhlášený právník, jehož rozsáhlý majetek ztratil po první světové válce na ceně. Rodokmen Betranda de Beauvoir sahal až k Guillaumovi de Champeaux, jenž byl mezi zakladateli pařížské univerzity. Matka byla zbožná katolička z rodu vysokých státních úředníků a bankéřů. Striktní výchova Simone v katolickém a buržoazním duchu však nepřinesla své plody. Dospívající dívka se s náboženstvím a rodinnými hodnotami zcela rozešla, když ještě krátce předtím doufala ve sňatek se svým bratrancem Jacquesem, který ji však nikdy o ruku nepožádal.

V roce 1926 Beauvoirová zahájila studium filosofie a literatury na Sorbonně, po získání titulu vyučovala filosofii. Navzdory mnohdy citovanému mýtu je jisté, že se Beauvoirová za války nijak nezapojila do protiněmeckého odporu. Roku 1944 se podílela na založení měsíčníku Les Temps modernes (Moderní doba), který se jmenoval podle Chaplinova filmu. Časopis se na tři desetiletí stal hlásnou tribunou politických a filosofických radikálů.

Již první kniha Simone de Beauvoirové L‘Invitée (Pozvaná) se zcela nesla v duchu existencialismu a byla inspirovaná milostným poměrem Sartra k mladé Olze. Rozvíjí se milostný trojúhelník, který vrcholí vraždou.

Beauvoirová byla komunistka. Neváhala obhajovat použití násilí a teroru. V knize Pour une morale de l‘ambiguité (K morálce dvojznačnosti) se zabývá poválečným rozčarováním, politickou situací, vztahem člověka k politické straně a strany vůči lidem, jimž slouží. Obhajuje právo dobýt svobodu násilnými prostředky, které ji dočasně popřou.

Beauvoirová velmi často cestovala. Doprovázela Sartra na setkání s Castrem i Chruščovem, cestovala s ním do Číny, USA, Švýcarska, Tunisu, Latinské Ameriky, východní Evropy aj. Zřídka se smála a dokázala být srdečná jen v úzkém okruhu nejbližších přátel. K ostatním se chovala rezervovaně až odtažitě, jako by skrývala nejistotu.

Začátek šedesátých let pro ni znamenal zapojení do feministického hnutí; stala se nadšenou obhájkyní potratu a angažovala se v debatě o sexuálním násilí. Beauvoriová byla zaskočena dlouhým umíráním své matky na rakovinu. Zamýšlí se nad ní v knize Velice lehká smrt (Une mort trop douce), kde zpochybňuje pojem přirozené smrti a nepřímo se zastává eutanazie.

V posledních letech svého života byla Simone de Beauvoirová závislá na alkoholu, což uspíšilo její fyzický i duševní úpadek. Navíc, stejně jako její celoživotní partner, užívala drogy. Zemřela v dubnu 1986 a sdílí se Sartrem hrobku.

Plod Sartrova existencialismu

Sartrova existenciální filosofie je myšlenkovou kostrou pro Druhé pohlaví. Používá Sartrovy pojmy, existenciální etiku. Zatímco Sartre hovoří o bytí v sobě (které se, zjednodušeně řečeno, navenek projevuje hrubým chováním) a bytí pro sebe (formované svědomím), Beauvoirová pracuje s pojmy transcendence a imanence.

Beauvoirová se domnívala, v souladu s existencialistickou terminologií, že došlo k odcizení ženy jako svobodné bytosti mužským živlem, odcizení, které přestože má historický původ, je s to zasáhnout až do přírodního základu lidské existence, do biologických a psychologických struktur. Charakterizovala existenci ženy jako té Druhé, jíž je toto postavení sice připisováno sociálním řádem, ale na jehož uchování se samy ženy podílí; obvinila ženy z pohodlnosti, kterou legitimizují stávající patriarchální struktury společnosti. Žena podle ní přetrvává v imanenci zaměřené na reprodukci života a péči o něj, na rozdíl od muže reprezentujícího aktivní svobodnou lidskou existenci, jež se vyznačuje transcendencí, tedy přesahováním stávajícího světa a čas překračující tvorbou, žena reprezentuje vitální stránku života v linii přírody. Žena žije v mužském světě, v němž podléhá mýtům vytvořeným muži a osvojuje si mužské hodnoty, proti kterým nestaví autentické ženské hodnoty, ty pouze vyplývají z muži definovaného protikladu soukromého a veřejného života.

Beauvoirová tvrdí, že neexistuje nic jako autenticky ženská existence, která byla ve skutečnosti vynalezena muži jako prostředek udržování maskulinních privilegií. Dichotomie muž/žena tak slouží pouze k uchování ženské sféry jako sféry druhořadé a existenciálně nedostatečné ve srovnání se sférou mužskou. V knize se pokusila o rozbor kořenů podřízeného postavení ženy a chtěla vyvrátit pojetí věčného ženství na základě fyziologickém, psychologickém či ekonomickém, aniž by popírala určitou biologickou odlišnost mezi pohlavími, na kterou jsou dále nabalovány další rozdílnosti mezi mužem a ženou, jež však spadají do řádu kultury a nikoli přirozenosti. Ženami se nerodíme, stáváme se jimi, prohlásila.

Tento výrok, považující pohlaví člověka za pouhý sociální konstrukt, jenž je dodnes základem ideologie genderu, je největším omylem Simone de Beauvoirové. Svoboda, kterou prosazuje, mimo jiné nezahrnuje právo ženy vdát se a vychovávat vlastní děti.

Stín Beavoirové ve světle encyklik

Sexuální revoluce konce šedesátých let, jež učinila z Beauvoirové ikonu, byla víc než deklarovaným osvobozením od morálních konvencí zotročením ducha do služeb tělesnosti. S nepřekvapivým odporem se setkala encyklika Pavla VI. Humanae Vitae, která poukazovala na nutnost nahlížet na otázky vztahu muže a ženy, včetně sexuality a porodnosti, v celkovém pohledu na člověka. Svět jednoduchých řešení a velkých revolucí nebyl ochoten celistvý pohled přijmout. Proto Jan Pavel II. během prvních pěti let svého pontifikátu přednesl na 130 katechezí k tématu lidské osoby, sexuality, mužství, ženství a manželství.

Dále Jan Pavel II. v encyklice Evangelium Vitae (zejm. čl. 99) oslovuje ženy a hovoří o jejich jedinečné úloze v kulturním obratu směrem k podpoře života. Vyzývá ženy k novému feminismu schopnému vyjádřit opravdovou podstatu ženství ve všech projevech života společnosti na rozdíl od pokusu Beauvoirové zavrhnout koncept muže a ženy a dosáhnout osvobození napodobením mužského příkladu. Papež připomíná, že ženy jsou povolány vydávat svědectví opravdové lásky, totiž toho sebedarování a přijetí druhého, které se jedinečně naplňuje v manželském spojení a které tvoří základ každého mezilidského vztahu.

Hovoří o klíčovém zážitku mateřství, jež v ženách vytváří cit ochoty přijmout druhého, a tím jim svěřuje určitý speciální úkol jedinečné společenství s tajemstvím života, setkání s novým člověkem, vznikajícím v lůně. Matka totiž přijímá a nosí v sobě druhého člověka, umožňuje mu v sobě růst a dává mu prostor ve svém nitru, přičemž plně respektuje jeho odlišnost. Tak žena sama chápe a učí i ostatní, že lidský vztah je teprve tehdy autentický, když se otevírá pro přijetí druhého, respektuje a miluje jeho osobnost pro onu důstojnost, kterou jí dává sama skutečnost, že je člověkem, a nikoliv z nějakých jiných důvodů, jako např. pro majetek, sílu, inteligenci, krásu či zdraví. To je ten největší přínos, který Církev i lidstvo od ženy očekávají. Je to zároveň nezbytný předpoklad pro přípravu autentické kulturní přeměny.

Simone de Beauvoirové se nedostalo lásky jako klíče pro pochopení vztahu mezi mužem a ženou, stejně jako mezi ženou a dítětem. Byla pouhou hračkou v rukou svého partnera, nesla si do života neopětovanou lásku svého bratrance, nikdy nebyla matkou. Ateistická intelektuálka rovněž nechápala, co znamená láska k bližnímu. Dokázala nabídnout jen prázdný boj pohlaví, variantu třídního boje, který trvá dodnes a přináší jen potrat, antikoncepci a další nevábné ovoce zotročující kultury smrti.

Josef Mudra

Seriál vzniká podle knihy Donald De Marco Benjamin Wiker: The Architects of the Culture of Death. Ignatius Press, San Francisco 2004, ISBN 1-58617-016-3, 410 stran.