Tak Bůh miloval svět...

Evropa bije na poplach. Definitivně končí tučná léta a přicházejí léta hubená. Začíná éra utahování opasků. Neposlouchá se to hezky. Člověk se přirozeně chce mít dobře, chce být šťastný. A obraz krize se do představy blahobytného života vůbec nehodí. Stejně jako hrozící úsporná opatření. Než polykat takový hořký lék, to si raději namlouvejme, že nemoc není zas tak vážná a že se ji jistě podaří zvládnout nějakou příjemnější bezbolestnou procedurou.**

Člověk se chce mít dobře, a to hned a nejlépe zadarmo. Ať to stojí, co to stojí. Ukazují to masové nepokoje v mnoha evropských zemích, jež jsou reakcí na razantní škrty ve státních výdajích, ukazují to ostatně i výsledky našich voleb kolik lidí stále dává před zodpovědnějším hospodařením přednost líbivým slibům třináctých důchodů a podobných šidítek...

Na druhou stranu, lze se divit, že cíl trvale udržitelného života nepředstavuje pro mnoho lidí dostatečný motiv k přítomnému odříkání? Proč by člověk bez vyšší perspektivy, bez víry v přesažný smysl měl obětovat své požitky pro nějaké nejasné vzdálené dobro? Z něhož si navíc on sám třeba vůbec neukrojí. Tu a tam se objeví ideologie, jíž se tento nedostatek motivace kupodivu na čas podaří překlenout. Velmi úspěšní v tom byli komunisté, kteří dokázali pohnout masy k nesmyslným obětem pro nedosažitelné světlé zítřky.

Občas je něco podobného podsouváno křesťanství: věřící prý rezignuje na časný život pro vidinu štěstí na věčnosti. V křesťanství však jde o něco radikálně jiného. Zatímco totalitní ideologie obětují přítomnost (a spolu s ní také svobodu a lidskost) pro budoucnost, křesťanství časný život neodvrhuje, nýbrž začleňuje do věčnosti. A tím mu dává pravý smysl a cíl. Přítomnost je tak formována, posvěcována budoucností, stává se její předchutí. (Nikoli však rájem na zemi!)

Tento vztah časného a věčného dobře vystihuje Ježíšovo srdce, symbol Boží lásky: Tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný (Jan 3,16). Věčnost vstupuje do časnosti, nechává se jí spoutat, zmařit až k smrti, aby ji pak mohla pozvednout k sobě, převést ze smrti do života. Ježíšovo probodené srdce zobrazuje Boží kenozi, jež pramení v tajemství trojiční lásky. Připomíná nám, že Bůh je Emanuel Bůh s námi: nejsme bez cíle a opuštěni, jsme zváni k cestě do Otcova domu, již nám zpřístupnil jeho Syn a na níž nás posiluje Boží Duch. Krev a voda vytékající z Kristova probodeného boku symbolizují nový život, k němuž se rodíme ve křtu a v němž jsme živeni Bohem v eucharistii. Ježíšovo srdce, probodené a trním korunované, je také vzorem pro naši lásku: k opravdové lásce patří ochota k oběti a soucit a solidarita s druhými. Kristovo srdce předkládá světu, jenž je v úzkých, to, co nejvíc potřebuje: zjevení milosrdného Boha.

Dagmar Kopecká