Vůně krve. Utajované mučednictví tureckého biskupa

Vatikán by měl být přivyklý krvi mučedníků. V místech levého křídla Svatopetrského náměstí stál kdysi Kaligulův cirk. Právě tam, jak víme z historie, umírali křesťané: kněží i laici, staří i mladí, a dokonce i děti. Rozsápáni divokou zvěří nebo páleni jako živé pochodně. Ano, Řím je plný památek na mučedníky.**

Tentokrát je to ale nová krev. Biskup Luigi Padovese byl ve Vatikánu dobře známý. Ochotně poskytoval rozhovory Vatikánskému rozhlasu. Nejčastěji komentoval další a další případy násilí vůči tureckým křesťanům nebo liknavost tamní vlády, co chvíli vyhlašující velkomyslné deklarace, ale ve skutečnosti postupující politikou tvrdé ruky vůči místním křesťanům. Naposledy s námi biskup Padovese mluvil v únoru. Připomínal před čtyřmi lety v Turecku zavražděného římského kněze, Andreu Santora, který zahynul ve vlně muslimského pobouření po papežově přednášce v Řezně. Být křesťanem je konkrétní riziko, říkal. Následování Krista někdy vede až k oběti vlastní krve.

Biskup Padovese byl zavražděn ve čtvrtek 3. června. Zbývalo jen pár hodin do začátku papežské cesty na Kypr, kde měl právě tento biskup hrát důležitou roli. Předně proto, že stál v čele tureckého episkopátu, a Turecko od roku 1974 okupuje severní část ostrova. Za­druhé, patřil do nejužší skupiny pořadatelů Synody biskupů pro Blízký východ, která proběhne letos v říjnu ve Vatikánu. Zpráva o vraždě vyvolala ve Vatikánu konsternaci. Pokud za vraždou stojí nějaká organizace, zamířila nejvýš, kam se dalo. Výš stojí už jen papež. A ten se za pár chvil vypraví na ostrov, na který mají Turci téměř volný přístup. První věc je tedy bezpečnost papeže. O několik hodin později bylo v Římě odvoláno procesí Božího Těla, které měl vést Benedikt XVI. Ofi­ciálně kvůli nepřízni počasí; vysvětlení, jemuž nikdo nevěřil, protože v té chvíli už nepršelo a předpověď nehlásila další přeháňky. Každý ale pochopil, že na dlouhé trase průvodu nikdo není schopen z hodiny na hodinu zajistit bezpečnost papeže a tisíců účastníků.

Byla tu ale ještě třídenní, riskantní cesta. Vatikán i Turecko se od samého počátku snažily celou událost bagatelizovat. Horlivě ze všech stran ujišťovaly, že vražda nemá náboženské ani politické motivace, že útočník měl psychické problémy a jednal v afektu. Dokud byl papež na Kypru, nikdo tuto verzi nedementoval. Pravdu jsme se dozvěděli až po návratu Benedikta XVI. do Vatikánu. Mlčení prolomil dnes nejvýznamnější reprezentant katolíků v Turecku, biskup Smyrny Ruggero Franceschini. Řekl, že vražda měla formu klasické islámské exekuce, včetně pokřiku Alláh je veliký. Vraha znal dlouhá léta, zaručil se za jeho psychické zdraví a potvrdil, že nebyl křesťanem, jak naznačovaly první zprávy. Turecký biskup se netajil ani výčitkou na adresu Říma: cítíme se opuštěni, chceme pocítit, že srdce katolicismu bije také pro nás, řekl biskup Franceschini.

Těžko se divit pocitům tureckého biskupa. V jisté míře se mohou podobat tomu, co pociťovali biskupové v našich zemích, když v dobách komunismu vatikánský sekretariát za jejich zády navazoval vztahy s totalitními režimy.

Na jedné straně je třeba uznat, že situa­ce Vatikánu v minulých dnech byla mimořádně obtížná. Na straně druhé se ovšem lze těžko ubránit dojmu, že máme co do činění s jakousi novou ostpolitik vůči některým muslimským zemím. Zakládá se snad na naději, že dvacet let starý úspěch se zopakuje. Nesmíme ovšem zapomínat, že víc než kalkulace kardinála Casarolliho se o něj zasloužil jednoznačný postoj Jana Pavla II., který se v srdci Varšavské smlouvy odvážil mluvit pravdu.

Krzysztof Bronk