Sigmund Freud (I.): Lékař, který se chtěl stát bohem

Roku 1896, na cestě na vrchol své karié­ry, napsal Sigmund Freud dopis příteli, v němž vyjadřuje svou touhu stát se filosofem: Jako mladý muž jsem netoužil po ničem jiném než po filosofických znalostech, a nyní jsem se přiblížil k uspokojení této touhy přechodem od medicíny k psychologii.**

Dětství a studia

Narodil se roku 1856 v moravském Příboře jako Sigismund Schlomo Freud. Pocházel z prostředí asimilovaných Židů; jeho otec, tehdy potřetí ženatý, byl obchodník. S manželkou Amálií měl Jákob Freud šest dětí, z nichž Sigmund byl nejstarší. Jako malé dítě měl chůvu, katoličku, která ho vodila do kostela. Její poněkud upjatý styl a rozpor mezi hlubokou a upřímnou vírou a kolísající životní praxí velmi silně ovlivnil Freudův pozdější pohled na náboženství. Příborská epizoda byla krátká, stejně jako pobyt v Lipsku. Většinu času trávila rodina následně ve Vídni. Freud měl domácí učitele; pak studoval s vynikajícím prospěchem na prestižním Sperlově gymnáziu.

Bylo mu sedmnáct, když začal studovat medicínu, kterou absolvoval roku 1881 opět s vynikajícími studijními výsledky. Zprvu působil jako teoretik; následně získal místo ve vídeňské všeobecné nemocnici na interně a psychiatrii, a poté si otevřel neurologickou praxi. Poznal řadu neurotiků a hysteriků; práce s těmito lidmi předznamenala vznik psychoanalýzy.

Filosofická východiska

Když bylo Freudovi čtyřicet, zemřel mu otec. Tento významný mezník byl pro něj impulsem pro důkladné studium vlastního nitra. Filosofie Sigmunda Freuda byla jednoduchá a byla redukována na aplikovaný vědecký materialismus. Freud se přiznával k vděčnosti a zavázanosti Schopenhauerovi a Nietzschemu, zejména za to, že rozpoznali v člověku mimorozumový prvek. On sám však racionálno a iracionálno v člověku uvést v soulad nedokázal. Váhal, zda znalosti, které o člověku získáme čistě vědeckým zkoumáním, mohou být použity k potlačení jeho iracionality tak, aby potřeby jednotlivce mohly být sladěny s potřebami společnosti jako celku.

Freud byl vědec (či se za něj alespoň pokládal), ale věda sama nebyla s to uspokojit jeho osobní ambice. Chtěl být víc než vědec, totiž revolucionář, a proto spojil své vědecké poznatky s dávnými mytologickými prvky, které měly zajistit nejen širší perspektivu pro vnímání člověka, ale zejména nesmrtelnost svému autorovi. Avšak jeho filosofický odkaz světu, tvořený dvěma zcela neslučitelnými a protikladnými prvky, nemůže být ničím soudržným: na jedné straně slibuje svobodu, na druhé však zaručuje chaos. Má za cíl porozumět člověku, ve skutečnosti ho však redukuje na hříčku nervových vláken.

Psychologická revoluce

Freud toužil propíchnout jedovatou bublinu hrdosti v člověku. Lidskou hrdost již poznamenaly, soudil, dvě intelektuální revoluce. První z nich byl koperníkovský obrat v matematice a astronomii, který lidstvo vytrhl ze sebestřednosti odmítnutím postavení jeho pozemského příbytku jako středu Všehomíra. To byla revoluce kosmologická. Po Darwinovi se člověk už nemohl tvářit, že nemá nic společného s divokými zvířaty. To byla revoluce biologická. Freud obnažil nevědomí člověka a odhalil silné iracionální podněty, které jím hýbou, čímž lidstvo zbavil iluze o sebeovládání. To měla být revoluce psychologická.

Jak se poznání vědy rozvíjelo, člověk se pro Freuda vytrácel. Jelikož věda nahradila náboženství, začal se pomalu rozpouštět smysl morálky. Nepříjemný proces sebepoznání lidstva ve světle vědy člověka pokořil. Nezdálo se, že by revoluce zlepšila lidský úděl. Namísto útěchy vydobyla tato revoluce jen ztrátu iluzí.

Zrození psychoanalýzy

Roku 1900 publikuje případ ženy označované jako Anna O. Jednalo se ve skutečnosti o Berthu von Pappenheim, židovskou intelektuálku a průkopnickou feministku, která byla v léčení Freudova přítele doktora Breuera. Anna O. velmi trpěla. Breuer léčil ženu, jež se starala po nocích o nemocného otce, nejprve klidem na lůžku a později hypnózou. Komplikovaný a pozoruhodný případ Freuda zaujal a byl předstupněm vzniku psychoanalýzy.

V této souvislosti se objevuje výraz vytěsnění (u Anny O. šlo o vytěsnění podvědomé nenávisti k otci), jeden z nejdůležitějších obranných mechanismů, pomocí něhož se člověk chce zbavit všeho, co je spojeno s nelibostí svázanou s uspokojováním pudů, nejčastěji se­xuálních. Učení o vytěsnění se vzápětí stalo základem pochopení neuróz. Freud již nepojmenoval tuto metodu katarzí jako dříve, ale psychoanalýzou, časem se vzdal hypnózy a nahradil ji psychoanalytickou pohovkou.

Psychoanalýza nepochybně vznikla na objednávku doby. Vídeň byla pod vnějším pláštíkem počestnosti městem velmi rozvolněné morálky. Z obrovského rozporu skutečně pramenily četné psychické poruchy. Společnost dlouho odmítala uznat psychoanalýzu, která pracovala se sny, s chybnými úkony, přeřeknutím, s mytologií, s infantilní se­xua­litou, symboly, s pudy a řadou hypotéz, a jako taková vlastně nepředstavovala ucelený a jednoznačně ověřitelný model a teo­rii. Navíc s postupem času Freud své myšlenky korigoval, rozšiřoval a přetvářel, třebaže, jak sám zdůrazňoval, učení o odporu a vytěsnění, o nevědomí, o etio­logickém významu sexuálního života a důležitosti dětských zážitků zůstávají hlavními pilíři této teorie.

Výklad snů

Psychoanalýza jako terapeutická metoda si postupně začínala získávat stále více vyznavačů, kteří ji obohatili o své vlastní doktríny, názory a postupy. Brzy došel k přesvědčení, že jsou to snové sekvence, co stojí za pozornost. U příležitosti své přednášky Psychoanalýza a teorie libida, ve které jako by načrtl svůj výzkumný program, k této otázce napsal: Vyplatilo se zabývat se blíže vysvětlením snů, neboť analytická práce ukázala, že dynamika tvorby snů je tatáž jako dynamika tvorby příznaků. Zde stejně jako tam rozpoznáváme střet dvou tendencí, jedné nevědomé, jinak vytěsněné, jež usiluje o uspokojení o splnění přání, a jedné náležející pravděpodobně k vědomému Já, odmítající a vytěsňující; výsledkem tohoto konfliktu je kompromisní řešení sen, příznak , v němž obě tendence nalezly svůj nedokonalý výraz.

Teoretický význam této shody je zřejmý. Protože sen není patologickým jevem, podává tato shoda důkaz o tom, že ty duševní mechanismy, které vytvářejí příznaky nemoci, jsou přítomny také již v normálním duševním životě, že pro normální i abnormální platí tatáž zákonitost a že výsledky bádání prováděného na neuroticích anebo duševně nemocných nemohou být bez významu pro pochopení zdravé psýchy. [...] Podařilo se mi prokázat, že sny mají smysl, který lze uhodnout. [...] Četné nápady snícího odhalily myšlenkový útvar, který již nebylo možné označit za absurdní či zmatený, jednalo se o hodnotný psychický výkon, jehož byl zjevný sen pouze deformovaným, zkráceným a špatně pochopeným překladem povětšinou do vizuálních obrazů. Tyto latentní snové myšlenky obsahovaly smysl snu, jehož zjevný obsah byl pouze klamem, fasádou, na kterou sice mohla navázat asociace, ale nikoli výklad... Sen je splněné přání. Je stejně nesrozumitelný jako neurotický příznak a potřebuje rovněž výklad.

V téže přednášce načrtl řadu svých základních pojmů a koncepcí: dětská sexua­lita, vývoj libida a stupňů ukojení sexuál­ního pudu, oidipovský komplex, předpoklad nevědomých duševních pochodů, učení o odporu a vytěsnění, přenosové neu­rózy a narcismus, sublimace, stádní pud, puzení k smrti a destrukční pud.

Pojetí agrese

Zajímavě se Freud dívá na agresi. Agrese pro něj zpočátku představuje jednu ze složek sexuálního pudu, později formuluje jinou teorii: ta předpokládá, že existují dva stejně silné biologické pudy, navzájem protichůdné: pud života (eros) a pud smrti (thanatos). Boj těchto dvou tendencí je činitelem, který určuje způsob lidské existence. Pud smrti musí být směřován vně, aby neničil vlastní organismus, v němž přebývá. Tak vzniká agresivita čili destruktivní pud. Agrese může být obranná, spojená s touhou pomoci, nebo, je-li do ní zapojeno libido, nabývá podoby sadismu.

Sebepřecenění

Jistě lze v mnoha směrech ocenit upřímnou snahu Sigmunda Freuda nalézt pravdu. Usilovně klinicky pracoval (někdy i dvanáct hodin denně), protože byl nucen zabezpečit rodinu manželku Marthu a šest dětí, později i matku a švagrovou. Až na samém konci života, již těžce nemocný a zaskočený anšlusem Rakouska, emigruje jako Žid za již velmi vypjatých okolností roku 1939 do Londýna. Tam krátce poté volí v závěrečném stadiu rakoviny dobrovolnou smrt.

Freud byl o ryzosti svých úmyslů přesvědčen; kolem roku 1900 si poznamenal: Příroda mi dala neohroženou lásku k pravdě, smělý pohled nestranného badatele, správné oceňování života a schopnost namáhat se a nalézt zálibu ve své práci. Autor velkého množství podnětných a v jádru ne vždy chybných teorií však bohužel podlehl pýše; právě proto, že se nepovažoval za lékaře, ale filosofa. Že tím prokázal službu kultuře smrti, si dokážeme v příštím čísle, kde si položíme otázky, čím je Freudova filosofie zejména škodlivá.

Josef Mudra

(mezititulky redakce)

Seriál vzniká podle knihy

Donald De Marco Benjamin Wiker: The Architects of the Culture of Death.

Ignatius Press, San Francisco 2004,

ISBN 1-58617-016-3, 410 stran.