Sigmund Freud (II.): Biologická redukce osoby

Freud programově odmítl Boha a vyhlásil osvobození od morálky. Spolu s Bohem však odmítl i člověka a vydal ho napospas otroctví iracionálních pudů.

V předchozím čísle jsme se setkali s osobností Sigmunda Freuda. Je třeba si nyní říci, že Freudova filosofie má tři základní vlastnosti, jež stojí za to prozkoumat. Každá z nich představuje únik z reality a z autentické životní zkušenosti. Zjednodušující, iracionální a mýtické prvky, na nichž je jeho pohled založen, není prakticky možné integrovat v jediný celek; naopak mají sklon člověka roztříštit a vystavit zhoubným paprskům kultury smrti.**

Celá freudovská filosofie vychází z předsudku radikálního popření spirituality a svobody, uvedl francouzský katolický filosof Jacques Maritain. Freud přejal zkratkovité závěry i zjednodušující předpoklady moderního materialismu. Odmítnutím spirituální dimenze člověka nemohl vysvětlit tak obecné jevy jako umění, morálku a náboženství. Přestože objevy v oblasti nevědomí a následné vyvinutí psychoanalytické metody zajistily Freudovi gloriolu slavného vědce a lékaře duše, on sám považoval nevědomí za vroucí kotel, vnitřní peklo přeplněné potlačenými zrůdami. Tímto zjednodušením oddělil nevědomí od rozumového a duchovního života a učinil z něj kostlivce čiré bestiality skrytého v hlubinách lidského bytí, jak poznamenal Maritain.

Bez duchovní dimenze

Freud redukuje spirituální dimenzi na materiální úroveň. Nelze popřít vazby mezi oběma dimenzemi. Avšak je možné empiricky popsat s aparátem materialistů kupříkladu Beethovenovu motivaci pro složení Deváté symfonie?

Cokoli spirituálního Freud odmítal. Představa Boha byla pro něj pouhou projekcí obrazu otce na nebesa. Vycházel z teze, že dítě v určitém stadiu vývoje vzhlíží ke svému otci jako k dokonalému, a zejména všemocnému. Poté, co dojem této dokonalosti odpadne, dítě se oprostí od této představy ve vztahu k vlastnímu rodiči, avšak obraz všemohoucího otce ve fantazii přetrvá, je přesunut z oblasti zkušenosti do sféry imaginace a získává nové pojmenování Bůh.

Ještě bizarnější a doslova nechutná a odpudivá vysvětlení nabízí Freud pro další náboženské skutečnosti: svaté přijímání v katolické tradici považuje za rituál odvozený z doby primitivního stadia vývoje lidstva, pozůstatek kanibalistických obřadů. Mystické zkušenosti světců považoval za důsledek sexuálních frustrací, odříkávání růžence za nevědomou masturbaci apod. Může člověk s takovými názory přinést něco jiného než jen úpadek? Je možné, aby pomohl psychicky nemocným, a zároveň urážel vznešené Boží pravdy tímto rouhavým způsobem?

Náboženství jako takové Freud označil za obsedantně-kompulzivní neurózu. Je možné považovat toto tvrzení za vědecké jen na základě toho, že ve své ordinaci potkal Freud mnoho obsedantně-kompulzivních jedinců, jež byli silně věřící? (Tito lidé ale téměř jistě postrádali správný a vyvážený pohled na Boha, svět i sebe, což jim neumožnilo otevřít se plnosti náboženské zkušenosti a nalézt v Bohu a v jeho ochraně, vedení i milosrdenství kotvu pro naplněný a plnohodnotný život).

Člověk nevolník temných sil

Redukcí svobodné vůle na pouhé tlaky instinktů a skutečné viny toliko na pocit viny ztratil Freud z dohledu mravní odpovědnost, pojem hříchu, neřesti i ctnosti; vše se stalo hrou vášní a instinktů, psychologických determinantů vysvětlitelných přísně biologicky či chemicky za cenu ztráty pohledu na člověka jako na celistvou mravní osobu. Zoufalým následkem těchto úvah je, že člověk si nemůže svobodně vybrat mezi dobrem a zlem, ale že zlo si vybírá člověka a ten nemá nad ním žádnou kontrolu. Namísto aby Freud člověka osvobodil, učinil jej otrokem. Nesvoboda je horší než svoboda zahrnující schopnost pociťovat a uznávat vlastní vinu.

Druhou velkou oblastí, jež stojí za pozornost, je Freudův vztah k iracionálnu: hluboký odpor k roli rozumu a odmítnutí úvahy jako hlavního motivu lidské činnosti, namísto toho vyzdvižení iracionálních, démonických sil, temné stránky života. Freuda inspirovala Schopenhauerova koncepce vůle k životu a Nietzscheho vůle k moci, když formuloval myšlenku o pravěkém instinktu, jenž je člověku vlastní. Id (podle Freudovy teorie je id nejnižší ze tří složek lidské osobnosti a působí pouze v podvědomí na rozdíl od ega a superega pozn. red.) je zdrojem motivace, hnacím motorem rozkoše. Je nutně protiracionálním, slepým instinktem.

Rozporuplné teorie

V knize Mimo princip slasti (Jenseits des Lustprinzip) Freud napsal: Vyvstává potřeba obnovit předchozí stav bytí, která je vlastní veškerému organickému životu. Za jednu z podmínek psychického života považuje touhu po návratu k minulému stavu tedy živé touží být neživým. Cílem všeho života je smrt, uzavírá výmluvně Freud.

Slast (včetně sexuální) definuje Freud jako pnutí, boj jednotlivce za osvobození z vlivu nepříjemného. Avšak namísto toho, aby id osvobodil, trvá Sigmund Freud na tom, že je třeba jej držet pod kontrolou. Civilizace by nemohla existovat, pokud by id nebylo omezováno; jinak by přivedlo společnost do záhuby. Oním omezujícím řádem, který společnost, rodiče i náboženství uvalili na id, je superego. Jsme spoutáni třemi tyrany, vysvětluje Freud: idem, superegem a okolním prostředím. Rolí ega je vytvořit jakousi rovnováhu mezi nimi, ego je však slabé a snaží se potlačit vnitřní konflikt, jehož projevem je úzkostlivý neurotismus.

Freudovské ego je zbaveno duchovní dimenze i osobnosti. Stává se tak pasivním prvkem, pouhým jezdcem na splašeném koni. Freud si klade otázku, jak může společnost se svou potřebou řádu, harmonie a obecného dobra jít dohromady s hrou iracionálních sil, které tolik zmítají jednotlivci? Na toto téma napsal studie Nespokojenost v kultuře a Budoucnost jedné iluze. Nenabízí v nich však povzbudivou odpověď na otázky budoucího rozvoje společnosti. Jedinec a společnost, člověk a skutečnost stojí proti sobě. Život je bolestnou zkušeností, v níž jedinci žijí v represivním, restriktivním prostředí podléhajíce vnitřnímu tlaku iracionálních sil.

V této situaci má Freud překvapivě alespoň jednou pozitivní slova pro náboženství: Pokud se bude lidem říkat, že neexistuje všemohoucí a spravedlivý Bůh, božský řád světa a život budoucího věku, budou si myslet, že jsou zproštěni jakýchkoli závazků vyplývajících z božského zákona a sloužících k uchování známek civilizace. Každý bude bez zábran strachu následovat své asociální, egoistické instinkty a snažit se uplatňovat svou moc; chaos, který jsme během mnoha tisíciletí fungování civilizace poslali do vyhnanství, se opět vrátí. Připouští tak, že náboženství může být chápáno jako hnací motor pokroku civilizace. Nenabízí řešení ve společnosti bez náboženství přiznává iracionálním silám v lidském nitru ústřední postavení; tyto síly nechává pohánět puzením k smrti; všechny formy racionální restrikce považuje za tyranské (ačkoli nezbytné). Zároveň však neústupně trvá na tvrzení, že věda přinese nesmírný pokrok a mnohem lepší svět. Cokoli jiného než vědu, co by mohlo lidstvo posunout dál, považuje za iluzi.

Freudova pseudonáboženská motivace

Chaotickou změť nesourodých prvků, které Freud vnáší do psychologie a filosofie, doplňuje útěk k mystičnu. Freud jako sekularizovaný Žid sám sebe považoval za nového zákonodárce; tím starým byl Mojžíš se zákonem, jenž zavazoval. Freud přinesl zákon osvobození. Zatímco člověk náboženský se narodil pro věčnou spásu, nový člověk psychologický se narodil pro sebeuspokojení a rozkoš. Freudova fascinace Mojžíšem (stejně jako Leonardem da Vinci a Oidipem) měla charakter sebeidentifikace; když Freud viděl v Římě slavnou Michelangelovu sochu Mojžíše, omdlel pohnutím.

Freud toužil po Mojžíšově vzoru dovést lid do země zaslíbené, oplývající mlékem a medem. Rozvoj psychoanalytického hnutí ztotožňoval s postupem lidu Izraele na poušti. Pro své dílo Výklad snů zvolil motto z Vergiliovy Aeneidy: Flectere si nequeo superos, Acheronta movebo. Když se mi nepodaří obměkčit nebeské bohy, pohnu podsvětím. Odmítnutím mravní viny nejen odmítá Boha, ale ztotožňuje se s ďáblem je-li Bůh obrazem vyvolávajícím vinu, je ďábel protikladem.

Freud se celý život vracel k myšlence, že by byl vychováván bez otce. Otec pro Freuda představoval superego, a tedy omezení svobody. Jako velký osvoboditel musel být Freud sám svobodný. Ale ve skutečnosti je to jen Bůh Otec, kdo je bez otce. Prohlásit se za toho, kdo je bez otce, znamená srovnávat se s Bohem. Jan Pavel II. v knize Překročit práh naděje napsal, že prvotní hřích byl pokusem zrušit otcovství a zanechal člověka osamoceného s pocitem, že mezi ním a Bohem není vztah otec-dítě, ale pouze pán-otrok.

A dále: z popření otcovství vyplývá nemožnost bratrství. Není náhodou, že pocit, jako by neměli otce, s Freudem sdílí Schopenhauer, Nietzsche i Sartre. Výsledkem těchto myšlenkových pochodů je i odmítnutí Boha a sebezbožštění a zároveň opuštěnost sirotka, posledního z lidí. Je paradoxní, že Freud při svých nesmírných znalostech klasické literatury nedbal na často se opakující poučení: kdo se postaví bohům, vyvolá jejich hněv a přivodí si trest. Antičtí bohové nesnášeli, chtěl-li je kdo napodobovat.

U vědce Freuda chybí samozřejmě jakékoli vědecké odůvodnění prvků mýtu. Dokonce ani Freudova mytologie nemá hodnotu toho jména; klasická mytologie odrážela obecnou lidskou zkušenost, a to i tam, kde ji přesahovala. Ale Freudův přístup redukoval mnoho dimenzí integrované osobnosti.

Brány rozkladu dokořán

Freudův vliv na dnešní západní společnost je enormní. Jeho jméno zaznívá ve škole, v médiích i při běžných společenských konverzacích a rozhovorech mezi přáteli. Možná to lze přičíst zjednodušujícímu přístupu, který ovládá tuto debatu. Ovšem nejničivější vliv má Freud na veřejnou diskusi i praktické poradenství v oblasti sexuality. Jeho klinické pojmy potlačení, úzkost, pocit viny, vytěsnění, libido, kastrační komplex dnes řada lidí přijímá bez dalšího za bernou minci.

Svatý Pavel v listě Galatským (6,89) nás však vyzývá: Neklamte se, Bohu se nikdo nebude posmívat. Co člověk zaseje, to také sklidí. Kdo zasévá pro své sobectví, sklidí zánik, kdo však zasévá pro Ducha, sklidí život věčný. V konání dobra neumdlévejme; neochabneme-li, budeme sklízet v ustanovený čas.

Odmítnutím Boha, popřením otcovství, zpochybněním morálky a redukcí lásky na sexuální rozkoš otevřel Sigmund Freud Pandořinu skříňku rozkladu civilizace a popření hodnoty a důstojnosti každého člověka.

Josef Mudra

(mezititulky redakce)

Seriál vzniká podle knihy Donald De Marco Benjamin Wiker: The Architects of the Culture of Death. Ignatius Press, San Francisco 2004, ISBN 1-58617-016-3, 410 stran.