Wilhelm Reich: otec sexuální revoluce

Sexuální revoluce je pojem, který bývá většinou vztahován k šedesátým létům. Není to však přesné. Samotný pojem byl používán jako mediální zkratka již v letech dvacátých v návaznosti na Freudovo osvobození libida. Tímto slovem bývá většinou označován řízený (tedy nikoli nahodilý) společensko-politický proces ústící ve změny sexuálního chování západní společnosti. Během něj došlo k posunu ve vnímání sexuality, popření tradičních norem a rozvinutí nového, relativizujícího étosu v oblasti sexuality. **

Šedesátá léta jako by se snažila popřít těžce získané hodnoty poválečné západní společnosti: ekonomickou prosperitu, důraz na rodinu i jistou stabilitu morálky, stejně jako jasné ideové vymezení společnosti vůči ideologii marxismu. Nástup kultury květinových dětí nepřinesl jen posun v diskursu studené války, kdy mladá generace fakticky zpochybňovala sílu sovětského bloku, ale zejména hlásání volné lásky. V praxi to znamenalo, že miliony mladých lidí hlásaly otevřený sex mimo manželství. Brzy se pod tlakem komerčních zájmů farmaceutického průmyslu prosadil objev roku 1960, antikoncepční pilulka. Většina západních zemí postupně legalizovala potrat. Nahota na veřejnosti a pornografie se staly běžnou součástí života. Nástupu pornografie předcházel obrovský posun v debatě o sexualitě zejména co do kvantity. Otevřený dialog o šokujících tématech sexuality se stal všudypřítomným, zejména díky nástupu masmédií, především televize.

Roku 1957 zemřel ve federální věznici v Lewisburgu v Pennsylvánii Wilhelm Reich, muž, který si více než kdokoli jiný zaslouží titul otec sexuální revoluce. Jeho revoluce si kladla za cíl osvobodit lidstvo od represe v oblasti sexuální morálky. Nevyhnutelně však vedla k pravému opaku: tyranie tělesnosti přebila duchovní dimenzi člověka, rozum, svobodnou vůli, schopnost k lásce a společenství. Romantická snaha zakázat jakékoli zákazy se ukázala být cestou do pekel.

Dětství a mládí

Wilhelm Reich se narodil na Haliči roku 1897. Jeho otec byl bohatý statkář; prosperoval natolik, že si mohl dovolit vydržovat kromě zemědělských dělníků i kuchařku, služebnou a chůvu. Leon Reich vládl rodině despoticky a vyžadoval naprostou poslušnost. Zřekl se židovského náboženství a vystavoval své syny přísně sekulární výchově. Wilhelm se už v osmi letech prohlásil za přesvědčeného ateistu.

Z Reichovy autobiografie Vášeň mladých, jež byla vydána posmrtně roku 1988, toho víme poměrně mnoho o raném Reichově prožívání intimity. Výčet je znepokojující a odpuzující: bez sebemenšího náznaku studu popisuje, jak už ve čtyřech letech pozoroval soulož služebné s kočím, přiznává se k prvnímu pohlavnímu styku s kuchařkou v jedenácti letech (!), popisuje svou nadměrnou se­xuální apetenci, sexuální zkušenosti se zvířaty na statku, vyznává se z pozdější závislosti na nevěstincích.

Ve třinácti letech se dozvěděl o vztahu své matky s mladým mužem, který přicházel, kdykoli Leon Reich opustil statek. Wilhelm byl zmaten a znechucen; aby se pomstil matce, informoval o její nevěře otce. Ten matčina milence zastřelil; matka poté spáchala sebevraždu otrávením. Cizoložství, podle jejího přesvědčení, bylo neodpustitelné. Leon Reich však nedokázal bez ženy žít a záměrně se vystavoval mrazu, aby chytil zápal plic. Žil ještě čtyři roky, zemřel na tuberkulózu. Sedmnáctiletý Wilhelm byl osudem silně poznamenán. Autoritativní, ale v jádru slabošský otec v něm vypěstoval odpor k autoritám, konvencím, příkazům a nařízením.

Reich nepochopil pravý účel lidské sexuality s jejím přirozeným směřováním k lásce v manželství a otevřeností novému životu. Chápal ji jen na základě vlastní zkušenosti zraněného muže posedlého sexem.

Vydávání Monitoru je financováno výhradně z dobrovolných darů Vás, čtenářů. Budeme vděční, pokud se rozhodnete Monitor podpořit darem, abychom mohli v této službě pokračovat.

poslat dar

300 Kč 500 Kč 1 000 Kč

DAROVAT 500 Kč

Tištěný publicistický čtrnáctideník Monitor bude ve vaší poštovní schránce každý druhý pátek. Zasílání je bezplatné a je hrazené výhradně z darů čtenářů.

OBJEDNAT MONITOR

Studoval medicínu ve Vídni a roku 1922 si jej Freud vybral jako svého asistenta na Psychoanalytické poliklinice. Reich byl nadšeným stoupencem marxismu. Byl členem Rakouské komunistické strany, ale roku 1930 byl vyloučen. Strana slibuje ráj na zemi a vyloučila mne, protože bojuji za práva dětí a dospívajících na přirozenou lásku, podotkl tehdy. Hovořil přitom o svých výzvách dětem, aby bojovali proti každé autoritě, stejně jako obhajobě pohlavního styku mezi nezletilci. Téhož roku se stěhuje do Berlína a vstupuje do komunistické strany v Německu.

Byl přesvědčen o tom, že společnost je nemocná a zároveň nespravedlivá. Chtěl poskytnout grandiózní terapii nejen na soužení jednotlivců, ale i na patologie celé společnosti. Aby to uskutečnil, cítil, že je nezbytné propojit s marxismem Freudovu psychoanalýzu v jednu velkou teorii, jež osvobodí jedince i společnost.

Boj proti autoritě

Reich byl vlastním posláním revolucionáře přímo posedlý. Obviňoval marxisty i freudovce z vlažnosti a nesmělosti. Není pochyb o tom, že sexuální revoluce je na pochodu a žádná síla ve světě se jí nepostaví, poznamenal si. Revoluci chápal mnohem hlouběji a zásadněji než kterýkoli marxista. Jeho cílem nebylo nic jiného než strhnout všechny kulturní a sociální masky, všechny formy autority, aby bylo dosaženo totální revoluce, při níž by se v plnosti a čistotě ukázala skutečná lidská bytost. Aby se to mohlo stát, je třeba zlikvidovat jakékoli stopy freudovského superega. Svědomí považoval Reich za první tyranii, je proto nezbytné se zbavit nejen svědomí, ale i morálky a kárajícího hlasu autority, jen tak se ukáže skutečná, hlubinná přirozenost člověka.

Jean-Jacques Rousseau tvrdil, že zdrojem všeho zla je civilizace a odmítal křesťanský koncept prvotního hříchu. Člověk podle něj nachází svou blaženost v původním stavu nevinnosti. Wilhelm Reich se touto myšlenkou inspiroval a rozvedl ji tak, že prvotní hřích je strachem ze sebe sama.

Já je podle Reicha impulzem v jádru erotickým, instinktem, který je výrazně pod úrovní osobnosti. Člověk začíná proti sobě obracet zbraně tím, že začíná myslet. Myslím, tedy jsem neurotik. Myšlení Reich vnímal jako nástroj potlačení pudového já; hlavním zdrojem potlačení byla rodina. Je proto třeba ji zničit. Reich obdivoval kurtizány pro jejich nespoutanost a odmítnutí rodiny. Svou první ženu donutil, aby dala děti vychovávat do marxistické komuny.

Založení orgonomie

Roku 1933 uprchl jako komunista před Hitlerem do Skandinávie a odtud do Kalifornie, kde se stal rychle populárním. Roku 1939 oznámil Wilhelm Reich objev nové, dosud neznámé energie, orgonu základního energetického stavebního prvku života ve vesmíru. Dospěl k přesvědčení, že orgon má kosmický původ a nevzniká v těle, ale člověk je jeho přijímačem. O tři roky později zakládá Orgonový institut a novou vědu, jež na něm měla být studována orgonomii. Orgon měl být, zjednodušeně řečeno, energií libida. Reich tvrdil, že je schopen orgon měřit i uchovávat; vynalezl orgonovou komoru, v níž prováděl své terapie. Orgon dokonce viděl; měl vydávat příjemné modrozelené světlo. Akumulátory orgonové energie prodával za 225 dolarů. Později objevil další energii DOR smrtící orgonovou energii, kosmickou obdobu Freudova puzení k smrti.

Odsouzení za podvody

Svými obchodními aktivitami vzbudil pozornost amerického Úřadu pro potraviny a léčiva (FDA), který ho obvinil z podvodu. Po sedmi (!) letech vyšetřování úřad v únoru 1954 konstatoval, že orgonové akumulátory nefungují a nemohou fungovat, protože orgon neexistuje. Reich byl odsouzen na dva roky vězení za pohrdání soudem a porušení zákona o potravinách a léčivech.

Nejprve vykonával trest ve federální věznici v Danbury ve státě Connecticut. Poté, co psychiatr konstatoval, že Reich trpí paranoiou, byl převezen do Lewisburgu, věznice s psychiatrickým oddělením, kde se jeho neslavná životní pouť skončila.

Nová vlna popularity

Roku 1960 soud přezkoumal oprávněnost zákazu prodeje jeho spisů a výrobků (který trval od roku 1954) ve prospěch Reicha. Reich se stal populárním, prestižní nakladatelství vydala většinu jeho spisů, včetně Funkce orgasmu a Charakterové analýzy. Punc zakázaného autora zpečetil pověst Wilhelma Reicha jako mučedníka.

Reich sám sebe viděl jako vizionáře a proroka; svá díla stavil na roveň s Darwinem, Nietzschem, Leninem a dokonce Aristotelem. Je možné brát vážně člověka, který se prohlásil za léčitele lidstva a zároveň nás informuje, že už nemůže žít bez nevěstinců?

Karikatura lásky

Přestože Reich mluvil o lásce, neměl na mysli nic vyplývajícího z osobní svobody, určeného pro dobro druhých; láska pro něj byla elektrickým impulzem, který dokázal vyrábět ve svých akumulátorech. Šílená vize o uzdravení světa ho dovedla do samoty vězeňské cely. Revoluční pokus očistit svět od útlaku skončil potlačením osobnosti a karikaturou lásky. Reich byl zcela uzavřený kritice a sebereflexi. Chyběl mu jakýkoli nadhled, kritiky odsuzoval jako emocionální mor.

Čtyři roky před smrtí publikoval Reich knihu Vražda Krista. Ve svém životě nepotkal Spasitele světa. Nazaretského mistra představuje ve světle svých zvrácených psychologických koncepcí. Jeho nemoc je z tohoto díla jasně zřetelná.

Podpora kultury smrti

I přes svou naprostou nevědeckost, evidentní duševní poruchu, nihilismus a aroganci přetrvává Reichův vliv na moderní intelektuály: radikální feministky, levicové akademiky, odpůrce rodiny, sexuology i samozvané experty na sexuální výchovu. Orgonový institut byl obnoven a nadále publikuje.

V čem spočívá zásadní a stále živý přínos otce sexuální revoluce kultuře smrti? Reich byl přesvědčen, že společnost nebude uzdravena, budou-li existovat konvence. Proto navrhoval zavést do škol masovou sexuální výchovu. Ta by vystavila děti od nejranějšího věku sexuálně explicitním podnětům, včetně patologických. Děti by se tak staly trojským koněm destrukce tradičních struktur ve vlastních rodinách. Sexuální výchova, která je postupně zaváděna do škol v celém západním světě pod jeho vlivem i mimo něj , je tak jasným plodem kultury smrti.

Josef Mudra

(mezititulky redakce)

Seriál vzniká podle knihy

Donald De Marco Benjamin Wiker: The Architects of the Culture of Death.

Ignatius Press, San Francisco 2004,

ISBN 1-58617-016-3, 410 stran.