Pro Církev celibát existuje odvždycky

Sergio Romano podává často obdivuhodně rozsáhlé a přesné informace o nejrůznějších tématech (pravidelně odpovídá na dotazy čtenářů deníku Corriere della Sera). Každopádně vždycky stojí za to, si je přečíst. Nicméně, jak je to logické, občas se mu tam vloudí malá chyba, především na spletitém poli církevních dějin. Tak v odpovědi jednomu čtenáři Corriere della Sera z 2. června Romano tvrdí, že celibát se pro katolické kněze stal závazný, alespoň v teorii, po koncilu v roce 1139. V tom roce se totiž konal II. Lateránský koncil, který stanovil, že eventuální manželství, která uzavřeli kněží nebo i zasvěcení laikové se slibem čistoty, nebyla pouze nedovolená, nýbrž neplatná. Komentuje to kardinál Alfons Stickler, historik mimořádné erudice, který strávil téměř celý život jako knihovník a archivář Svaté Římské Církve, a autor díla, považovaného za definitivní: Toto koncilní rozhodnutí vytvořilo ještě dnes rozšířené přesvědčení, že církevní celibát byl zaveden teprve tehdy. Ve skutečnosti se učinilo neplatné to, co bylo vždy nedovolené. A tedy tato sankce je spíš dalším potvrzením existující povinnosti ab immerabili (od nepaměti).

Stickler, který zemřel před několika léty, začíná pouhých sedmdesát, ale velmi hutných stran své knihy (Il celibato ecclesiastico. La sua storia e i suoi fondamenti. Libreria Editrice Vaticana, 1994) upřesněním: "Jsme navyklí mluvit o celibátu, totiž o zřeknutí se manželství ze strany kandidátů kněžského svěcení. Ve skutečnosti by se měl užívat mnohem širší termín zdrženlivost. Vždyť zdrženlivost neznamená jenom zříci se manželství, nýbrž i neužívat je, když je už někdo ženatý. Většinu kléru prvotní Církve totiž tvořili dospělí mužové viri probati (osvědčení mužové), kteří se souhlasem manželky přijímali posvátná svěcení, opouštějíce rodinu, o kterou se pak staralo společenství věřících."

**Nuže, často se dočítáme, a to i u vážených autorů, že povinnost opustit svou manželku se závazkem následující dokonalé zdrženlivosti prý byla rozhodnuta pouze kolem roku 300 po Kristu na koncilu, přesněji na synodě v Elvíře, ve Španělsku. Jiní, jako Romano, datují tento závazek až do roku 1139. V 33. kánonu akt synodu v Elvíře stojí: "Synodální Otcové jsou** zajedno v úplném zákazu pro všechny kleriky zapojené do služby oltáře, aby se zdrželi od svých manželek a neplodili děti. Kdo však toto učinil, musí být vyřazen z klerikálního stavu." Stickler komentuje: "Jak je vidět, nejde o žádnou novou dispozici. Naopak je to reakce na nedodržování dobře známého tradičního závazku a nyní se k němu váže i sankce (trestní)."

Že byla v Elvíře znovu potvrzena pouze nepřetržitá tradice a že nebyla uložena nějaká novota mimořádné váhy, to dokazují také akta jiných přehojných shromáždění biskupů. Například koncil v Kartágu (rok 390), který jednomyslně potvrdil závazek celibátu nebo zdrženlivosti, kterou "je třeba dodržovat", k tomu napsal: "co učili apoštolové a co celá minulost vždy dodržovala". K rozhodnutím koncilů je možno přidat svědectví větších církevních otců: všichni zdůrazňují, že čistota pro kněze sahá do apoštolských dob, a tedy do samých počátků křesťanství.

Avšak, abychom přešli k východním církvím, především řecko-pravoslavným, citujme ještě kardinála Sticklera: "Tváří v tvář postoji, který byl považován u těchto komunit za liberálnější, se vytýkalo katolické církvi, že se stala příliš přísná v celibátní kázni." Ve skutečnosti mezi pravoslavnými musí uchovat panictví pouze biskupové, jestliže - jak je tomu dosti často - pocházejí z klášterů, nebo musí žít v absolutní zdrženlivosti, pokud už byli ženatí. Prostí kněží, farní popové, mohou žít v manželství pouze tehdy, jestliže je uzavřeli před svým vysvěcením a je jediné. Avšak ve skutečnosti až do konce VII. století tomu tak vůbec nebylo a v nerozdělené Církvi platily jak na Východě, tak na Západě tatáž pravidla omezující pohlavní život - v jednomyslném přesvědčení, že to pochází z apoštolské tradice.

Nicejský koncil mimo jiné v roce 325 zdůraznil zákaz pro všechny kleriky držet v domě ženy kromě matky nebo sester a je podvrhem ojedinělý protest jednoho biskupa z Egypta. Avšak závazek celibátu nebo zdrženlivosti vyžadoval autoritu, která by vykonávala stálou a přísnou kontrolu - ta ovšem na Východě obvykle chyběla. Tváří v tvář stále se šířícím zlořádům, byzantští císařové, kteří si dělali nárok na rozhodování v církevních záležitostech, zvolili cestu méně namáhavou pro politickou moc a tolerovali, ba hájili tyto zlořády. Stickler k tomu dodává: "Zatímco se alespoň pro biskupy podařilo udržet starobylou přísnou tradici, považovalo se za neudržitelné zamezit u nižšího kléru pohlavním stykům se ženami." Tak se východní církev vzdala faktické situaci na druhém koncilu v Trullo (známý též pod názvem Trullská synoda - pozn. red.), který byl svolán v roce 691, nikoli náhodou do císařského paláce v Konstantinopoli (Cařihradu). Církev, před císařem bezmocná, zvolila menší zlo. Ale dodnes nechybějí na Východě vlivné osobnosti církve, které by se chtěly vrátit zpátky k situaci, která vládla v prvních sedmi stoletích a kterou římsko-katolická církev dokázala uchovat.

Mimo jiné je nepodložené a mylné přesvědčení, že zrušením celibátu by se zvýšil počet kandidátů kněžství: manželství nezabránilo neúprosnému snížení počtu pravoslavných popů, protestantských pastorů a židovských rabínů. Ani manželka u katolických kněží by nezabránila pohlavnímu zneužívání nezletilých: v Americe (v Evropě je situace podobná) se více než 80 % udaných případů týká případů homosexuality. A není jasné, k čemu by mohla sloužit manželka u nějakého pederasty, i když vysvěceného.

Nad tímto močálem lidské křehkosti, ubohosti a hříšnosti neustále září slova Horského kázání, kdy Ježíš vrývá posluchačům všech věků: Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha.

Vittorio Messori (pro Corriere della Sera)

Přeložil P. Josef Koláček, SJ

---

Poznámka redakce: Český překlad knihy Alfonse Sticklera O církevním celibátu - Jeho dějiny a teologické základy, vydaný ČBK v roce 2008, lze nalézt na webové adrese www.cirkev.cz/res/data/037/004240.pdf (klikněte sem).