Služba bratrského napomenutí. Malé kázání o kritice konstruktivní i té druhé...

Na úvod mi dovolte dva ilustrativní příklady.

Případ první: Nedávné volby postavily lidovou stranu mimo parlament. Někteří křesťané toho litují, jiní se naproti tomu radují. Jakési rozdělení mezi křesťany, kteří lidovcům přejí, a těmi, kteří jim nepřejí, samozřejmě existovalo už dlouho před volbami. I když mnoho křesťanů (a zvláště katolíků) chápalo volbu lidové strany téměř jako křesťanskou povinnost, existovalo hodně těch, kteří měli k této straně vážné výhrady a nakonec ve volbách volili jinak. Někdy jsme na adresu těchto lidí ze strany lidovců slýchali: Nejsme svatí, ale snažíme se o dobro. Chcete-li něco změnit k lepšímu, vstupte k nám a neomezujte se jen na všeobecné nadávání.**

Případ druhý: Jedno docela radikální protipotratové hnutí v našem městě nedávno organizovalo jakousi demonstraci. Na ulici před školami vystavovalo velkoplošné fotografie potratu. Hodně lidí včetně věřících a zbožných křesťanů pokládalo tento způsob boje (nikoli boj samotný) proti potratům za nevhodný. A slyšeli jsme podobné argumenty, jaké byly zmíněny výše: A co děláte proti potratům vy osobně?

Asi lze cítit, že takové otázky jsou do jisté míry kladeny oprávněně. Je pohodlné sedět a kritizovat, aniž bychom přiložili ruku k dílu. Jestliže někdo celý den vaří a při obědě mu nikdo ani nepoděkuje a pouze se ozývají hlasy o málo osolené polévce, rozhodně to není nic povzbudivého.

Na druhé straně, je správné, upírá-li nám někdo právo sdělovat výhrady vůči tomu, co naši bližní dělají podle našeho soudu špatně? To by bylo nejen nepraktické pro nás, ale ani by to neposloužilo onomu bližnímu, proti kterému dané výhrady máme. Otázka tedy není, zda sdělovat druhým lidem své výhrady k jejich konání, ale jak je sdělovat. A důležitým momentem je také umění ony výhrady konstruktivně přijímat.

Není nijak překvapivé, jakou pozornost věnovali dříve morální teologové tzv. bratrskému napomenutí. Dnes, zdá se, toto umění, tuto ctnost zanedbáváme, i když bychom ji velice často potřebovali. Jak ti, co napomínají, tak ti, co jsou napomínáni. Jako člověk trávící hodně svého času (i když zdaleka ne tolik, kolik bych si přál) studiem spisů Tomáše Akvinského, si nemohu nevzpomenout na jednu jeho otázku z obsáhlého komplexu Quaestiones disputatae. Je to otázka probíraná v souvislosti s ctnostmi a týká se právě bratrského napomenutí. Tomáš zde tvrdí, že bratrské napomenutí je přímo přikázáním. Je to jakási aplikace přikázání milovat bližního.

Láska znamená chtít pro druhého dobro. A chtění je účinné pouze tehdy, následuje-li skutek. Proto přikázání lásky implicitně znamená pro druhého také něco dobrého dělat. A dobro, jak říká Tomáš, se vztahuje na vnější věci (to je případ almužny), na tělo (pomoc druhému) a konečně na ctnost, která je dobrem duše. Případ bratrského napomenutí je pak jednoznačně poslední zmíněnou možností. Nejde tady o vnější dobra ani o tělesné dobro, ale o vyhnutí se chybě, která by mohla být v některých případech i hříchem. A záchrana před hříchem je pro člověka tím největším dobrem. Rozhodně nejde o mentorování nebo stavění se nad toho, komu nějakou připomínku adresujeme. Protože v síti našich sociálních vztahů máme velmi často povinnost napomínat i napomínání jiných přijímat. Je to jeden ze způsobů sociální komunikace.

Co tedy se situací, kdy uslyšíme a co ty? Možná bychom si měli ujasnit, zda opravdu nemáme máslo na hlavě. A pokud ne, pak bychom asi mohli přemýšlet, jak našim bližním sdělit to, co chceme, aby to přijali jako pomoc, a ne jako pouhé žvásty toho, kdo jen mluví a nic dosud neudělal.

Tomáš Machula