Šest nových kanonizovaných svědků víry

Svatý otec při kanonizaci šesti nových svatých v neděli 17. října 2010 na svatopetrském náměstí řekl: "Závěr evangelního úryvku mluví o víře: Nalezne Syn člověka na zemi víru, až přijde? (Lk 18,8). Je to otázka, která má vzbuzovat růst naší víry." Liturgie se zúčastnilo asi 80 tisíc lidí. Noví svatí nenechávají sekulární média v klidu. Když se blíže podíváme na jejich život, pochopíme proč**:

Svatý Stanislav Kazimierczyk, řeholník z 15. století, může být i pro nás příkladem a přímluvcem. Celý jeho život byl spojen s eucharistií. Nejprve v kostele Božího Těla na Kazimierzu v dnešním Krakově, kde se po boku otce i matky učil víře a zbožnosti, kde složil řeholní sliby u regulárních kanovníků, kde sloužil jako kněz, vychovatel, pečovatel o potřebné. Především ho však s eucharistií spojovala vroucí láska ke Kristu přítomnému pod způsobami chleba a vína, prožívání tajemství Jeho smrti a zmrtvýchvstání, které se nekrvavým způsobem naplňuje ve mši svaté a praktikování lásky k bližnímu, jejímž zdrojem a znamením je svaté přijímání.

Fráter André Bessette původem z kanadského Québecu a řeholník kongregace Svatého kříže zakusil mnohou chudobu a utrpení. Utíkal se k Bohu modlitbou a intenzivním vnitřním životem. Jako vrátný koleje Notre Dame v Montreal prokazoval nezvykle soucitnou lásku a snažil se sloužit všem potřebným, kteří za ním s důvěrou přicházeli. Třebaže neměl vysoké vzdělání, pochopil, co je ve víře nejdůležitější. Věřit pro něho znamenalo poddat se dobrovolně a s láskou Boží vůli. Proniknut Ježíšovým tajemstvím zakoušel blahoslavenství lidí čistého a opravdového srdce. Tato milost prostoty mu umožňovala vidět Boha. Vybudoval oratoř sv. Josefa na Mont Royal, o niž se pečlivě staral až do své smrti roku 1937. Byl svědkem nespočetných uzdravení a obrácení. „Nežádejte úlevy v těžkostech – říkával – proste spíše o milost dobře je snášet.“ Všechno vnímal jako řeč Boha a Jeho přítomnosti. Kéž bychom i my podle jeho vzoru jednoduše nacházeli v našem životě Boha a objevovali Jeho přítomnost. Kéž příklad bratra Andrého inspiruje křesťanský život Kanaďanů.

„Nalezne Syn člověka na zemi víru, až přijde?“ Dnes můžeme s úlevou a jistotou říci, že ano, když rozjímáme Matku Candidu od Ježíše Cipitria y Barriole. Tato dívka prostého původu a srdce, v němž přebýval Bůh a které mu později odevzdala, když během své formace u jezuitů přijala velké rozhodnutí „žít jenom pro Boha“. Tomuto rozhodnutí zůstala věrná, jak sama před smrtí přiznává. Žila pro Boha a pro Jeho vůli, aby dosáhla všech a všem přinesla neochvějnou naději, zejména těm, kteří ji nejvíce potřebují. „Kde není místa pro chudé, tím spíše tam není místo pro mne“ – říkávala nová světice, která různým způsobem zarážela své spolusestry svou touhou po Ježíšovi a oddaností výchově a pomoci ženám. Tak se zrodily Ježíšovy dcery, které dnes mají ve své zakladatelce vznešený příklad k následování a nadšení misijního poslání v mnoha zemích, kam dosáhl duch a apoštolská horlivost Matky Candidy.

„Ty však vytrvej v tom, co jsi se naučila a co ti bylo svěřeno, protože víš, od koho jsi se naučila moudrosti, vedoucí ke spáse skrze víru v Kristu Ježíši.“ Mnoho let přijímali nespočetní Australané dobra od učitelů inspirovaných odvážným a svatým příkladem horlivosti, vytrvalosti a modlitby Matky Mary MacKillop. Jako mladá žena se zasvětila výchově chudých v těžkých a náročných vesnických krajích Austrálie a inspirovala další ženy, aby se k ní přidaly v rámci první ženské řeholní komunity této země. Věnovala pozornost každé mladé osobě, která jí byla svěřena, bez ohledu na společenské postavení nebo zámožnost a pečovala o její intelektuální a duchovní formaci. Modlitba ke svatému Josefovi a nezlomná důvěra k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu, jemuž zasvětila svou řeholní kongregaci, přinesly této svaté ženě i přes mnohé těžkosti nezbytné milosti, aby zůstala věrna Bohu i církvi. Ať na její přímluvu její dnešní následovnice nadále s vírou a pokorou slouží Bohu a církvi.

Ve druhé polovině dvacátého století v Kampánii na jihu Itálie Pán povolal jednu mladou učitelku ze základní školy, Giulia Salzano, a učinil z ní apoštolku křesťanské výchovy, zakladatelku kongregace sester katechetek od Nejsvětějšího Srdce Ježíšova. Matka Giulia dobře pochopila důležitost katecheze v církvi a spojovala pedagogickou přípravu s duchovní horlivostí, věnovala se jí velkodušně a inteligentně a podílela se tak na formaci osob každého věku a společenské vrstvy. Svým spolusestrám opakovaně říkala, že si přeje vyučovat katechismu až do poslední chvíle svého života a dokazovat celou svou bytostí, že pokud „nás Bůh stvořil, abychom jej poznali, milovali a sloužili mu v tomto životě“, pak netřeba dávat ničemu přednost před tímto úkolem. Příklad a přímluva svaté Giulia Salzano ať jsou oporou církve v jejím poslání zvěstovat Krista a utvářet autentická křesťanská svědomí.

Svatá Battista Camilla Varano, klariska z 15. století, dosvědčila až do důsledků evangelní smysl života, zejména svou vytrvalostí v modlitbě. Vstoupila do kláštera v Urbino ve svých 23 letech a zařadila se mezi protagonistky širokého hnutí reformy ženské františkánské spirituality, která zamýšlela plnou obnovu charismatu svaté Kláry z Assisi. Založila nové mnišské fundace v Camerina, kde byla několikrát abatyší, a ve Fermo a San Severino. Život svaté Battisty plně ponořené do božských hlubin byl neustálou askezí, vyznačující se hrdinskou láskou k Bohu a bližnímu. Byl poznamenán velkými utrpeními a mystickými útěchami; rozhodla se totiž, jak sama napsala, „vstoupit do Nejsvětějšího Srdce Ježíšova a utopit se v oceánu jeho nejhořčího utrpení“. V době, kdy církev trpěla velkým uvolněním mravů, vydala se s rozhodností cestou pokání a modlitby, oživena vroucím přáním obnovy Kristova mystického těla.