Šest příběhů blízkovýchodních církví

Církve sui iuris se sešly na synodě v Římě

Dnes byly ve Vatikánu ukončeny práce mimořádné synody pro Blízký východ a v neděli dopoledne se bazilice sv. Petra za účasti všech synodálních otců konala závěrečná eucharistická liturgie s papežem Benediktem XVI.

**Na začátku synody připomněl arcibiskup Nikola Eterovič, generální tajemníky synody, že vedle latinské církve je tu šest východních katolických církví sui iuris působících na Blízkém východě a vedených vlastními patriarchy.

Připomeňme si příběhy těchto východních církví. **

Arménská církev

Arménie byla evangelizována apoštoly Bartolomějem a Tadeášem a křesťanství se stalo jejím oficiálním náboženstvím v roce 301 za vlády svatého Řehoře Iluminátora. Arménská církev se oddělila po chalkedonském koncilu roku 554; podobně učinily další východní církve, o nichž dnes mluvíme jako o „uniatských“. Po několika pokusech o opětné sjednocení s Římem papež Benedikt XIV. v roce 1742 ohlásil ustavení arménské katolické církve.

Její patriarchát (dnes vedený patriarchou Nersesem Bedrosem XIX. Tarmounim) sídlí v libanonském Bkerke a její obce se nacházejí v Egyptě, v Syrii, v Turecku, v Izraeli, v Iránu, v Iráku a v Palestině; existuje také globální diaspora, zvláště v USA. Na celém světě žije asi 540 tisíc katolických Arménů.

Chaldejská církev

Katolická chaldejská církev vznikla v Edesse za apoštola Tomáše. Dnes se její patriarchát nachází v Bagdádu a vede ho patriarcha Emannuel III. Delly; má asi 419 tisíc členů.

Linie patriarchů ve společenství s Římem se datuje až do roku 1553, i když toto spojení bylo několikrát přerušeno.

Historie chaldejské církve je poznamenána vlnami persekuce, jež zažila v Iráku. Tyto persekuce zdecimovaly počet jejích členů a rozptýlily je, přesto si však tato církev udržuje pevnou přítomnost a živé společenství.

Katolická koptská církev

Kořeny této církve nacházíme v době konverze pravoslavného koptského biskupa Amby Athanasia ke katolicismu v roce 1741. Současně s ním konvertovalo 2000 věřících. Athanasius byl jmenován apoštolským vikářem tohoto nového stáda. I když se později vrátil do pravoslavné církve, zanechal za sebou linii katolických vikářů. V roce 1824 Svatý stolec vytvořil patriarchát pro Kopty, který pak obnovil papež Lev XIII.

Nynějším koptským katolickým patriarchou Alexandrie, který vede církev se 163 tisíci členy v Egyptě, je arcibiskup Antonios Naguib, generální relátor středovýchodní synody.

Řecká melchitská církev

Melchitů, kterým se říká také byzantští katolíci, je po celém světě asi 1.3 milionu. Do plného společenství s římskou církví vstoupili roku 1729 za papeže Benedikta XIII. Melchitský patriarcha Řehoř odmítl na I. vatikánském koncilu podepsat prohlášení o papežské neomylnosti, ale později vyjádřil souhlas s výhradou „mimo práva a privilegia východních patriarchů“. Řehořovy obavy z latinizace východních církví byly poněkud zmírněny encyklikou Orientalium Dignitas papeže Lva XIII. I po II. vatikánském koncilu učinili melchité další opatření k odstranění latinských tradic ze své liturgie.

Současným patriarchou sídlícím v Akku, Haifě, Nazaretu a v Galileji je arcibiskup Elias Michael Chacour, Palestinec, který byl nominován na Nobelovu cenu míru za svou charitativní a pro-mírovou práci.

Současným melchitským řecko-katolickým patriarchou Antiochie a celého Východu, Alexandrie a Jeruzaléma je Řehoř III. Laham, který sídli v syrském Damašku. Melchity najdeme v Izraeli, v Sýrii, v Jordánsku a Libanonu, a také v Africe, v Jižní Americe, v Severní Americe a Austrálii.

Maronitská církev

Maronité odvozují své jméno od syrského mnicha svatého Marona, důležité postavy křesťanské komunity v Antiochii, který opustil Antiochii proto, aby se po příkladu svatého Antonína usídlil v poušti a vedl poustevnický život.

Maronité hlasovali pro závěry chalkedonského koncilu v roce 451 a včlenili se mezi chalkedonské křesťany v tomto regionu. Asi 350 maronitů bylo zabito monofyzity, ostatní uprchli a usídlili se v Libanonu, zvláště v jeho horských oblastech.

První maronitský patriarcha Jan Maron byl zvolen v roce 687 za islámské invaze a za konfliktu s pravoslavnou církví a byzantským císařem Justiniánem II. Muslimské dobytí východního křesťanstva odřízlo spojení maronitů s Římem na 400 let, až do první křižácké výpravy, kdy maronité v roce 1182 obnovili své spojení s Římem. V roce 1584 ustavili maronité svou přítomnost založením Maronitské koleje a několika klášterů a konventů maronitských řádů.

Dodnes většina křesťanů v Libanonu patří k maronitům. Je jich 930 tisíc a jejich patriarcha, dnes kardinál Nasraláh Boutros Sfeir, sídlí v městě Bkerke poblíž Bejrútu. Jejich diaspora přesahuje 3 miliony; má kongregace v Austrálii, v USA, v Kanadě, v Brazílii, v Argentině, v Mexiku, v Izraeli a na Kypru.

Syrská církev

Tato církev bývá také nazývána západním syrským ritem: používá liturgii v syrském jazyce, nazvané „Anafora svatého Jakuba“ a sahá až k biskupskému působení svatého Petra v Antiochii. Syrská katolická církev se oddělila od pravoslaví a vstoupila do unie s Římem v roce 1781.

V roce 1782 se syrský pravoslavný patriarcha Michael Jarweh z Aleppa prohlásil za katolíka a vyhlásil společenství s Římem. Pak uprchl do Libanonu, kde ustavil nepřerušenou linii katolických syrských patriarchů. V 18. století šla syrská církev do podzemí kvůli perzekuci ze strany pravoslavných, podporovaných ottomanskou správou.

V následujících letech se patriarchát přesunul z Libanonu do syrského Aleppa, pak do tureckého Mardinu, a nakonec - během asyrské genocidy za 1. světové války - do Bejrútu. Za této genocidy zahynulo více než 37.500 syrských katolíků.

Dnes se ve světě nachází 159 tisíc syrských katolíků, především na Blízkém východě v Sýrii, Libanonu, Iráku, Egyptě, Turecku; diaspora se nachází v Austrálii, ve Švédsku, ve Francii, ve Venezuele, v Brazílii, v Súdánu, v USA a v Kanadě. Dnešním patriarchou Antiochie a celého Východu je Ignác Josef III. Junan, který sídlí v Bejrútu.