Masakr bagdádských křesťanů - proč?

Noc z 31. října na první listopad pravděpodobně navždy vstoupí do dějin přinejmenším iráckých křesťanů. Při obsazení bagdádského kostela zasvěceného Panně Marii během večerní mše - a také při následném osvobozovacím pokusu - zahynuly desítky lidí.

Svědci, kteří do svatyně poté vstoupili, popsali děsivý obraz prostoru plného mrtvol, utrhaných údů a lidských tkání rozptýlených vysoko na stěnách kostela.

Masakr bagdádských křesťanů - proč?

Celá věc se odehrála takto: skupina několika teroristů nejdříve zaútočila v bagdádské čtvrti Karrada na burzu, kde zabila několik lidí, a vzápětí se uchýlila do nedalekého kostela, kde zrovna probíhala mše za účasti asi sto dvaceti farníků. Tam ozbrojenci ihned zabili jednoho z kněží, a zahnali věřící do jednoho místa. Pak začalo vyjednávání s iráckými bezpečnostními silami. Když vyjednávání začalo skomírat, irácké velení rozhodlo o zahájení osvobozovací akce.

Během osvobozovacího zásahu zahynula většina z několika desítek obětí, pravděpodobně především při explozích granátů a vest s výbušninami, které měli teroristé na sobě. V této souvislosti si asi mnozí vzpomenou na kavkazský Beslan. Nyní se debatuje o tom, zda byl zásah profesionální, jak tvrdí nejen iráčtí policisté, ale i jejich američtí kolegové; a nebo uspěchaný a zpackaný, jak tvrdí například jeden z křesťanských poslanců. Jedno je jisté už nyní, šlo o jeden z nejkrvavějších útoků posledních let, a také o jeden z největších útoků na křesťany jakožto křesťany nejen v Iráku.

Za útokem stála velmi pravděpodobně organizace, která se k němu brzy přihlásila. Hnutí, které si říká islámský stát v Iráku, patří k sunnitským radikálům, a považuje se za samostatnou odnož Al Kajdy. Spekuluje se o tom, že někteří útočníci nebyli Iráčané, ale pocházeli i z jiných arabských zemí. Během přepadení kostela volal do irácké televize Bagdadíja muž, který vyslovil jménem útočníků požadavky – a to propustit přívržence Al Kajdy vězněné v Iráku, ale také v Egyptě. Dalším požadavkem bylo, aby byly propuštěny dvě muslimské ženy, které jsou údajně zadržovány v koptských – tedy křesťanských klášterech v Egyptě, kde žije velká křesťanská menšina.

Pravděpodobně jde o dvě koptské křesťanky, které podle zvěstí měly před několika lety přestoupit na islám, aby se mohly rozvést se svými muži. Koptská církev totiž rozvody nepovoluje. Podle názoru některých muslimů byly tyto ženy uneseny a nyní jsou zadržovány v koptských klášterech. Křesťané v Egyptě tvrdí, že k ničemu takovému nikdy nedošlo. Koptové v Egyptě, kteří tvoří osm až deset procent obyvatelstva a jsou největší křesťanskou skupinou na Blízkém východě, čelí v posledních letech značnému tlaku jak islamistů, tak i formálně sekulárního státu. Byly zaznamenány i fyzické útoky na věřící nebo kostely.

Tragédie však připoutává pozornost především k osudu iráckých křesťanů. I oni patří k velkým a velmi starým křesťanským komunitám. Před jednou generací jich v Iráku žilo kolem jednoho milionu, nyní je to podle odhadů asi polovina. Křesťané totiž častěji než ostatní odcházeli do ciziny, a tento odchod nastal už v 90. letech, ještě před pádem Saddámova režimu v roce 2003, i když ten konkrétně proti křesťanům zvlášť nevystupoval.

Každá církev má svou vlastní historii, která někdy sahá dávno před vznik či příchod islámu do Mezopotámie. Největší je Chaldejská církev, jejíž příslušníci ještě částečně mluví aramejsky, podobně jako před dvěma tisíci lety pravděpodobně mluvil Ježíš. Tato církev východního katolického ritu je autonomní, avšak uznává autoritu papeže.

Asyrská církev pravděpodobně vznikla už v prvním století. Jsou zde přítomny i církev syrská, arménská ortodoxní nebo katolická, jejichž předkové sem uprchli před tureckými masakry, a z dob britské správy zde existují i komunity anglikánů. Zejména Asyřané byli objektem velkých násilností ve 30. letech minulého století, když se Irák osamostatňoval, a kdy křesťané obecně byli považováni za kolaboranty s kolonialisty. V tomto období se ukázalo, že staletí relativně dobrého soužití muslimů a křesťanů bude narušeno politikou, i příchodem fundamentalismu.

Postavení křesťanů na Blízkém východě určují v zásadě tři faktory. Křesťané jsou někdy považováni za příliš propojené se Západem, a to jak ideově, tak i politicky. Dnes se to týká nejen styků s Británií nebo obecně Evropou, ale samozřejmě i s americkými – v uvozovkách - „okupačními jednotkami“.

Dále jsou křesťané – někdy právě díky svému prominentnímu kontaktu se Západem – v průměru vzdělanější a bohatší, a tedy jsou i objektem závisti a podezírání. To se týká i bagdádské čtvrti, která byla v neděli napadena. Křesťané jsou proto také častěji obětí únosů a vydírání.

A za třetí, zejména z hlediska striktně monoteistické ideologie Al Kajdy je křesťanství se svým uctíváním Ježíše coby Bohočlověka a obecně Svaté Trojice nebezpečnou herezí. Skupina Islámský stát v Iráku označila napadený kostel za „doupě modlářství“, a pohrozila iráckým křesťanům vyhlazením. To ovšem není názor hlavního proudu islámu. Kostel Panny Marie však v očích radikálněji naladěných muslimů působil se svým velkým a zdálky viditelným křížem příliš vyzývavě. Již od září, kdy americký pastor Terry Jones hodlal pálit korán, byl kostel obklopen betonovými bloky a ostnatým drátem.

Právě Al Kajda stojí za celou řadou útoků na irácké křesťany, v roce 2004 byl například spáchán bombový atentát i na kostel Panny Marie. Procentuální podíl křesťanů mezi iráckými uprchlíky je mnohem vyšší než u ostatních vyznání, a na rozdíl od ostatních nemají velkou mocenskou oporu. Většina z nich dnes žije v zahraničí. Je tedy pravděpodobné, že křesťanská přítomnost v Iráku už nebude nikdy tak velkolepá jako dříve. Tedy v dobách, kdy byli křesťané početní jak na jihu kolem Basry, nebo v metropoli Bagdádu, či na severu v oblasti, kde kdysi leželo Ninive a kudy procházely obchodní cesty z Evropy do Asie, což bylo základem bohatství zdejších křesťanů.

**Obecně se dá říci, že bezpečnostní poměry se v Iráku dlouhodobě zlepšují, ale o to více vyniká situace křesťanů. V březnu křesťané demonstrovali v Mosulu a Bagdádu, aby přiměli vládu k ráznějším opatřením na ochranu své komunity. Konec října ukázal, čeho se báli.**

Jan Fingerland, ČRo 6