Stateční newyorští kněží si živě vzpomínají na útoky z 11. září

Otec George Rutler si vzpomíná na to, co následovalo bezprostředně po útoku z 11. září, jako na něco neskutečného. „Celá scéna vypadala jako černobílý film, všechny barvy zmizely - proto bylo ještě těžší si uvědomit, že tyhle šokující události byly skutečné, a ne pouhá iluze.“

„Bylo obtížné vůbec něco vidět kvůli hustému kouři a troskám. Měli jsme nasazené masky,“ vzpomíná, „ale** cítili jsme nesmírný zápach, zejména ze spálených těl.“

„Všechno bylo pokryto bílým prachem a všichni vypadali jako duchové.“

P. Rutler, dnes farář kostela Nejsv. Spasitele v New Yorku, v době, kdy došlo k teroristickým útokům z 11. září 2001, bydlel ve farnosti sv. Anežky v blízkosti Grand Central Station. Agentuře CNA řekl, že si velmi dobře vzpomíná na podrobnosti z onoho dne před 10 lety, „jako by se to stalo včera.“

„Jedno z letadel přeletělo nad mou farou a já jsem se divil, proč tak velké letadlo letí tak nízko. Nikdy by mě nenapadlo, že míří na Světové obchodní centrum,“ řekl.

„Když jsem sledoval, jak se věže hroutí, nedokázal jsem tomu uvěřit.“

A jakousi surrealistickou povahu tomu všemu dodávalo krásné sluneční světlo a jasně modrá obloha nad zbytkem Manhattanu,“ dodal.

„Ale pak se začal šířit štiplavý kouř a v celém městě se po mnoho dní a dokonce týdnů držel hrozný zápach.“

Poté, co letadla ráno narazila do Dvojčat, kněz okamžitě běžel pro svěcený olej do kostela sv. Petra, jenž se nachází v blízkosti místa katastrofy a který byl plný prachu a evakuovaný.

„Potom jsem požárníkům pomáhal odnést do kostela tělo kněze, který byl zabit,“ řekl P. Rutler. „To byla první oficiální oběť.“

Poté si vzpomíná, že „poměrně dlouho“ dával rozhřešení požárníkům, kteří šli zachraňovat oběti a sám se přidal k požárníkovi, který se snažil dostat do blízkosti menší budovy, jež začala hořet.

„Připadalo mi, jako by mělo určitý duchovní význam to, že v celé té černobílé scéně byla vidět jenom červená krev -, jež byla symbolem zároveň života i smrti.“

„Myslím, že jednu chvíli jsem byl v šoku,“ vzpomíná, „protože jsem byl převezen na ošetřovnu zřízenou v kostele svatého Ondřeje poblíž radnice.“

„Znal jsem stovky lidí, kteří byli buď zabiti, nebo unikli z budovy a nespočet jejich manželských partnerů, dětí a příbuzných,“ dodal P. Rutler.

V následujících týdnech jsem byl vyčerpaný z vysluhování pohřbů.

P. Gerald Murray z kostela sv. Vincence z Pauly vzpomíná, že vylezl na střechu své fary v Chelsea a poté spatřil, jak druhé letadlo narazilo do Světového obchodního centra.

„Bylo to velice dramatické.“ Vzpomíná si, jak zůstal na okamžik šokován tím, co viděl onoho rána před 10 lety.

Jeho další jednání však bylo překvapivé.

Místo aby následoval přirozený instinkt a utekl před nebezpečím, vzal jízdní kolo a jel k hořícím věžím, „abych jako kněz mohl udělovat poslední pomazání,“ řekl agentuře CNA.

Když jel po 7. Avenue, míjel dnes již uzavřenou nemocnici sv. Vincence, kde lékaři a sestry už čekali na chodníku s nosítky a pojízdnými lůžky, aby mohli přijímat zraněné.

P. Murray, který sloužil jako kaplan u amerického vojenského námořnictva, vysvětluje, že byl vycvičen, že „kaplan nejde do přední bitevní linie, ale tam, kam jsou přinášeni ranění - na místo, kde je poskytována první pomoc.“

„Hned jsem spatřil kněze od sv. Vincence a zeptal jsem se: ,mohu zde nějak pomoci?´ A on odpověděl ,ano´, tak jsem zůstal u sv. Vincence celé dopoledne a dával rozhřešení lidem, kteří byli přiváženi dovnitř.“

Později se připojil k bývalému newyorskému arcibiskupovi kardinálu Edwardu Eganovi a k diecéznímu knězi, který sloužil jako kaplan přístavní policie, a jenž byl umazaný od sazí poté, co se vrátil z centra.

Fr. Murray řekl, že si vzpomíná na náhlé výkřiky lidí kolem sebe v nemocnici, kteří bezmocně hleděli na hroutící se Dvojčata v dálce.

Později v průběhu dne „jsem se vrátil do své farnosti, abych sloužil mši, a tehdy jsem zakoušel jeden z nejdramatičtějších pocitů,“ řekl. „Sloužit mši s vědomím, že jsme byli zasaženi takovým zlem.“

V následujících měsících P. Murray strávil značně dlouhou dobu na Ground Zero.

„Když požárníci nalezli ostatky nějakého člověka, musel tam být kněz, aby tělesné ostatky požehnal, než byly odneseny, aby je mohl prohlédnout lékař.“

„Když jsem tam byl přítomen, nalezli pozůstatky požárníka, tak jsme se pomodlili a doprovodili je na místo, kde je ohledal lékař,“ vzpomíná. „Velice mě naplňovalo, že jsem to mohl dělat.“

Oba kněží vzpomínají, jak byli dojati tím, že se místní komunita mobilizovala bezprostředně poté, co se udála tato tragédie.

„Město se skutečně kvapem pustilo do práce,“ řekl P. Murray. „Tehdejší starosta Rudy Guliani přišel ráno do nemocnice sv. Vincence. I on si pamatuje na množství lidí kolem sv. Vincence.“

„Bylo to velmi povzbuzující - lidé se seřadili do fronty, aby mohli darovat krev, bylo to nesmírně dojemné.“

P. Rutler přitakal a řekl, že to „byla nejpozoruhodnější ukázka spolupráce. Obyvatelé New Yorku se chovají nejlépe v krizových okamžicích.“

„Moje farnost je na 23. ulici,“ poznamenal P. Murray, „která je hlavní dopravní tepnou, ale tehdy se stala cestou pro všechny sanitky, které převážely zraněné.“

„Jasně si vzpomínám, jak jsem sloužil mši a slyšel při tom sirény sanitek. Mnohokrát jsem sledoval projíždějící sanitky a věděl jsem, že vezou oběti útoku k lékařskému ošetření.“

„Byla to živá připomínka zla, které jsme prožili, a podíl na Kristově kříži.“