Kultura smrti v postkomunistické společnosti

P. Igor Kovalevskij, Moskva

Příspěvek pro videokonferenci teologů o bioetice

**V jistém smyslu se kultura smrti nejdříve objevila nikoli ve společnostech hédonického Západu, ale na postkomunistickém Východě.

Je sice pravda, že za sovětské éry se prakticky neobjevovaly některé projevy kultury smrti jako pornografie nebo drogová závislost, ale vládla jistá opravdová forma kultury smrti.

Smrt byla snadnou odpovědí** nejen na politickou opozici, ale také na neočekávané těhotenství. Podstatou kultury smrti je popření Stvořitele života, Boha, a to samozřejmě byl nevyslovený aspekt komunistické ideologie.

Dalo se tedy jen čekat, že po pádu komunismu nebudou k dispozici žádné kulturní struktury kladného vztahu k životu, jež by kladly odpor škodlivým vlivům ze Západu. Posledních patnáct let potvrdilo, že někdejší sovětské národy dychtivě přijímaly ze Západu jak dobré, tak špatné myšlenky. Při nadvládě ekonomiky jsou snadná "řešení" jako potraty nebo euthanasie přitažlivá. Podobně jsou pro mnoho lidí pokušením snadné peníze z pornografie nebo prostituce.

Takto nalezená svoboda je ve skutečnosti povrchní svoboda chovat se, jak se komu zlíbí, nikoli svoboda založená na pravdě, která - jak zdůrazňuje náš Svatý Otec - je jediným spolehlivým základem svobodné demokratické společnosti.

Transformace naší společnosti je ovšem ještě do velké míry v proudu. Je přirozené, že první kroky směrem k politické a společenské zralosti jsou vratké a nejisté. Teprve se schvalují zákony, vytvářejí se politické strany, lidé si osvojují a vstřebávají nové myšlenky.

Toto je chvíle, která si naléhavě žádá, aby se promyšleně kladly základy skutečné svobody. Stejně tak, jako nemohou západní modely vlády přesně vyhovovat východním národům, bude také nutné objevovat účinné metody šíření Evangelia života v někdejších komunistických zemích. Bezpochyby je naléhavě třeba nějakého "hnutí pro život", ale jiná otázka je, jak uvést do chodu hnutí skutečně účinné.

Na tomto poli katolická církev může a musí dát mohutný impuls, a to i v zemích, kde tvoří nepatrnou menšinu. Je na univerzální církvi, aby našla intelektuální, apoštolské a spirituální zdroje, které mohou úspěšně zaměřit úsilí všech lidí dobré vůle k společné obraně života.

Kéž se katolické komunity a rodiny, i když je jich málo, viditelně projevují jako prototypy společenství života a lásky, z nichž vychází obnova kultury. Kéž dlouhá zkušenost církve s formováním vedoucích činitelů kultury ve školách přispívá k tomuto úsilí. A konečně kéž se bohatství její nauky dostává k sluchu lidí v těchto končinách všemi prostředky, od masových médií k osobnímu obrácení.

Je to jistě úkol obrovského rozsahu - má zároveň překonávat přetrvávající účinky komunismu i působit proti lákavému jedu individualismu. Je to však úkol, jehož se můžeme s pomocí Boha, Dárce života, s důvěrou ujmout.

Z angličtiny přeložil Dr. Václav Frei